Jdi na obsah Jdi na menu
 


65. Budoucí náznaky života II

18. 2. 2019

Beta: marci =)

 

65. Budoucí náznaky života II

Později toho dne, když se první zmatek trochu uklidnil, Harry nedokázal říct, co ho víc šokovalo – příběh, který jim jejich Mistr špionů sdělil roztřeseným, přerušovaným hlasem, nebo to, jak vypadala jeho tvář, hrůzou dětinská a stará zároveň, bez veškeré naděje.

Bylo opravdu ironické, že právě tomuto muži, který tak tvrdě bojoval proti jejímu rozhodnutí a jehož vědomí potlačila s pomocí Nepromíjené, připadla povinnost osvětlit její úvahy zbytku užšího kruhu, před jehož zraky se vše odehrálo. A kde si nikdo ničeho nevšiml.

Nebo přinejmenším, že se příliš nestarali a nekonfrontovali ji, dokud byl ještě čas.

Nejprve čekali, rozpolcení mezi nadějí a naprostým přesvědčením jejich Mistra špionů. Žádná zpráva však nepřicházela, a Hermiona také ne. Stoupající slunce a teplota zastihla všechny společně sedící na pohovce, a dokonce i Draco, jakmile se na veřejnosti vymanil ze svého bezchybného vzhledu, byl příliš zneklidněný, než aby si všiml, jak svírá polštář na svém klíně.

Okolo poledne byl Harry už přesvědčen, že se zblázní, jestli něco nepodnikne. Ale i myšlenka na to, že opustí tuto místnost a bude chodit po chodbách, kde by potkal normální lidi, kteří netušili, co se minulé noci stalo, mu naháněla hrůzu.

Prosím, ať je v pořádku, prosím, ať se vrátí, modlil se k jakémukoliv Bohu, který by ho mohl slyšet, nejistý, zda tak činí správně, ale to mu bylo jedno.

Každou další minutu vrhal svůj pohled k Severusovi, který stál u jednoho z velkých oken a zíral na oblohu, bez jakéhokoliv pohybu a zdánlivě bez mrkání, hodinu po hodině. Jeho tvář byla strnulá jako kámen, bez výrazu. Ale Harry ho znal moc dobře, aby věděl, jaký uragán emocí s ním nyní musel cloumat.

Nejprve mu nevěřil, když Severus vysvětlil, co tahle mise pro Hermionu znamená.

„Ale to je šílenství!“ vykřikl. „Voldemort by příliš riskoval, kdyby ji teď zabil! Kdyby jeden z nás nyní navštívil její rodiče, i kdyby jim napsala dopis, vše by selhalo!“

„Znám Pána zla,“ odpověděl unaveně Snape. „To je riziko, které je ochoten přijmout. Raději nechá její plán padnout, než aby ztratil podporu svých následovníků.“

„Ale je to její plán,“ protestoval bezmocně. „Copak by jí... ublížil, když mu právě nabídla to, po čem vždycky toužil? Neušetřil by ji za to?“

„Voldemort se nestará o loajalitu, ani o úspěchy,“ zasyčel Severus. „Vše, co ho zajímá, je moc. A i kdyby mu dala Chlapce, který přežil, nebo samotného Brumbála, nemůže riskovat, aby se jeho mocenská základna kvůli ní rozpadla. Ne. Pokud se rozhodne, že mu nestojí za námahu, nic ji nemůže zachránit.“

Ale navzdory těm strašně logickým závěrům, chtěl Harry protestovat, chtěl popřít tu hroznou pravdu čekající na jeho přijetí. Byl to však pohled na Severusovu tvář, který ho zastavil a přiměl utišit i jeho přátele v jejich dotazech a požadavcích. 

Kdysi, v téže místnosti, i když se zdálo, že je ta doba dávno pryč, ji nazval svojí spřízněnou duší, láskou svého života. A jeho duše ho zradila. Měla samozřejmě své důvody, ale přesto na něj uvrhla Imperius, aby ho donutila souhlasit. Omámila ho a on nebyl schopen chránit ji, jak přísahal.

