11. Sdílení vzpomínek
Kapitolu obetovala Jupík
11. Sdílení vzpomínek
David vstoupil do malé skladovací kóje, kterou si před šestnácti lety pronajal. Dlouhou minutu zíral na svůj majetek. Kufr byl pokrytý prachem, jeho Kulový blesk ležel v rohu, jedna krabice obsahovala veškeré jeho staré školní oblečení, další byla plná starých knih, jiná obsahovala staré testy, poznámky a domácí úkoly.
Nakonec se ztěžka posadil na školní kufr. V ruce držel Courtneyinu odpověď Harrymu Potterovi.
Bál se ji otevřít. Možná chtěla znát pravdu, možná ne.
Pohlédl na své hodinky. Dvě schůzky se mu neplánovaně zrušily, takže měl dobré tři hodiny volna, než ho někdo bude potřebovat. Měl čas. Ujistil se, že je zapnutý jeho pager i mobil, a pak dopis otevřel.
Vážený pane Pottere,
děkuji za Vaši rychlou a zdvořilou odpověď na mé dotazy.
Abych odpověděla na tu Vaši - chci to vědět. Nepochybuji, že to bylo hrozné. Nepochybuji, že to bylo kruté.
Ale myslíte si, že jen kouzelníci dokáží být krutí? Jak jsem napsala již předtím, jsem mudlorozená. V mudlovském světě jsem viděla krutost, která by se vyrovnala čemukoliv v tom kouzelnickém. Před několika lety odjela moje rodina na dovolenou do Ameriky. Ve Washingtonu jsme navštívili muzeum holokaustu.
Po návštěvě muzea se mi udělalo špatně od žaludku. Ale nelituji, že jsem tam šla. Myslím, že smysl muzea platí v menším měřítku i pro to, co se Vám stalo. Na minulost je třeba si pamatovat. Je nutné ji zkoumat a diskutovat nad jejími důsledky pro současnost. Abych se mohla chovat jako odpovědný občan kouzelnického světa, musím o tom vědět.
Doufám, že mi povíte Váš příběh. I když se teď necítíte dobře, když to máte s někým sdílet, děkuji Vám za to, co jste mi dosud prozradil.
Čekám na Vaši odpověď.
S pozdravem,
Courtney Barnesová
David si dvakrát dopis přečetl a vzpomněl si na okolnosti, o kterých se Courtney zmiňovala. Po prohlídce muzea jí skutečně bylo zle. Jak on, tak Kathryn velmi litovali, že nepočkali, dokud nebude starší. Nyní psala, že je ráda za jeho návštěvu.
David vložil dopis zpět do kapsy a několik minut přemýšlel. Pak se pomalu postavil a otočil se, aby otevřel svůj starý kufr.
Přehraboval se několika fotografiemi, předměty a dokumenty až našel starý pergamen, inkoust a brk.
Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, jak používat brk a kalamář. Překvapilo ho, že inkoust nevyschl, ale pak usoudil, že musel být zakouzlen. Brzy na to však přišel a sepsal svou odpověď.
xXx
Courtney zabručela, když získala známku za svůj test z Formulí. Jak si měla pamatovat, že zaklínadlo je Wingardium Leviosa a ne Wingardium Leviosia? Mezi těmi dvěma výrazy nebyl prakticky skoro žádný rozdíl! Nacpala kvíz do tašky a vlekla se na Dějiny čar a kouzel.
„Zdravím všechny! Dnes nás čeká nečekané hodnocení,“ řekla profesorka Grangerová, když se všichni studenti usadili. „Chci, abyste si vzali pergamen a sepsali všechno, co jste zatím zjistili o osobě, kterou jste se rozhodli studovat.“ Ozvala se mnohá zasténání, ale profesorka pokračovala. „Všichni jste měli zjistit alespoň pár věcí. Může to být jen seznam faktů nebo celý odstavec. Chci vědět, že na svém projektu pracujete.“
Courtney ztuhla. Co měla napsat? Vše, na co zatím přišla, byly věci, které by neměla vědět. Rozhodně nechtěla prozradit, že je v kontaktu s Harrym Potterem!
Nakonec se jednoduše uchýlila k sepsání toho, co sama profesorka o Harrym Potterovi na první hodině řekla. Nepřipomněla profesorce, že ví, že byl Harry obviněn z vraždy. Rychle to sepsala, odevzdala a četla si, dokud ostatní studenti nedokončili svou práci. Poté, co profesorka Grangerová sebrala pergameny všem ostatním, zahájila přednášku o založení Mezinárodního sdružení kouzelníků a proč Lichtenštejnsko nechtělo být členem…
Courtney byla ráda, že vyučování skončilo. I když byla profesorka Grangerová milá a hodná, její předmět se i tak táhl donekonečna.
