Jdi na obsah Jdi na menu
 


67. Masky a přátelství

13. 3. 2019

Beta: marci =)

 

67. Masky a přátelství

Většina členů užšího kruhu se začala účastnit každodenních tréninků a souboje se odehrávaly s novým odhodláním. Boj se stal nelítostnějším, kletby temnějšími a fyzická cvičení dokonce i Tonksovou a Kingsleyho dohnala na pokraj jejich sil.

Harrymu to připomnělo jejich první setkání v BA ve chvíli, kdy si uvědomili, že něco dělají, že konečně zase bojují, což je dostalo do oblasti, se kterou se Harry předtím nikdy nesetkal.

Jen teď na rozdíl od pátého ročníku postrádali optimismus. Místo toho bojovali agresivněji, dokonce nebezpečněji, vrhali na sebe vše, co jim přišlo na mysl, a když se Harry kolem sebe rozhlédl, spatřil vážné tváře a oči plné povědomí o smrti.

Dny přicházely a odcházely v podivném závoji boje a smutku, do kterého spadli, a Harry začal doufat, že našli správný způsob, že navzdory všemu, co se stalo, to zvládne.

Dokud pět dní po slavnosti nepřišel dopis od Dracova otce. Přikazoval Dracovi navštívit v příštích dnech Malfoyovo panství.

„Nemůžeš jít,“ protestoval Harry, když mu Draco pověděl o otcově požadavku. „Je to příliš nebezpečné!“

Nechtěl si to připustit, ale myšlenka na ztrátu Draca, i když jen na týden, byla více, než mohl snést. V posledních dnech byl Draco jeho neustálou oporou, jeho štítem před ostatními členy Řádu a jejich neutuchajícím žalem, jedinou další mladší osobou žijící na hradě - i když bychom měli být tři - zašeptal mu hlásek.

V kohokoli se Draco v minulém týdnu změnil, cokoliv učinil, byl přesně tím, koho Harry potřeboval k vypořádání se s událostmi, aby zvládl udržet odvážnou masku, protože věděl, že s bývalým Zmijozelem může dát průchod svému smutku.

A tato maska odvahy byla vážně potřeba, protože se na něj nyní více než kdy jindy Řád spoléhal, zatímco se plánovala strategie a oni zpochybňovali svoji vlastní statečnost a schopnosti.

Když byl Severus pryč, Minervina ústa se neustále stahovala do mrzutého výrazu, a dokonce i jiskřivý pohled Albuse Brumbála byl zahalen smutkem; proto je Harry musel podržet a poprvé zcela pochopil, co to znamená být chlapcem, který přežil, vyvoleným, dítětem z proroctví.

Navzdory jejich síle a zkušenostem, i přes skvělé mozky, které vymyslely tento plán, na něj spoléhali. Jejich úspěch spočíval na jeho bedrech. A po letech popírání, strachu a zoufalství Harry zjistil, že už ho ta myšlenka neděsí.

Tato válka zabila jeho rodiče, kmotra a nyní i jeho nejlepší kamarádku, vzala život každému, koho znal. Už toho bylo příliš. Harry nedovolí, aby se k tomuto seznamu přidali jména jako Draco, Remus nebo někdo z Weasleyových.

Chce vidět válku skončit, a jestli to znamenalo stát se vůdcem, povzbudit muže a ženy dvakrát či třikrát starší než byl on, pak to udělá.

Svým způsobem, který nikdy neočekával, který nikdy nechtěl, Harry Potter dospěl.

Ale byl to Draco, kdo to umožnil tím, že ho naučil tak potřebným dovednostem, že ho nikdy v těchto dnech neopustil a dělal drobné narážky, které jen Harry mohl chápat. Byl to Draco, kdo mu hlídal záda a staral se o jeho pravidelný přísun potravy a umožnil mu odpočinout si, když vyčerpání bylo příliš velké. Draco, kdo ho přiměl mluvit, vzpomínat a truchlit, i bojovat, když hrozilo, že ho ztráta Hermiony přemůže.

Takže nemohl odejít. Ne za žádných okolností. Protože pak by byl Harry naprosto sám a věděl, že by to nezvládl.

Draco si povzdechl a na okamžik maska, kterou v těchto dnech nosil, zakolísala, odhalujíc hluboké kruhy vyčerpání pod jeho očima.

„Nemám na výběr,“ nesouhlasil tiše. „Je to rozkaz, Harry, ne zdvořilá žádost od mé matky. Pokud neuposlechnu, bude mu to divné. Nemůžeme si to dovolit. Nemluvě o tom, že můžu krmit svého otce a Voldemorta nezpochybnitelnými informacemi, a také je tu šance zjistit víc o jejich plánech na Halloween. Je to příliš dobrá příležitost, než abychom ji přešli.“

„Ne,“ řekl Harry přísným hlasem. „Nedovolím to. Neztratím také tebe.“

Ještě před měsícem by to nikdy neřekl a před týdnem by při tom zčervenal až ke kořínkům vlasů. Dnes to však byla ta nejjednodušší věc na světě. Pokud je Hermiona něco naučila, bylo to právě přijetí útěchy, kterou mohli dát jen přátelé.