Oheň v jeho očích vyhasl.

Harry to nedokázal snést. Odvrátil se a zaujal místo u dalšího okna ve věži.

Byl to on, kdo spatřil stoupající sovu, kdo otevřel okno a přijal dopis přivázaný u nohy zvířete.

Jeho ruce se třásly tak hrozně, že se na okamžik bezmocně pral s obálkou, ale nakonec třes povolil a on vytáhl list pergamenu.

„Je od Hermiony,“ zašeptal a jako by se celý Řád najednou zhluboka nadechl, všechno zmlklo.

Milý Harry a Rone, “ četl nahlas, lhostejný k tomu, jak rozechvěle jeho hlas zní, rozpolcen mezi potřebou vědět co v dopise je, vědět to teď hned a přáním odložit to na později. „Teď jsem v domě svých rodičů a už jsem se povinně účastnila několika hostin. Nemůžu vám ani vypovědět, jak pyšní na mě jsou – musela jsem jim přednést svůj projev a táta už zarámoval můj diplom. Právě teď ho věší nad krb a upřímně řečeno nemám tušení, jak ho odtamtud později dostanu.

Harry uslyšel lehké, tlumené vzlyknutí někde po své levici a přál si, aby se mohl k paní Weasleyové připojit. Tento dopis byl úplná Hermiona, duchaplný a vtipný, plný suchého humoru. Už sedm let dostával takové dopisy a bylo nemožné si myslet, že tento list byl napsán pod chladným dohledem Voldemorta a jeho Smrtijedů. Na chvíli si přál uvěřit, že skutečně je doma, že tohle je opravdový dopis a že není žádný důvod k obavám.

Každopádně Vám píši proto, že se nebudu moci zúčastnit hostiny na konci roku. Teď, když mě mají rodiče u sebe, máma říká, že mě nenechají odejít tak brzy. I když mi všichni chybíte a opravdu bych se s vámi chtěla rozloučit, chápu je. Byli sami už tak dlouho! A jelikož se na podzim chystám jít na univerzitu, je tohle jejich jediná šance užít si mě déle než týden. Takže se na mě nezlobte. Jsem si jistá, že budeme mít mnoho dalších příležitostí se setkat a rozloučit se s Bradavicemi.

Harry si všiml, že se její brk třásl, když psala tyto řádky, stejně jako se třásl nyní on. Věděla, že je to lež, pomyslel si a podíval se na dopis jako na celek, v kterém byly pečlivé tahy u každého há a té, a přesné kruhy u íček. Věděla, že brzy zemře, když to psala. A přesto to napsala, kvůli plánu.

Prosím, vyřiďte ostatním za mě sbohem. Předejte naší partě můj srdečný pozdrav a řekněte jim, že jsem si užívala čas strávený s nimi víc než cokoliv jiného. A pamatujte: náš plán na Halloween stále platí! Nezapomeňte na to – budu tebe a Rona očekávat!

S pozdravem, Hermiona.

P. S. A nezapomeňte tohle léto studovat, vy dva. Pokud se opravdu chcete stát bystrozory, neměli byste polevit ve svém úsilí!

Hlas se mu zlomil s posledním slovem a jeho ruka se sama rozevřela.

Pomalu padal pergamen na podlahu v takovém tichu, které mohla způsobit jen místnost plná vyděšených lidí.

Dřív než se kdokoliv z nich dokázal vzpamatovat, zaslechli druhé zaklepání na okno, další sova se dožadovala vstupu. Tato přímo sletěla k profesorce McGonagallové, když pan Weasley roztřeseně otevřel okno.

