Jdi na obsah Jdi na menu
 


66. Vše na kusy je

2. 3. 2019

Beta: marci =)

 

66. Vše na kusy je

 

Bylo to neskutečné, stát ve zmijozelské společenské místnosti a přikyvovat na rozloučenou studentům, kteří se vraceli domů k rodičům Smrtijedům a kteří za pár hodin budou dychtivě naslouchat příběhu o Hermioně – mudlovské šmejdce, která si myslela, že se může dostat mezi řady čistokrevných, a selhala.

Draco strávil noc doufající a modlící se, aby byla mrtvá, aby bylo po všem; možná se jí podaří upadnout, zlomí si vaz, nebo někdo z nich bude tak neopatrný, že to na její konec bude stačit.

Viděl, jak včera Weasley trpěl vzpomínkami na Hermionu, jak se Harry otřásl při představě, co se jí může stát, ale žádný z nich nebyl prokletý vědomím o smrtijedských krutostech tak jako on. Ani nevěděli, čím se Lucius po večerech chlubil.

A Draco byl nesmírně rád, že tam nikdy nebyl, že to nikdy neviděl, takže i toto poznání bylo jen teorií o zvrhlostech, které se děly.

Jen Severus měl o tom skutečné ponětí.

A tato myšlenka způsobila, že Dracovo srdce bolelo ještě víc, když se ušklíbal, přikyvoval a mával všem těmhle malým Smrtijedům, kteří brzy budou vědět, co se stalo. A pochechtávat se své nadřazenosti.

Když všichni odešli a síně a chodby najednou utichly prázdnotou, Draco posbíral své věci, zmenšil je a pomalu se chystal vydat do svých nových komnat.

Naštěstí jeho nová Mistryně lektvarů dohlížela na odjíždějící studenty, takže ho nemohla pozvat na šálek čaje a věnovat mu laskavá slova, o která nyní nestál. Jako jedné z mála obyvatelek Bradavic přes léto jí bylo nabídnuto místo ve vnějším kruhu Řádu a ona ochotně přijala. Po aplikaci zapomínacího kouzla a Fideliova zaklínadla se Kathryn Rosen dozvěděla o roli svého učně v Řádu a o skutečné funkci jeho práce pro ni.

Zjevně byla překvapená, což ještě víc podpořilo Dracovu víru v jeho herecké schopnosti. Rychle ji ujistil, že i tak bere své učňovství vážně, fakt, který shledával pravdivým – ke svému vlastnímu údivu.

Někdy mezi pátým ročníkem a promocí se rozhodl, že poddat se Malfoyovskému jménu a politice podplácení není to, co by chtěl ve svém životě dělat. Bez ohledu na jejich budoucnost chtěl být nezávislý, něčeho dosáhnout sám, bez závazků  ke svému jménu a původu.

Toto učení bylo myšleno vážně. Jeho jméno, moc a vliv otce se před kotlíkem nepočítaly, a jedinou věcí, která mu mohla zaručit úspěch, byly jeho vlastní schopnosti.

Kathryn se zdála upřímně potěšena vědomím, že její nadaný student nepoužívá lektvary jen jako zástěrku. Ale přesto věci ulehčilo, když o tom věděla a neočekávala, že bude skutečně pracovat až do Halloweenu.

Halloween…

Draco se přistihl, jak jeho ruce pevně svírají okraje opěrek, až ho tmavé dřevo dřelo do dlaní. Rychle uvolnil paže a posadil se rovně, s očima a rty v náležitém vzhledu, ale ve své mysli se propadal a uchyloval se k dýchacím cvičením, která ho naučila jeho matka, když byl ještě malý.

Cítil, jak se mu na ramenou usadila jistota a klid, a ačkoli věděl, že toto je zbabělá cesta úniku, že by měl být natolik odvážný, aby přiznal své pocity, tak jak to udělal Harry, uvítal opar otupělosti, který doprovázel toto konkrétní cvičení.