Před večeří měla trochu volného času, a tak si dala věci do své ložnice a vyšla ven. Bylo překvapivě teplé odpoledne. Postupně se už ochlazovalo, takže se dnešní den zdál být posledním pěkným, než se zima ujme své vlády. Na začátku října už vánek šustil hnědě a červeně zbarvenými listy.
Courtney se vydala na své oblíbené místo, na zadní svah ke staré chatrči na okraji Zakázaného lesa. Nikdo jiný se tam nikdy nevrátil. Nepřítomně přemýšlela, proč tam ta chatka je. Byla stará a opuštěná nebo alespoň uvnitř nikoho neviděla a, upřímně řečeno, byla jako pěst na oko. Při pohledu na pozemek, který kdysi mohl být zahradou, pokrčila rameny. Prastarý pařez s velkou dírou, povalující se jako by se někdo právě rozhodl zarazit do něj sekeru, ležel nalevo od zahrady jen pár kroků od lesa.
Po dvaceti minutách vstala a vydala se k zadním dveřím. Musela je vyzkoušet. Otočila klikou, otevřela je a vešla dovnitř.
Světlo prosvítající skrze okna odhalovalo zaprášený vnitřek chaty. Byla to jen jedna místnost. U jedné stěny se nacházel krb s velkým černým kotlem. V rohu byla postel s prázdnou matrací, vedle stál prádelník. Stůl a tři židle zabíraly většinu středu místnosti. Skříňky lemovaly zdi nad vodní pumpou a umyvadlem.
U předních dveří ležel starý koberec. Vypadalo to, že ho někdo nebo něco prodřel až na vlákna.
Zachvěla se, měla dojem, jako by zasahovala do domova někoho jiného. Vyšla ze dveří a zavřela je.
Když usoudila, že je na čase se vrátit zpět na hrad na večeři, obešla chatku. V tu chvíli k ní slétl Rex a předal jí dopis a balíček.
Zapomínajíc na jídlo rychle odvázala dopis a zásilku, poděkovala své sově a rozeběhla se do nebelvírské společenské místnosti, kde dychtivě otevřela psaní. Balík odložila na později. Překvapilo ji, že je to napsané na pergamenu, vlastně na několika.
Milá Courtney,
budu muset svůj příběh rozdělit do několika dopisů, protože je příliš dlouhý a zabralo by to moře času, než bych ho sepsal celý najednou.
Jak jsem Ti napsal už předtím, bydlel jsem u své tety a strýce. Teta Petunie byla sestrou mé matky Lily Evansové. Nikdy jsem nechápal, jak mohly být sestry. Předpokládám, že Petunie vždy žárlila, že máma je čarodějka a má kouzelnické nadání, zatímco ona ne. Strýc Vernon vlastnil společnost s názvem Grunnings, která vyráběla a prodávala vrtačky. Měli syna, který byl o několik měsíců straší než já, jmenoval se Dudley.
Deset let byl mojí ložnicí přístěnek pod schody v Zobí ulici číslo čtyři. Nevěřili, že si zasloužím skutečný pokoj, zatímco Dudley měl dva.
Nikdy jsem nebyl fyzicky týrán, ale zanedbávali mě a ponižovali.
Několik týdnů předtím, než mi bylo jedenáct, jsem začal dostávat podivné dopisy nadepsané zeleným inkoustem. Strýc Vernon je stále ničil a nedovolil mi si je přečíst…
Dopis pokračoval dál přehledem dobrodružství během Harryho prvního ročníku. Četla o tom, jak se s Ronem a poté i s Hermionou stali přáteli. Dozvěděla se o Hagridově drakovi Norbertovi, konečně si uvědomila, že stará chata na okraji lesa musela být právě jeho. A v neposlední řadě zjistila informace o jeho střetu s Voldemortem na konci roku.
V obálce také našla fotografii z jeho prvního famfrpálu a jeho bradavický dopis v původní zeleně nadepsané obálce.
Když vše dočetla, večeře právě skončila a lidé se začali vracet do věže. Rychle nacpala balíček do tašky, aby si jej nikdo nevšiml.
„Courtney? Proč jsi nebyla na večeři?“ zeptala se jí Angela.
„Dostala jsem dopis. Chtěla jsem si ho přečíst.“
„No, nemáš hlad?“
Courtney v žaludku zakručelo a se smíchem přikývla.