Drahá profesorko McGonagallová,“ četla jejich vedoucí koleje hlasem mnohem starším, než u ní Harry kdy slyšel. „Píši Vám, abych Vás informovala, že moji rodiče chtějí, abych s nimi v příštích týdnech chvíli pobyla. Možná využijeme příležitost na malou společnou dovolenou. Vím, že jsem původně měla v plánu vrátit se na hostinu na závěr roku, ale doufám, že tato změna Vám nezpůsobí komplikace. Bylo by velmi milé, kdybyste mi zaslala můj kufr do domu rodičů. Pokud by bylo potřeba mě kontaktovat, pošlete prosím dopisy na stejnou adresu. Náš soused je bude odchytávat a předá nám je na naší prázdninové adrese.

S přáním všeho dobrého a s díky za Vaši podporu během let,

Hermiona Grangerová.

„Znamená to, že…“ zašeptal nakonec Ron.

„Ano,“ odpověděla McGonagallová s bledým, smutným výrazem. „Znamená to, že naše obavy se staly skutečností. Pán zla ji nenechá odejít.“

Takže takový to byl pocit, když přítel zemře.

Ztráta Siriuse byla ve srovnání s tímto piknikem.

Pomalu, každý jeho rok na něm byl znát, Brumbál vstal ze své židle a přiblížil se k Severusovi nejistým krokem.

„Můj drahý chlapče,“ zašeptal s napřaženou rukou, aby jej utěšil, jak jen v této chvíli mohl.

Jeden Severusův pohled jej však zarazil, zastavil jeho ruku a zahnal přání utěšit jej od kohokoliv dalšího, který by na to jen pomyslel.

Ale nejednalo se o jeho zlověstný zjev. Ve skutečnosti měl spíš ten nejvíce odstrašující výraz, který kdy Harry u jejich Mistra špionů viděl. Vypadalo to, jako by zde Severus ani nebyl, jeho mysl, duše, ani síla. Vše zmizelo. Odešlo s jeho láskou.

Na chvíli stál velmi klidně a strpěl jejich pohledy a zíraní na něj, pak se však odvrátil, jako by jim zavřel dveře před svým osobním peklem.

„Ale… to neznamená, že už je mrtvá,“ pokračoval Ron, přebírající si názory a důsledky svým typicky pomalým způsobem.

„Je nepravděpodobné, že by přežila noc,“ zašeptala McGonagallová, prudce se odvrátila od Rona a Severuse a přešla rychlým krokem k jednomu z oken. Zarazila se čelem ke zdi, ruce mnula jednu o druhou úplně nevědomky.

Draco, který stál po levici Harryho, zavřel oči, svaly okolo jeho rtů sebou divoce škubaly.

„Ale mohla by,“ řekl Ron, jehož hlas se zvýšil nezlomnou nadějí. „Pokud by někdo mohl, tak Hermiona. Může být stále naživu. V těch dopisech není žádný důkaz, že ji už zabili.“

Bylo to podivné, zvláště když si uvědomil, že ho smutek obvykle zbavoval veškerých schopností přemýšlet, ale v této místnosti plné lidí bojících se pohnout, promluvit slova, tohoto rána, kdy se jeho nejtemnější obavy naplnily, Harry měl tak jasnou mysl, jako nikdy dřív.

Viděl vše. Každý zvuk, každá vůně mu připadala výraznější, jako kdyby ho zasáhly poslední pocity jeho kamaráda a příčina všeho, aby mu daly poslední šanci k pochopení.

Spatřil Molly Weasleyovou žmoulající kapesník do pevné kuličky a pak zase jak ho rozkládá. Kroutí a uvolňuje. Kroutí, uvolňuje, v rytmu, který zdánlivě napodoboval cosi neznámého, vteřinu po vteřině.

Tonksová zas vypadala ve svém křesle jako malé dítě, vlasy šedivě hnědé, ruce natažené před sebe, jako by nebyla již nikdy šance, že s nimi znovu pohne.

Fred a George Weasleyovi, s tvářemi bílými a uvolněnými, jiskřičky v jejích očích, ta neustále se pohybující síla plná důvtipu a optimismu, skoro ani neblikaly.