Těšil se na Halloween, byl tak pyšný, že se podílí na boji proti Voldemortovi a všemu, co pro otce něco znamenalo. Myslel si, že může lehce změnit strany – trochu hraní tamhle, trochu Malfoyovského šarmu sem, a nic se nemohlo pokazit, protože kdy mu bylo něco odepřeno, že?

A teď byla jeho nejlepší kamarádka mrtvá.

Prohloubil dýchání, dokud nezmizely ony podivné vzlyky. Byl nyní ve společenské místnosti sám, poslední Zmijozel již odjel vlakem z Bradavic, ale on stále kontroloval svůj výraz a tělo, když vykročil vchodem a vydal se do nových míst, která mu Kathryn přidělila.

Zatímco se rukou dotýkal prázdného prostoru na stěně a šeptal své heslo, vzpomněl si, jak včera Harry vypadal, jak byla jeho tvář ztracená a prostá obvyklé živosti a ducha.

A kdesi hluboko v jeho vlastním utrpení a bolesti ten okamžik Draca přiměl uvědomit si, jaký úkol byl pro něj určen.

Hermiona byla jeho kamarádkou, ano, a jeho duše křičela bolestí nad její ztrátou, ale pro Harryho znamenala něco víc. Byla pro něj důvěrnou přítelkyní, opatrovnicí a mentorkou, a Draco se svou rodinou v pozadí, staletým sídlem, domácími skřítky a materiálním zabezpečením nemohl vlastně ani pochopit, že byla Harryho rodinou.

Cítil její nepřítomnost jako fyzické zranění, ale díky krutému režimu, ve kterém ho rodiče léta vychovávali, věděl, že bez ní může fungovat.

Ale Harry ne, tím si byl Draco jist. Harry potřeboval někoho, o koho se mohl opřít.

Vstoupil do svých nových komnat, do svého prvního samostatného domova, a zůstal stát uprostřed obývacího pokoje, jako by se ocitl uprostřed bouře.

Odpromoval a celý jeho život se změnil. Ale ne tak, jak očekával.

Dokonce i s vědomím nebezpečí a nadcházejícího boje, měsíce do Halloweenu vždy byly v jeho mysli časem přátelství a bezpečí.

Představoval si, že se kamarádství mezi ním, Hermionou a Harrym prohloubí, že bude mít příležitost dozvědět se víc o lidech, které zná jako své učitele.

Občas, když seděl u zmijozelského stolu s rovnými zády a hlavou nakloněnou v arogantní póze, která se od něj očekávala, obklopen studenty naprosto sám, snil o budoucích týdnech a měsících, kdy se škola vyprázdní od všech, kterým nemohl důvěřovat, kteří si mysleli, že ho znají, ale neměli ani tušení o jeho skutečných pocitech.

Představoval si, že jí se svými přáteli u společného stolu navzdory kolejní příslušnosti, nebo hlouček studentů, jak studují, perou se a smějí se spolu, možná se i procházejí po školním hřišti, aniž by museli brát ohled na pohledy druhých.

Přemýšlel, jaké by to bylo hrát famfrpál s Harrym, kdyby se jejich odvěká rivalita proměnila v soutěžení přátel. Možná, pomyslel si, by se jim podařilo dostat na koště i Hermionu a proletět se společně. Možná by pozval ty dva Nebelvíry do svých komnat a pohostil je velkolepou večeří.

Možná… jeho oči se zahleděly do okolí. Tichý, nahořklý úsměv se mihl na jeho rtech.

Nesmírně se na tohle těšil: na první den ve svých komnatách. Myslel si, že objedná u domácích skřítků luxusní večeři, aby vyzkoušel svůj vlastní krb a strávil tichý večer vybalováním a uspořádáním svých věcí, pro jednou nerušen hlučnými spolužáky nebo veselými Nebelvíry.

Ale teď se mu osamělost nelíbila, rozhodně ne, a přistihl sám sebe, jak se z toho ticha snaží uniknout, možná z obav, co ho tam čeká.

Ústředí bylo opuštěné, když do něj vešel skrze tapisérii, dveře od Severusovy kanceláře byly pevně zavřené. Na okamžik uvažoval Draco, že zaklepe, ale pak si vzpomněl na mužovu tvář, naprosto uzavřenou a nepřístupnou, a zarazil se.