„Tak pojď, táta mi ukázal, jak se dostat do kuchyně. Domácí skřítkové ti něco dají.“
Courtney následovala svou kamarádku až k portrétu mísy s ovocem. Angela polechtala hrušku, a pak se objevila kulatá klika.
Při vstupu je přivítalo zapískání stárnoucího domácího skřítka, oblečeného do poněkud zvláštního oblečení.
Skřítek měl kaštanově hnědý svetr, na hlavě jasně zelenou pletenou čepičku, na nohách jednu červenou ponožku a druhou, která kdysi pravděpodobně byla černá, ale byla tolikrát vypraná a záplatovaná, spíš různobarevně šedou.
„Jak může Dobby slečnám pomoci?“ zapištěl.
„Tady Courtney nebyla na večeři, Dobby, potřebuje něco k jídlu.“
Dobby se zhoupl na nohách a luskl prsty. Tři domácí skřítci přispěchali odnikud a během dvaceti vteřin měla Courtney, která se usadila u stolu, před sebou misku polévky, sendvič a sklenici dýňové šťávy.
„A,“ řekla zlomyslně Angela, „malý dezert pro nás dvě?“
Za několik vteřin se na stole objevily dvě porce cheesecaku. Courtney jedla, a přitom poslouchala Angelino tlachání. Nakonec se obě pustily do svého dortu.
„Děkuji, Dobby, děkuji vám všem!“ řekla Courtney, když s Angelou odcházely z kuchyně. Spěchaly zpět do věže, aby se stihly vrátit do věže před zákazem vycházení.
Později toho večera Courtney pečlivě uložila dopis do svého kufru k tomu prvnímu, na balíček v tašce úplně zapomněla. Zapsala si několik otázek, které ji napadly, na nový pergamen a pak šla spát.
Druhý den ráno u snídaně jí neznámá sova doručila další dopis. Podívala se na rukopis na přední straně a oči se jí údivem rozšířily. Byl do další dopis od Harryho Pottera. Otevřela jej a začala si ho tajně číst pod stolem.
Milá Courtney,
zjistil jsem, že se nedokážu soustředit na věci, které v tuto chvíli musím zařídit, takže můžu udělat alespoň něco produktivního a napsat Ti. Je těžké popisovat události, znovu otevírat vzpomínky, které jsem pohřbil již před léty. K vlastnímu překvapení však zjišťuji, že nemohu nenávidět svět za to, jaký tehdy byl. Nemůžu nesnášet tehdejšího Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou, kteří byli ještě dětmi. Nechápej mě špatně, už nikdy je nechci vidět nebo s nimi mluvit. Šestnáct let jsem žil bez nich a budu si tak šťastně žít i dál. A pořád je nenávidím za to, co mi udělali, ale nemůžu mít averzi vůči jedenáctiletému Ronovi, který se obětoval na obří šachovnici. Nebo jedenáctileté Hermioně, která se krčila v umývárně, na smrt vyděšená z horského trolla.
Pamatuji si to dobré. Nechci však. Nebo možná ano. Sám tomu nerozumím.
Každopádně léto před mým druhákem bylo jedno z nejhorších vůbec, většinou díky nadšenému domácímu skřítkovi jménem…
Tento dopis byl ještě delší než předešlý. Courtney ho nestihla dočíst, než začala hodina, takže si jej vzala s sebou. Podívala se trochu dopředu a zjistila, že se týkal nejen druhého, ale i třetího ročníku.
Pokračovala ve čtení během Obrany proti černé magii, zatímco si měla procházet mýty a pravdy o upírech.
V polovině hodiny ji profesor Black poklepal na rameno. Courtney vyděšeně zalapala po dechu. Sirius Black kývl prstem na dopis a ona ho musela odevzdat.
„Prosím zůstaňte tu po hodině,“ řekl tiše, aby nerušil ostatní studenty.
Courtney téměř zpanikařila při pomyšlení, že by někdo jiný četl jeden z jejích dopisů, takže se nedokázala soustředit na svoji učebnici. Když hodina konečně skončila, měla skoro chuť vyběhnout ze třídy. Ale věděla, že musí získat dopis zpět.
Jakmile všichni ostatní studenti odešli, profesor Black zavřel dveře a pokynul Courtney, aby přišla blíž k jeho stolu.
„Když ve třídě zadám úkol, očekávám, že se studenti budou řídit mými pokyny. Deset bodů z Nebelvíru, slečno Barnesová.“
„Ano, pane,“ řekla Courtney a zírala na místo, kde na stole ležel její dopis. V duchu děkovala svým strážcům, že ji nesebral body přede všemi nebo neudělal podívanou z toho, že jí dopis vzal, jako by toho byli schopní jiné učitelé.