Draco, jehož potlačený, mělký dech svědčil o silném odhodlání nepropadnout panice, ne před Řádem, postoj rovný, jako kdyby za ním stál jeho otec se svým jezdeckým bičíkem připravený ho zasáhnout, kdyby se jen vlásek na Dracovi pohnul.

Ron, jediný v tomto pokoji, byl schopen zapálit ve svém srdci jiskřičku naděje, jediný z Nebelvírů a dost mladý, aby měl víru tváří v tvář pravdě.

Je možné, že je naživu!“ zopakoval a jeho hlas přesvědčením a strachem zesílil.

Viděl vše.

Dokonce způsob, jakým se ve vteřině Brumbálovy oči zavřely a znovu otevřely, jako by viděly budoucnost a minulost a vše, co byla jeho chyba v této válce, každý život, který obětoval, vše, co učinil špatně.

„Ano,“ řekl Brumbál, ne proto, že by to chtěl vyslovit, ale z důvodu, že toto ráno nebylo místo pro nic jiného než pro pravdu.

„Ale pak ji musíme dostat odtamtud ven!“ vykřikl Ron. „Máte ponětí, co s ní teď dělají? Možná, že je stále naživu, možná že ji mučí! Musíme ji zkusit osvobodit!“

Harryho ramena poklesla a on se svezl na pohovku. Ronova slova ho zasáhla silou náhlého úderu a svět se kolem něj zhoupl.

Dvě myšlenky se uvnitř něj praly, a zatímco měl nutkání souhlasit s Ronem, přijmout snadnou, nebelvírskou cestu, která v naprosté většině případů znamenala hrubou sílu, jeho šeptající, spiklenecká, zmijozelské strana, která ani teď nepodléhala pocitům, část, která viděla a pochopila, mu právě nyní říkala, jak je to nemožné.

Nemůžou ji zachránit. Ne když chtějí, aby jejich plán fungoval.

Vzhlédl k členům Řádu, kteří byli ponořeni v různě hlubokých vodách šoku, a spatřil vroucí souhlas na Weasleyovských tvářích a odhodlání spáchat nějakou praštěnou záchranou misi na tvářích Remuse a Tonksové.

Dokonce i Draco, tak bledý, že se jeho vlasy jevily ve srovnání s kůží tmavé, vypadal, že by ochotně souhlasil. A ostatní členové Řádu, ti, kteří museli vědět, jak šílený tento plán je, Moody, McGonagallová i Brumbál, mlčeli.

Kdo jim to řekne, pomyslel si Harry s potřebou naříkat a křičet bolestí, která ho drásala. Kdo řekne, že ji musejí nechat zemřít?

„Ne. Nemůžeme ji zachránit.“

Hlas byl tvrdý, starý a slabý. A Harry zavřel oči před svou bolestí.

A tak jsi nucen dělat jejich špinavou práci, zase, pomyslel si. Ty, který jsi dnes v noci ztratil vše.

Ale když dobojoval se svou zbabělostí, otevřel znovu oči a setkal se Severusovým pohledem, který se k nim znovu obrátil, předkládaje jim kamennou tvář a rozsudek, který znamenal smrt pro jeho lásku.

Pomalu, unaveně Harry přikývl. Byla to jediná cesta. Koutkem oka viděl, jak Remus a paní Weasleyová nevěřícně třeští zrak, jak Brumbál a Moody vyčerpaně napodobují jeho přikývnutí a jak uvědomění dopadá na Řád.

Neudělají snadnou věc. Učiní to, co je správné, i když je to hluboce zasáhne.

„Ale…“ zašeptal Ron, který nedokázal pochopit rozhodnutí, které se mu odehrávalo před očima. „To znamená ji zabít! Nemůžete jim ji tam nechat! Oni… ji… budou… znásilňovat a mučit, dokud neumře!“

Prosebně pohlédl na Severuse.