Nemohl Severusovi čelit; koneckonců, co by mohl dát staršímu muži, než jen vlastní bolest, tlumenou ozvěnu zoufalství, které cítil.

Ne. Lépe nechat ho vyrovnat se s tím vším v soukromí, dát mu čas stvořit masku, která by odolala pohledům ostatních, kterou by mohl nosit příští týdny a měsíce.

Draco mu s tím nemohl pomoci.

Beze slova se odvrátil od kanceláře Mistra špionů a vstoupil do tapisérie, která byla propojená s tělocvičnou. Tam také nikdo nebyl, a naprostá prázdnota velké místnosti, způsob, jakým se jeho kroky ozývaly, zatímco kráčel k soubojovému pódiu, ho děsily.

Posadil se na okraj s nohama svěšenýma k podlaze, jak to dělal, když byl dítě, příliš malý, než aby seděl řádně na starožitných židlích v oficiální jídelně. A zasmál se drsným, hořkým způsobem.

Bylo to tak směšné. Byl zde, v této místnosti stvořené k tomu, aby si zlepšili svoje soubojové schopnosti, a on dokázal bojovat lépe než většina sedmáků, ale nepoužíval své dovednosti. Zůstával v Bradavicích, vřelých a útulných, zatímco lidé jako Harry a Hermiona, kteří byli vychováváni mudly, nikoli nejlepšími učiteli, které jim kouzelnický svět mohl nabídnout, byli povoláni do boje.

Byl jediným zmijozelským studentem, synem Luciuse Malfoye, kterého každý od pátého ročníku podezříval, že nosí Znamení zla, o kterého Pán zla usiloval; ale přijal Znamení? Ne, byl před ním zachráněn plánem Nebelvírů, byl v bezpečí a mohl si užívat život po svém. Mudlovská šmejdka zaujala jeho místo, učinila to, co mělo být jeho údělem, a zemřela, aby se tomu on vyhnul.

A jaký byl jeho osud? Co mohl nabídnout lidem z Nebelvíru a Havraspáru, kteří vybudovali tento Řád, aby ochránili svět před temnotou, kterou stvořila jeho vlastní kolej?

Čistokrevnou tradici? Nebo snad Uklidňující lektvar?

Dejte na sebe pozor, nabádala je Hermiona. Byla to její poslední slova pro něj a Harryho.

Ale jak to měl udělat? Jak, k čertu, když se Severus schovával ve své kanceláři a Draco věděl, že jen jeho povinnost k Řádu mu nedovolila sáhnout po jedech, které ukrýval ve svých komnatách. Jakým způsobem měl splnit její přání, když se Harryho svět kolem něj rozpadal a dokonce i zatracený Ron Weasley potřeboval Uklidňující lektvar, aby zvládl slavnost na konci roku?

„Jak jsi nás mohla takhle opustit?“ zašeptal a jeho hlas zněl v prázdné místnosti ozvěnou. „Co ksakru chceš, abych teď udělal?“

Ale ona by mu na jeho otázku stejně nedala odpověď, i kdyby tady nyní stála po jeho boku, ne?

V počátcích jejich přátelství by mu řekla, aby si vybral své vlastní masky a role a ke komu chce být upřímný. Nikdy se ho neprosila, jen mu otevřela dveře a ukázala mu, co za nimi leží.

A jednou nebo dvakrát ho požádala o pomoc.

Do krku se mu vrátil tíživý pocit a Draco seskočil z pódia, napětí a bolest přeměněné do ostré chůze, zatímco šel k jednomu z oken.

Měl říct ne. Měl ji odmítnout vzít na ples, nebo říct Brumbálovi o jejích záměrech. Měl poslat jejich přátelství do pekel a udělat správnou věc, místo aby přijal její praštěná rozhodnutí. Ta, která ji poslala na smrt.

K čemu jí nakonec jeho podpora byla? Jak jí mohl pomoci, proti Luciusi Malfoyovi a Smrtijedům?

Ale také tě žádala, abys pomohl Harrymu, aby ses o něj postaral, našeptával mu hlásek v hlavě a on se úplně zastavil na místě, když si vzpomněl na ten večer.