„Můžu se zeptat, co je v dopise tak zajímavého, že jste nemohla počkat na vhodnější dobu k jeho přečtení?“ Evidentně viděl nanejvýš oslovení a první řádek.
Courtney se zachvěla. „Je to dopis od přítele.“
„Jak je to dlouho, co jste od svého přítele dostala dopis?“ zeptal se profesor Black.
Courtney zamumlala svou odpověď, protože věděla, že profesor z ní nebude nadšený.
„Nerozumím,“ řekl trpělivě.
„Den,“ odpověděla Courtney trochu hlasitěji.
„Chápu. Tohle si zatím nechám,“ zvedl dopis a vložil ho do zásuvky. Podíval se zpět na ni a mylně si vyložil její výraz. „Nebojte se, nemám ve zvyku číst poštu jiných lidí. Na konci semestru jej dostanete zpět,“ řekl.
„Ale!“
„Slečno Barnesová, doporučuji vám jít na další hodinu, než přijdete pozdě.“
„Potřebuji ten dopis, profesore,“ řekla zoufale.
Profesor Black na ni pozvedl obočí.
„Řekl jsem, že ho dostanete na konci semestru. A pokud opravdu chcete vědět, co vám váš přítel napsal, napište mu a zeptejte se ho. Můžete se mu zmínit o vašem ošklivém profesorovi, který vám dopis nevrátil. Neměla jste si ho číst v hodině, slečno Barnesová.“
„Ale nemůžu po něm chtít, aby to napsal vše znovu! Mohl by mi přestat psát!“ Courtney měla blízko k slzám.
Profesor Black si konečně všiml, že je dívka opravdu rozrušená a řekl: „Uklidněte se, dítě. Není to konec světa! Co by mohlo být tak důležité?“
„Nechci ztratit jeho důvěru, profesore! Byla jsem tak překvapená, když mi odpověděl na můj dopis, že jsem to nikomu neřekla, pro případ že by přestal.“
„Čí, dítě? Přijal snad tvůj otec konečně skutečnost, že jsi čarodějka?“ zeptal se Sirius a vzpomněl si na prohlášení Davida Barnese toho večera, když přišel Courtney seznámit s kouzelnickým světem.
„Ne. Prosím, můžu ten dopis dostat zpátky?“ prosila.
„Pověz mi, proč je to tak důležité a já to zvážím.“
„Je to na můj projekt pro profesorku Grangerovou. Víte, o kouzelníkovi nebo čarodějce. Potřebuji ten dopis na projekt, který má být odevzdaný před koncem semestru.“
Tvář profesora Blacka ztratila veškerou barvu, když si uvědomil, od koho ten dopis musí být. Věděl, že Courtney Barnesová byla ta šťastná, která získala Harryho Pottera. Rukopis na dopise mu byl nejasně povědomý. Její řeč o důvěře a o tom, že by 'on' mohl přestat psát…
„Píšeš si s Harrym Potterem?“ zašeptal napjatým hlasem.
Courtney sklíčeně přikývla.
Profesor Black se posadil a zíral na Courtney.
„J… jak jsi…“
Courtney si povzdechla a odpověděla: „Nevím, proč se mi rozhodl odepsat. Napsala jsem mu prostě ze zoufalství, protože o něm nejsou nikde žádné informace. V žádné z knih není, proč byl poslán do Azkabanu. O jediném důvodu vím jen proto, že mi to profesorka Grangerová sdělila hned poté, co jsem si koupila svoji hůlku. Ani nám neříkají o mozkomorech střežících Azkaban. Zjistila jsem si to sama. Rozhodla jsem se jít přímo ke zdroji, protože je zřejmé, že nikdo z vás neříká pravdu.“ Courtney vykulila oči, když si uvědomila, co právě učiteli řekla.
Profesor Black znovu nabyl barvy, zvážil její slova a pomalu přikývl. Pak si odkašlal. „Nikomu to neprozradím, slečno Barnesová. Pokud máte nějaké otázky, můžete se mě zeptat. Slibuji, že vám povím pravdu. Pokud vám Harry píše, nepochybuji, že vám stejně vše sdělí. A…“ vzal do ruky kousek pergamenu a začal na něj psát, „tohle jsou knihy s konkrétními odkazy na Harryho, obsahující informace, o kterým si nejsem jistý, že o nich Harry sám ví. V mé skříni v kanceláři mám sbírku novin z doby, o které tuším, že není v knihovně, ani není k dispozici na objednání u vydavatele. Pokud se v sobotu zastavíte v mé kanceláři, dovolím vám si je prohlédnout.H“
Podal jí seznam, který sepsal, otevřel zásuvku a vytáhl dopis. Chvíli na něj toužebně hleděl, pak jí ho však podal zpět.