„Ano,“ odpověděl pomalu, až zněl jeho hlas jako zasyčení.

„Ale nemůžete…“ odmlčel se Ron, hledající ve tvářích kolem nějakou známku slitování nebo nerozhodnosti. „Milujete ji!“ řekl nakonec beznadějně. „Jak to můžete udělat dívce, kterou máte rád?“

Pozvolna, s nesmírným úsilím vloženým do každého pohybu, Severus zavřel oči. Mírně se pohupoval a Harry si všiml, že jeho pravá ruka se třese, jako by něco hledala – někoho známého – po svém boku, i když dobře věděl, že je pryč a že se nikdy nevrátí.

Ve vteřině byl Harry svědkem, jak jeho maska spadla, rozbila se jako ledová stěna, jejíž ostré kusy se stočily, aby roztrhaly jeho duši na cáry.

Pak na ně znovu pohlédl a Harry neviděl… nic.

„Udělám, co musí být uděláno,“ zašeptal Severus. „Budu respektovat její přání.“

A pak se otočil a odešel do své kanceláře, jako by se brodil vodou a ohněm.

Dveře se za ním zavřely.

Harry si znovu povzdechl.

Dlouho bylo v místnosti ticho, jak se členové Řádu snažili vyrovnat s tím, co se právě stalo.

Pak narušení pokrylo celou místnost, když Molly Weasleyová klesla na svou židli a složila hlavu do třesoucích se rukou.

„Jak může…“ zašeptala hlasem, který ztratil veškerou sílu, mateřskou kázeň, a zanechal za sebou jen ztracenou, vyděšenou duši.

Harry znovu zavřel oči a v nevědomém kopírování Severusova podráždění a stiskl si nos.

„Protože někdo musí,“ odpověděl chladně. „A protože my jsme byli na to příliš zbabělí.“

„Ale…“ protestoval potichu Bill vyjadřující tak myšlenku, kterou Harry viděl v očích jeho bratrů a rodičů. „Ale ona zemře!“

„Ano,“ souhlasil Moody. „A pro její vlastní dobro doufejme, že se tak stane rychle.“

xXx

Teprve když Ron, Harry a Draco odešli konečně z ústředí, projednou bez zájmu, kdo jde po jejich boku, protože zprávy toho dne zničily každou stopu po soupeření mezi Nebelvírem a Zmijozelem, a vstoupili do Bradavic, které byly plné vzrušeného šepotu a dekorací, uvědomili si, že je slavnost na ukončení roku.

„Ne,“ zašeptal Harry zlomeně, neschopen si představit, jak přežije večer mezi klábosícími, bujaře veselými Nebelvíry.

„Nemůžeš se držet stranou,“ řekl Draco hrubě a rychle. Chodba, ve které stáli, byla opuštěná, ale nikdo si nemohl být jist, na jak dlouho. „Tvá kolej tě dnes večer bude sledovat. Musíš se chovat, jako by se nic nestalo, nebo jako kdyby to, co udělala, nemělo na tebe vliv.“

„Já vím…“ zašeptal Harry. Nechtěl vyjádřit nahlas své obavy, ale podle Dracova pohledu, ani nemusel.

 „Drž se příběhu, který sama stvořila,“ řekl Draco naléhavě. „Chovej se, jako by byl dopis skutečný. A dobře si rozmysli, koho informuješ. Zbytek Řádu se to samozřejmě dozví, ale dnes večer…“

„Nemůžeme to teď říct ostatním,“ namítl Harry nahonem. „Neovládnou se. Ani Neville, ani Ginny.“ Pohlédl do Ronových očí, široce rozevřených a prázdných, které viděly příliš mnoho. Nemusel se ptát, aby věděl, jaké vzpomínky na Hermionu se honily v jeho mysli, znovu a znovu, a pro tu chvíli byl Harry nesmírně rád, že nikdy neprožil to co Ron, temné výjevy, které ho pronásledovaly, obrazy zbité, zkrvavené Hermiony trhající sebou v Severusově náručí.