Harry, ten nesnesitelný Nebelvír, kterého ze začátku toleroval jen kvůli Hermioně. Učil ho, nejprve neochotně, dokud ke svému vlastnímu překvapení nezjistil, že Harry Potter je osobou, kterou může mít rád. Za tou jizvou a jménem a pomíjivými tituly byl chlapec, jehož odvahu, nevinnost a dokonce i humor dokázal Draco ocenit.

Přišlo to k němu jako blesk z čistého nebe. Ale viděl štěstí v Hermioniných očích, když oni tři byli spolu, a cítil úžas při pozorování, jak v Harrym roste důvěra v něj.

Harry potřeboval své přátele způsobem, který Draco, přirozený Zmijozel, teprve začínal chápat. Bral si od nich svoji sílu a sebedůvěru a šok, který mu způsobila Weasleyho zrada, otřásl jeho bytím do základu.

A teď, když byla Hermiona pryč, musel mít pocit, že se jeho základy rozpadly.

Draco si pomalu prohlížel místnost. Následující měsíce budou pro Harryho i za nejpříznivějších okolností složité. S pocitem Hermioniny smrti v srdci a mysli Draco netušil, jak to vše Harry zvládne.

Harry potřeboval své přátele. A bez ohledu na Weasleyovy nebo toho neohrabaného Longbottoma, Draco se ujistí, že Harry bude mít přítele kamkoliv půjde, někoho, kdo mu bude krýt záda.

Přikývl a vrátil se zpět k dechovým cvičením, která se naučil od své matky.

Hermiona ho požádala, aby pomohl Harrymu, aby ho učil a hlídal, a kvůli jejich přátelství, novému triu, které povstalo z popela, Draco udělá, co bude umět. Ujistí se, že Harry bude znát vše, co bude potřebovat, aby přežil Halloween.

Dracův pohled se stočil ke strategické oblasti, na židli, kterou Hermiona vždy okupovala během tréninků, a usmál se – mírným, unaveným úsměvem plným vzpomínek.

„Já ti ho udržím v bezpečí,“ slíbil a cítil, jak mu spadla tíha z ramen. „Postarám se o něj, jak jen budu moct.“

xXx

„A co Severus,“ zeptal se Harry, držící v ruce horký šálek čaje ve snaze ignorovat nedotčené jídlo na talíři.

„Co s ním.“ Dracův hlas, suchý a bezvýrazný, nevykazoval žádné známky hněvu nebo podrážděnosti, ale naprostou rezignaci, kterou ostatně cítili všichni, když se jednalo o jejich Mistra špionů.

„Draco, neopustil svou kancelář už tři dny! Není po něm vidu ani slechu,“ zavrčel Harry, jak jeho frustrace opět pronikla na povrch.

Draco si povzdechl. „A co navrhuješ?“ zeptal se. „Vytáhnout ho ven z té místnosti a přinutit ho mluvit o jeho ztracené lásce?“

„Ne,“ řekl Harry, odložil pohár a vstal z křesla, připraven k pohybu. „Ale nedokážu vystát myšlenku, že sedí sám v té ponuré kanceláři a přemýšlí o ní!“

„Posaď se,“ přikázal mu Draco suše. „V minulých týdnech jsi nedělal nic jiného, než že jsi přecházel sem a tam. Takovýmhle tempem prošoupeš můj nový koberec dřív, než začne zase škola. Kromě toho nevíš, zda svoji kancelář neopustil. Nestřežil jsi ji dvacet čtyři hodin denně.“

„To ne, ale před dvěma dny jsi na ni ty sám uvrhl ochranné kouzlo,“ odpověděl Harry, přecházeje dál. „A od té doby ses k ní nehnal, takže předpokládám, že se tato ochrana neaktivovala.“

Draco pobaveně potřásl hlavou. „Začínáš mi dělat starosti, Pottere. Jsi příliš chytrý na Nebelvíra.“

Také odložil svůj šálek na dokonale vyřezávaný stůl, vstal a vzal Harryho za ramena, aby ho klidně nasměroval zpátky do křesla, kam ho vmáčkl a znovu mu podal do rukou jeho šálek.