„Slečno Barnesová,“ jeho hlas nyní přetékal emocemi, „měl jsem Harryho rád a on mi věřil. Nedával důvěru snadno, což pramenilo z jeho výchovy, a tak když vám důvěřoval, byla to velká věc. Zradil jsem jeho důvěru, zradil jsem jeho přátelství. Zradil jsem důvěru, kterou do mě vložili jeho rodiče. Harry byl v té době celý můj život a bez rozmýšlení jsem ho odstrčil. Z nějakého důvodu vám důvěřuje, slečno Barnesová. Važte si toho.“
Pak si odkašlal. „Budu informovat profesorku McGonagallovou, proč jste dnes vynechala její hodinu. Jen se ujistěte, že si získáte zápisky. Dejte mi vědět, až budete chtít přijít do mé kanceláře. Přeji vám hodně štěstí s tím projektem, slečno Barnesová. Mnoho lidí nebude potěšeno z toho, co zjistíte, ale já jsem na vás hrdý.“
Courtney přikývla a odešla, nacpala si seznam do tašky společně s dopisem. Protože to vypadalo, že ji profesor Black na ten den omluvil z celého přeměňování, zamířila nahoru do věže, aby pokračovala v pročítání dopisu.
Trvalo jí téměř hodinu, než dopis dočetla. V té době bylo už skoro poledne a hodina přeměňování se blížila ke konci. Když konečně odložila dopis a prozkoumala další obsah obálky, měla jen dvacet minut do další výuky.
První věc, kterou vytáhla, byl výstřižek z novin – večerního vydání Denního věštce, který vypovídal o létajícím autě, kterým Ron a Harry cestovali do školy před druhým rokem.
Pak tam byla spousta fotografií. Byl tu táta Angely, jak dávil slimáky, Harry s paží bez kostí, deník sebraný z louže plné červeného inkoustu, pak také skupinová momentka Harryho, Rona, Hermiony, Hagrida a Ginny z druhého ročníku. Z třeťáku jich našla ještě víc. Harry pyšně letící na svém kulovém blesku, jedna s Hagridem a Klofanem, profesor Lupin vyhánějící nějaký předmět ze staré skříně, Vrba mlátička ohánějící se svými větvemi, dokud se kočka neproplazila a nezmáčkla suk, kterým ji zastavila, jedna fotografie byla dokonce z Vánoc, všichni se usmívali a mávali svými Weasleyovskými svetry, a v neposlední řadě tu byl Ron poskakující ve snaze chytit svoji sovu ve vlakovém kupé.
V obálce našla i první dopis, který Harry dostal od Siriuse, svého kmotra, stejně jako povolení, které podepsal, aby Harry mohl navštěvovat Prasinky.
Courtney spěšně složila veškeré věci do obálky, uložila vše do tašky a běžela se připojit ke zbytku svých spolužáků na lektvary.
Dvouhodinovka lektvarů toho odpoledne se vlekla jako vždy. Dokázala zničit svůj lektvar a získat ten den nulu, i když díky Merlinovi neroztavila svůj kotlík, ale to ji vlastně nezajímalo, protože si právě vzpomněla na balíček, který večer přišel společně s dopisem. Když hodina skončila, vyběhla zpět do věže, aby jej stihla otevřít dřív, než by jí někdo mohl vyrušit.
Z balícího papíru vypadl hladký stříbrný neviditelný plášť.
xXx
Autorčina poznámka: Nikdy jsem neměla možnost navštívit Pamětní muzeum holokaustu v USA, a to jsem k mé ostudě vyrostla dvě hodiny jižně od D.C. Informace, které o muzeum vím, mám z jeho webu. Co na mě zapůsobilo, je poslání muzea, popsané v části pro studenty, a to je i to, o čem se Courtney zmiňuje. Zde je to, co se v něm říká: 'Pamatujte na ty, kteří trpěli; a přemýšlejte o morálních, duchovních a politických otázkách vyvolaných událostmi holokaustu, stejně jako o své vlastní odpovědnosti jako občana demokracie.'
Znovu jsem si přečetla dopis adresovaný Harrymu a uvědomila jsem si, že Courtney opravdu nezní jako jedenáctiletá. Ale už si nepamatuju, jak jedenáctiletí mluví, takže holt ve svém dopise prostě zní jako starší…