Bylo to dost zlé.

„Ron bude potřebovat uklidňující lektvar,“ řekl, překvapen, jak jasně stále myslí. „A něco, co by zlepšilo jeho náladu.“

Draco přikývl. „Mám něco ve svých soukromých komnatách. Setkáme se před učebnou kouzelných formulí.“ A hnal se pryč.

Další hodina proběhla ve smutku a poprvé Harry porozuměl tomu, co mu kdysi Hermiona říkala – že dobře vzdělaná mysl dokáže většinu času běžet sama.

Popadl Rona, který na něj stále nepřítomně zíral, jako by se svět odehrával v pomalém, bezbarvém tempu, a vláčel ho k učebně, využívající při tom všechny své znalosti o Bradavicích, aby se vyhnul často používaných chodbám.

Kdyby je někdo potkal a spatřil by Rona v takovém stavu – nebo mě, připustil v duchu, vše by mohlo být ztraceno.

Ale u všech Merlinových vousů měli štěstí, a když dorazili ke dveřím učebny, Draco už je čekal, na tváři úšklebek zmijozelského prince.

„Vypij to,“ přikázal chladným a přísným hlasem, s mrazivým pocitem skrývajícím se za jeho slovy.

K Harryho překvapení si Ron vzal lektvary bez komentáře a rychle je do sebe kopl, pravděpodobně si ani nevšímal, kdo mu je dal. Nebo zde prostě v této noci nebylo místo pro nepřátelství.

Byl to právě Harry, na kom ulpěl Dracův pohled. „Vypadáš příšerně,“ poznamenal. „Dovol, pomůžu ti.“ Harry ucítil chladný dotek několika kouzel na své tváři a věděl, že z jeho obličeje zmizely známky jeho trápení.

„Použij svoji nitrobranu, Harry,“ zašeptal Draco. „Užij vše, co jsem tě naučil, ale nesmíš se prořeknout. Zvládneš to?“

Harry pozvedl hlavu, aby přikývl, ale pak zjistil, že se nedokáže přinutit k pohybu. Jako by jeho tělo bylo bez energie, a v jednom okamžiku plném narůstajícího zoufalství se setkal s Dracovým pohledem a spatřil v něm stejný pocit.

Jedním krokem se přiblížil ke Zmijozelovi, přitáhl si ho do objetí a držel se ho v nepřerušovaném okamžiku plném smutku.

Pak, zvláštně utěšení a rozpačití, od sebe ustoupili.

„Zvládnu,“ zašeptal Harry, znovu popadl Rona za loket a táhl svého přítele pryč.

Při zpáteční cestě do nebelvírské věže se Ron uklidnil, jeho barva se vrátila do normálu a brzy už dokázal jít sám, i bez Harryho pomoci.

„Pamatuješ, co jsme se od Severuse naučili?“ zašeptal rychle Harry, když dorazili k Buclaté dámě. „Vezmi své emoce a pohřbi je pod zem, Rone, pro dnešek je skryj. Zapomeň na to.“

Ron nejistě přikývl, na chvíli zavřel oči, a když je pak znovu otevřel, poslední stopy po jeho hrůze byly pryč. S totožným gestem Harry vytlačil každičký kousek bolesti, strachu a zoufalství pryč ze své mysli, pryč z té části, která řídila jeho gesta a slova.

Bylo to těžké, ale vzpomínka na Hermionin paměťový palác mu pomohla. Dělala tohle před Voldemortem. On tak mohl učinit před svými spolužáky.

Potichu si vyměnili svoje oblečení za nové, vděční že je jejich kolej prázdná. Pouze Neville se jich zeptal, kde je Hermiona, když vstupovali do společenské místnosti, ale oba, on i Ginny, přijali Harryho krátké vysvětlení, že byla 'odvolána'.  Neměli důvod o tom pochybovat.