„Tady. Teď si vypij svůj čaj a zkus se trochu uvolnit. Pokud začneš trénink v takovéhle náladě, první omračující kouzlo tě pošle k zemi a to by byl pro Řád zcela špatný signál, ne?“

Navzdory vlastním starostem a vědomí o Hermionině smrti, které zanechalo v jeho mysli neklidné místo, se Harry usmál. Nevěděl, jak by to v těchto dnech bez Draca zvládl.

Když se vrátil do hradu ráno po té otřesné slavnosti, stále prochladlý šokem, s  tváří bolavou od neustálého falešného úsměvu, ke kterému byl okolnostmi přinucen, našel Draca v posilovně, jak na něj čeká.

Sotva vešel, už na něj Draco začal sesílat kouzla. Harry byl zpočátku podrážděný a naštvaný, neměl vůbec náladu na souboj, ale ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že mu boj pomáhá zahnat onen chladný pocit v těle.

Bojovali spolu, dokud Harry vyčerpaně nezavrtěl hlavou, a pak ho Draco vzal za ruku a odvedl ho do červeně označené oblasti. Otevřel krabici a položil na zem myš.

„Vypusť to,“ řekl klidným, odhodlaným hlasem, který užíval, jen když byl vážný. „Zbav se toho, nebo tě to sežere za živa.“

A Harry ho poslechl. Jedna smrtící kletba za druhou opouštěla jeho ústa a s ničivým zeleným světlem odcházela i část jeho vlastního trápení, smutku a zoufalství. Když byla krabice prázdná, cítil se stále hůř, než kdykoliv předtím, ale poprvé od doby, co Severus vtrhl na ústředí, zjistil, že může jít dál, navzdory všemu, co se stalo.

„Lepší,“ zeptal se Draco nyní, ne – prohlásil, jako by mohl nahlédnout do Harryho mysli, a on přikývl, vděčný a zmatený zároveň.

„Jak…“ začal, nejistý, co má říct. Ale Draco ho znovu pochopil a odpověděl mu dřív, než stačil dokončit větu.

„Mně to vždycky pomohlo,“ řekl. „Pojď si dát sprchu.“

A znovu to byla správná věc. Ve sprše, ve svých vlastních komnatách nad ústředím měl Harry pocit, jako by mohl smýt veškerou bídu posledních dní, jako by mu teplá voda dávala sílu na nadcházející dny.

Přemýšlel o Hermioně a cítil hluboký smutek, ale v porovnání s ohromnou bolestí ze včerejšího dne byl mírnější, jako drak, který šel v jeho hrudi spát, stále přítomný, stále nebezpečný, ale již nezakládající oheň v jeho srdci.

Setkal se s Brumbálem v hlavní místnosti ústředí a očividně zestárlý, slabší ředitel, než si ho pamatoval, mu řekl, že se v neděli odpoledne sejdou se všemi, kteří jsou pod zapomínacím kouzlem, a řeknou jim pravdu.

Harry přikývl a než si stačil uvědomit, co se děje, Brumbál ho překvapivě silně objal a řekl mu, jak moc líto mu je jeho ztráty. Jeho hlas zněl podivně, a když Harry vzhlédl do jeho vrásčité, mírné tváře, spatřil stékající slzy mizící ve stříbrobílých vousech.

A pak byl Draco znovu po jeho boku, vzal ho za ruku, tak jak to často dělávala Hermiona, a vedl ho k nové tapisérii, která spojovala ústředí s jeho komnatami ve sklepení.

Jedli spolu a mluvili o Hermioně, ne o Hermioně nebelvírské studentce, ale o pravé Hermioně, o jejich kamarádce.

Draco mu pověděl, jak se s ním na konci pátého ročníku spřátelila a Harry mu na oplátku vyprávěl, jak vedla Umbridgeovou do lesa a vydírala Ritu Holoubkovou. Dlouho se smáli a plakali zároveň.

Harry se nejdříve styděl, když mu slzy smočily tvář, ale viděl své vlastní pocity odrážet se v Dracově obličeji a cítil, že je to správné, takto truchlit nad ztrátou jejich krásné Hermiony.

Oběma připadalo, jako by byla s nimi přítomna v místnosti, seděla s Harrym na pohovce, smála se a brečela s nimi, a na pár hodin měl Harry opět pocit celistvosti.

Po večeři pocítil únavu a Draco mu podal lahvičku Bezesného spánku, ale oba vypadali ztraceně při představě noci strávené o samotě, a tak Draco přeměnil gauč a židli na dvě postele a oba pak spali v jeho obývacím pokoji, klidně, beze snů.

„Já… děkuji ti, Draco,“ řekl nyní Harry, když popíjel svůj čaj a pozoroval svého přítele. „Za včerejšek… víš…“

Draco jen na znamení porozumění přikývl a na chvíli zavřel oči.

„To byla lekce, kterou jsem se naučil od vás Nebelvírů,“ řekl pak s jemným úsměvem. „Přátelé vše usnadňují.“

„Ne vše,“ odvětil Harry a přitom si s obavami vzpomněl, že Neville to stále neví, ani Lenka, a že jim to brzy musí povědět.

„To není tvoje starost,“ připomněl mu Draco. „A ani Severus,“ dodal. „Remus, Minerva a Brumbál ho znají dlouho. Pokud oni nenajdou cestu, jak si s ním promluvit, čeho myslíš, že bys mohl dosáhnout ty?“

„Ovšem neznali tak dobře Hermionu,“ namítl Harry, aniž by si byl jist, co by měl udělat.

 „A všechno se tak podělalo, Draco,“ povzdechl si. „Po tomhle, co bychom měli učinit nebo říct, aby to vyznělo jinak?“

Draco jen přikývl.

„Jednu věc vím jistě,“ řekl. „Můžeme se ujistit, že plán, pro který zemřela, bude fungovat. Budeme trénovat, bojovat a plánovat a až přijde Halloween, pošleš Pána zla a jeho následovníky k čertu.“

„To ji ale stejně nevrátí,“ zašeptal Harry a znovu ho přepadl smutek.

„Ne,“ souhlasil Draco, zvedl se z křesla a na okamžik se dotkl Harryho ramene. „Ale byla by pyšná.“

Harry přikývl a po chvíli sdíleného ticha se zvedli a prošli tapisérií. Byl čas říct to ostatním.

Ústředí bylo při jejich příchodu téměř plné, a teprve nyní se všemi shromážděnými si Harry uvědomil, kolik z nich se stalo členy. Byli silou, s kterou bylo třeba počítat, dostatečně mocní kouzelníci, aby se utkali s Voldemortovým Vnitřním kruhem a vyhráli.

Na okamžik se cítil pyšně nad tvrdou prací, která je sem přivedla, ale pak si vzpomněl, kdo za tím vším stál. Bylo tak nespravedlivé, že je nemohla vidět.

Harry postával u zdi, napůl skrytý za knihovnou, s Dracem po svém boku jako s tichým stínem, když ředitel oznamoval, co se přihodilo. 

Sledoval Weasleyovy, schoulené u sebe, hledající útěchu jeden u druhého, jako vždy, když to bylo třeba. Bill objímal Ginny, Charlie uklidňoval paní Weasleyovou a dvojčata postávala z každé strany u Rona, jako by ho mohli ochránit před jeho vzpomínkami.

Nevillova tvář šokem zbledla, když pochopil, co se stalo, pak zčervenal a se slzami se na jeho tváři objevily skvrny. Plakal tak intenzivně, že ho dokonce i normálně zdrženlivá profesorka McGonagallová vzala za ruku a zavedla k jednomu z oken, kde ho objala kolem ramen a začala s ním potichu mluvit.

Vypadala také vyčerpaně a Harry měl matné podezření, že potřebovala kontakt s jedním ze svých studentů stejně tak jako Neville potřeboval podporu.

Kingsley na zprávy sotva zareagoval. Jen na chvíli zavřel oči, naprosto se uklidnil, a když je znovu otevřel, Harry viděl v jeho tváři smutné smíření.