Jakmile se pak vrátili zpět s nažehlenými školními uniformami a vyleštěnými botami a zjistili, že místnost zeje prázdnotou, Harry si úlevou oddechl.

Pomalu, jako by napůl ve snu, šli do Velké síně, v tiché dohodě, kterou přijali společně s Hermionou, následujíce kroky sedmiletého přátelství, průzkumů, plánů a nadějí, které se dnes ráno rozplynuly.

Hermiona byla mrtvá. A jak šílený se svět musel stát, když to Harry vážně považoval za nejlepší možnost, když doufal, že je mrtvá, protože jiné možnosti by byly…

V jeho mysli náhle vzplanula bolest, ale on ji nemilosrdně potlačil a upřel své planoucí oči na kamenné schody před sebou, vděčný za Dracovo kouzlo, které pro dnešek skryje jeho pravou tvář.

Když vstoupili do Velké síně a zamířili k nebelvírskému stolu, Harry cítil Hermioninu nepřítomnost po svém boku jako fyzickou bolest. Musel potlačit touhu natáhnout ruku po své pravé straně a dotknout se místa, kde by normálně byla. Ale už nikdy víc. Nikdy znovu.

Jeho oči prozkoumávaly místnost, až našly Draca, který seděl u zmijozelského stolu s lenivým úšklebkem, hábit a vlasy dokonale uhlazené jako vždy. Vyměňoval si s Parkinsonovou vtipy, a jen určité napětí okolo úst a bystrý pohled v jeho očích naznačovaly něco víc než jen arogantního spratka oslavujícího poslední večer školy.

Draco ani o ní nemohl mluvit. Nemohl dokonce ani dát najevo, že mu chybí nebo že si všiml její nepřítomnosti.

Nějak tato myšlenka dodala Harrymu sílu. Když to dokázal Draco, on jakbysmet. Také že ano. Tohle byla přesně ta situace, na kterou ho Hermiona cvičila, o které mu dělala znovu a znovu kázání.

Toto uvědomění vyvolalo v Harrym svíravý pocit, že ho vše učila jen proto, aby mu pomohla skrýt zprávy o své smrti.

Ale tady byl jeho kolejní stůl, zde bylo jeho místo mezi Ronem a Nevillem, a zlaté talíře a příbory byly právě tím, na co mohl zaměřit pohled a ruce, něco skutečného, co zahánělo výjevy na Hermionino zničené a umučené tělo.

Bože, jak mohl dneska něco sníst?

„Hej Harry,“ zavolala Levandule zleva. „Kde je Hermiona? Proč tu není?“

Když se k němu najednou otočily zvědavé tváře z jeho koleje, přistihl Harry svou mysl, jak se snaží zůstat klidnou.

Proč tu není? Protože je mrtvá, Levandule. Protože je mučená. Protože ji Lucius Malfoy znásilňuje. Nikdy se nevrátí, Levandule. Ona…

Jeho pohled se stočil ke zmijozelskému stolu, kde spatřil Draca, jak na něj zírá se rty chvějícími se typickým úšklebkem, ale jeho oči intenzivně planuly přáním, aby lhal, nutily ho pokračovat, připomínaly mu, proč to vše dělají.

Harry polkl.

„Je na návštěvě u svých rodičů,“ odpověděl snadno a navázal oční kontakt s Levandulí, aniž by mrkl. „Původně se chtěla vrátit na slavnost, ale její rodiče byli tak rádi, že ji vidí…“držel se dopisu a pokrčil rameny, jako by chtěl říct hej, co já vlastně vím o rodičích?

Levandule na znamení pochopení přikývla. „Musí to být pro ně těžké,“ řekla. „A koneckonců je to jen obyčejná hostina na závěr roku.“

„Jo,“ souhlasil Harry, pak si nalil pohár dýňové šťávy a předstíral, že s nostalgií sleduje ostatní studenty.