Pravděpodobně ztratil již příliš svých kolegů, aby ho to vyvedlo z míry a namísto toho, aby byl přemožen smutkem stejně jako Tonksová, která seděla v jednom z křesel a tiše plakala, usadil se po boku Moodyho a Remuse a zahájil bouřlivou diskuzi, která se týkala nemocničního sledování a způsobů, jak alespoň získat její tělo.

Harry věděl, že tato debata je zřejmě zbytečná, ale zdálo se, že třem mužům přinejmenším dává iluzi kontroly nad situací, a tak je sledoval, díval se, jak Bill, Charlie a paní Weasleyová zamířili ke skupince a nabídli své rady, sledoval, jak přemýšlení a mluvení odvádí trochu chladu z místnosti.

Byla to však Lenka, která shrnula všechny jejich myšlenky a vložila je do slov pro ni tak typických.

„Kde je profesor Snape?“ zeptala se klidně a místnost naprosto ztichla.

„Severus se necítí v tuhle chvíli příliš dobře,“ odpověděl Brumbál po chvilce slabým hlasem. „Ale ujistil mě, že nic nepotřebuje a že nás bude informovat o všem, co bychom měli vědět.“

„Nechce… se ukázat?“ vyptávala se paní Weasleyová jemně. „To pro něj není dobré, sedět jen sám, a jsem si jista, že od té doby nic nejedl…“

Brumbál se setkal s jejím pohledem a v porážce sklonil hlavu.

„Zkoušel jsem vše, Molly,“ přiznal. „Nechce… Není nic, co by ho přinutilo se mnou mluvit. Možná, že potřebuje víc času…“

„Požádám strachopudy, aby na něj dohlédli,“ oznámila najednou Lenka jasným, klidným, sebejistým hlasem. „Oni ho ochrání. Možná kdybych mu udělala náhrdelník…“

Ponořená hluboko ve svých myšlenkách se usadila ke stolu a začala z kapes vytahovat peří, provázek a kousky kamene. Harry na ni pohlédl a cítil závist nad jejím snadným řešením, nad jejím hlubokým přesvědčením, že dokáže věci zlepšit, zatímco on hluboko uvnitř sebe tušil, že ani náhrdelníky, ani čas nedokážou změnit pocity jejich Mistra špionů.

Nikdy.

xXx

Neviděla. Nebyla si jistá, zda to bylo způsobené jejím zrakem nebo tmou kolem ní, ale na tom nezáleželo.

Bolest byla jediné, co bylo důležité.

Bolest a mírný, tíživý pocit, který jí připomínal něco, co ztratila, něco, na co si nemohla vzpomenout, pocit dotyku, jemný a vřelý, a temné oči, které ji naplňovaly štěstím.

Ale na tom ve skutečnosti nezáleželo.

Byly zde i jiné oči, které si pamatovala, jiná tvář, naplněná posedlostí a zvláštní, hrůzu nahánějící něžností, která ji nutila k pláči a schoulení se. Šedivé oči. Bílé vlasy. A jméno, které křičela, plakala a šeptala tak často, v nenávisti, strachu a ostudné prosbě.

Lucius.

Teď mu patřila, to bylo něco, na co si skrze bolest, hrůzu a temnotu vzpomněla. Patřila mu, a on si s ní mohl dělat, co se mu zlíbilo.

Dělal s ní, co chtěl, a její tělo a mysl byly zlomeny a uzdravovány, zas a znovu.

Chtěla se ztratit v tomto vesmíru plném utrpení, do kterého vstoupila, a zoufale se chtěla vzdát posledních otázek svého svědomí. Bylo zde však něco důležitého, věděla to, něco, na co nesměla zapomenout – chlapec s očima jejího otrokáře, jiný chlapec s šedýma očima a padající dveře, skryté hluboko v její mysli…

Soustředila se. Bylo těžké překonat všechnu tu bolest a strach a vzpomenout si, ale i když jí úsilí působilo bolest hlavy a její zrádné tělo protestovalo, mysl se jí trochu projasnila.

Cítila se, jako by byla ztracena v hlubokém, tmavém jezeře, plavající na povrch, aby získala něco, o čem si ještě nebyla jistá. Ale bylo to tak těžké! A když se vrátila k vědomí, nyní schopná pohnout svou hlavou a cítit krev v ústech, zjistila, že se bojí vědění, které na ni čeká.

Ležela na něčem měkkém, v temnotě, a ačkoli se zdálo, že její ruce jsou v pořádku, nemohla pohnout nohama. Stehna měla v jednom ohni, nebo alespoň tak to cítila.

A jak cítila své tělo zraněné v místech, která by nikdy neměla být dotknuta takovým způsobem, vzpomněla si.

Nenechá ji zemřít. Nikdy to neskončí.

Vše, v co mohla doufat, byl opar šílenství, milosrdný závoj zapomnění, který by mohl stát mezi ní a skutečností.

Ale ona si musela vzpomenout. Byla tu věc, kterou musela splnit, plán, který se ještě neuskutečnil, někdo, koho musela ochránit.

Do té doby musí přežít a zůstat příčetná pro věci budoucí.

Začala plakat, a pak její ruce pročísly tmu jako malí ptáčci se zlomenými křídly. Kdyby tak mohla vidět!

xXx

Poznámka: Název kapitoly pochází z básně Anatomie světa od Johna Donna.

Vše na kusy je, pryč je soudržnost,

vzájemné vztahy, každá příbuznost;

král, vazal, otec, syn, vše v Pánu je,

vždyť každý myslí si, že pasuje

se na fénixe, přičemž každý vidí,

jen sebe – v sobě nejlepšího z lidí.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Baru, 4. 3. 2019 11:34)

Moc děkuji za další střípek. Těším se co bude dál.

Re: Děkuji

(MagicLady, 4. 3. 2019 20:43)

Díky za komentík :D

Ohromné

(Miky Snape, 3. 3. 2019 14:03)

Dovadis me az k breku to se nekomu jen tak nikdy nepodarilo. Moc velmi moc si přeju, aby vse dopadlo dobře. Nechce se mi věřit že by to skončilo tak ze Harry porazi Voldemorta ale Hermiona nebude zit. Chtela bych te poprosit at Hermiona prezije a zije klidný zivot se Severusem, ale to nemohu je to tvoje dilo ktere bych dokazala cist pořád protože je báječné. Takže budu jen doufat....

Re: Ohromné

(MagicLady, 3. 3. 2019 15:01)

Milá Miky, Lvice je silná povídka s výjimečným dějem, proto jsem si ji taky vybrala k překladu, souhlasím, že je moc dobře napsaná, jen málokdy se zadrhnu a musím zkoumat, co chtěla autorka říct. Občas mě štve, jak má angličtina jeden výraz pro všechno možný, to si pak člověk někdy přijde jak detektiv a obdivuje krásu našeho jazyka :D Co se týče nadcházejícího děje, nechci prozrazovat. Teď jsme, co se týče emocí v nejnáročnější fázi povídky a musíme těch pár těžkých kapitol přečkat :) Díky za tvůj komentík :)

Re: Re: Ohromné

(Miky Snape, 3. 3. 2019 16:09)

Nemáš za co. Popravdě vybrala jsi si tedy krasnou povidku k prekladu. Máš muj velký obdiv.

Paráda

(Karin, 2. 3. 2019 21:35)

Hermiona je živá a Lucius doufám že brzo chcípne bulím jak malá.

Re: Paráda

(MagicLady, 3. 3. 2019 11:07)

Uvidíme, ono se to teď trochu povleče, takové napínání před závěrem :) Díky za komentík :)

:)

(Luisa, 2. 3. 2019 20:22)

Hu, hu, to je síla. Ale Hermiona je živá, takže naděje by tu byla, že;)
Díky za další výživnou kapitolu a doufám, že nás nenecháš dlouho čekat na další.

Re: :)

(MagicLady, 2. 3. 2019 20:42)

To ano, budeme doufat :) Nenechám, dneska už jsem utahaná, ale zítra zas pokračuju v překladu. Díky :)