Dnes večer se moc nemluvilo. Všechny sedmé ročníky vypadaly trochu melancholicky, vyprávějící příběhy o jejich skvěle stráveném čase v Bradavicích, ale vzhledem ke skutečnosti, že bylo každý rok Harrymu usilováno o život, nikdo od něj neočekával, že se k nim připojí.

Naproti tomu Ron pod vlivem lektvarů vedl vášnivé debaty o tom, že se s Nevillem stane profesionálním hráčem famfrpálu a Ginny trousila pohrdavé komentáře o Kudleyských kanonýrech.

Když se Harry znovu odvážil pohlédnout ke zmijozelskému stolu, spatřil Draca zapojeného do směšné diskuse s Pansy Parkinsonovou, která se na něj přihlouple culila.

Nějak to ustál.

Dokonce i když Seamus Finnigan přešel k vyprávění příběhů o zlatém triu, připomínající jim všem mnoho událostí, trolla, kterého spolu porazili, baziliška, který zkameněl Hermionu a skvělé časy v BA.

Zmínil i SPOŽÚS a Hermioniny směšné čepičky a odznaky, které je nutila nosit, hašteření a kázání, které jim přednášela, dokud se nevzdali, a Harry cítil v hrudi bolest a myslel si, že jeho srdce pukne.

Ale nějak to přežil.

Bratři Creeveyovi připravili album fotek sedmým ročníkům, a když obdržel svoji kopii, Harry musel prolistovat stranu za stranou. Ron a Hermiona, jak mávají a smějí se, jak společně studují nebo se baví o tom, co v té době bylo důležité.

Byl tu také jeden snímek, kde ho Hermiona objímala po druhém úkolu v Turnaji tří kouzelnických škol, a Harry znovu cítil její paže okolo svých ramen, vnímal pohled, jakým se na ni díval, její vlasy padající mu do tváře a lechtající ho na nose, a v ten okamžik si pomyslel, že je po všem, navždy, že ji nikdy znovu neuvidí, nikdy mu už neuštědří jednu ze svých panovačných přednášek, nebo neuvidí rošťácký úsměv na její tváři.

Stále se držel.

A když Brumbál vstal, s nevážnou tváří jako obvykle, sdílející krátký pohled s profesorkou McGonagallovou, která se chovala energicky jako vždy, a popřál jim všem bezpečné a klidné léto, Harry si byl téměř jist, že život půjde dál.

Nějak.

Nepřemýšlel o noci, kterou měl před sebou, o dlouhé temné noci, během které se neodváží opustit svou postel, protože se nebude dít nic neobvyklého, nic neohrozí jejich plán, a až ulehne do temnoty, stočený do klubíčka pod svoji přikrývku, s tišícím kouzlem kolem své postele, myšlenky přijdou, strach a zoufalství.

Nebude jediný sedmák, který se dnes v noci upláče k spánku.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Wau

(Maryska, 24. 2. 2019 17:22)

Tedy silná kapitola....moc děkuji a tesim se na dalsi.

.at je brzo nebo to nevydrzim.

Re: Wau

(MagicLady, 24. 2. 2019 18:04)

Díky, bude brzo, neboj :)

Paráda

(Karin, 19. 2. 2019 21:58)

Moc smutná kapitola.

Re: Paráda

(MagicLady, 20. 2. 2019 13:47)

To ano, snad brzy už bude lépe. Díky za komentář :)

.

(Michaela, 19. 2. 2019 9:37)

Pořád věřím, že je nějakým zázrakem Herm naživu a už se těším až potom napíšu "Já to věděla!" :D
Každopádně děkuji za další část a už se těším na pokračování :))

Re: .

(MagicLady, 19. 2. 2019 15:35)

Ok, to se budu těšit taky :D Díky za komentík :)

:3

(Mia, 19. 2. 2019 8:27)

Je to boží :) jen tak dál :)

Re: :3

(MagicLady, 19. 2. 2019 15:34)

Děkuji :D