„Neztratíš,“ odpověděl Draco. „Nikdy mi neublíží, Harry. Jsem Malfoy. Není žádný důvod mě podezřívat, a ty moc dobře víš, že dokážu sehrát svou roli.“

„Ne,“ zopakoval tvrdohlavě Harry.

„Myslíš, že chci jít?“ zeptal se Draco nyní se vztekem, prvním od té chvíle, co Hermiona v jeho očích vyvolala poslední. „Dokonce i myšlenka na setkání s mým otcem ve mně budí paniku. Ale nikdy bych si neodpustil, kdyby Hermiona obětovala svůj život pro nic za nic, jestli se tenhle plán nezdaří! Jak by ses cítil, kdybychom propásli jedinou šanci zabít Voldemorta jen proto, že jsme se báli?“

Ale Harry neměl náladu naslouchat hlasu rozumu.

„Pojďme za Brumbálem,“ nabídl místo toho. „Jsem si jistý, že určitě vymyslí alternativu.“

Ale Brumbál nepřišel s ničím jiným. Přijal dopis od Luciuse Malfoye s vážným výrazem a nenabídl jim vůbec žádné sladkosti, což Harryho znepokojilo.

„Obávám se, že Draco má naprostou pravdu, drahý chlapče,“ řekl nakonec potom, co pečlivě dvakrát přečetl dopis, aplikoval na něj několik neznámých kouzel a dokonce ho zvedl k nosu, aby si k němu přičichl.

 „Jeho otec se zdá být velmi odhodlaný ho vidět, a pokud Draco odmítne navštívit svou rodinu až do Halloweenu, jeho loajalita může být zpochybněna. Bohužel, Draco je příliš zapojen do přenosu věštby, než abychom to dopustili. Celý náš plán stojí a padá s jeho důvěryhodností.“

Stojící v Brumbálově kanceláři, s Dracem po boku a pohoršujícím dopisem ležícím na ředitelově stole, měl Harry chuť jim říct, ať jdou s plánem do háje. Byl přesvědčen, že ani Hermiona by nechtěla, aby se Draco vrátil ke svému otci, ale nebyl schopen vymyslet jediný argument, který by Draca přesvědčil.

„Ale je to nebezpečné,“ řekl nakonec, i když věděl hned, jak žalostně to zní.

„Tak jako utkat se s Pánem zla, drahý chlapče,“ odpověděl Brumbál a jeho výraz zmírňoval Harryho trápení. „A přesto jsi nikdy kvůli svým přátelům neváhal. Draco má stejné právo učinit toto rozhodnutí, tak jako ty, když jsi vstoupil na ministerstvo kouzel, nebo budeš bojovat v Tintagelu.“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou v rezignaci. „Tak mladí,“ zašeptal a Harry si nebyl jist, zda nezapomněl, že stále stojí před ním. „Vy všichni jste tak mladí, a přesto leží osud světa na vašich bedrech.“

Vrásky na jeho tváři se na chvíli ještě prohloubily, a Harry uvažoval, zda vzpomíná na všechny, kteří již zemřeli, jeho matku a otce, bratry Prewettovy, Cedrika Diggoryho a Siruse, zda viděl nebezpečí, které jim hrozilo stejně jako Harrymu, Dracovi a Hermioně.

Pak se Brumbál napřímil a znovu se stal ředitelem, velitelem, ke kterému všichni vzhlíží.

„Pošlu Severusovi zprávu,“ řekl a brk na psacím stole začal psát sám od sebe. „Jsem si jistý, že ti bude chtít dát před odchodem instrukce, Draco.“

Brk skončil, podepsal zprávu rozmáchlým způsobem a pergamen se zvedl do vzduchu, ovázal se červenou stuhou a připlachtil k Brumbálovi, který se ho dotkl hůlkou, zanechávaje na bílém podkladu stylizovaný obraz fénixe povstávajícího z plamenů.

„Bohužel se obávám, že moje pokusy o kontakt za poslední týden Severuse poněkud podráždily, “ vysvětlil symbol se smutným úsměvem. „Toto zajistí, že svitek otevře. Měl by tu být během pár minut.“

Kývl směrem k Fawkesovi a fénix s jemným zatrylkováním popadl svitek a zmizel v náhlém vzplanutí ohně.

Čekali v rozpačitém tichu, než přijde Severus. Za normálních okolností by se Harrymu ulevilo, že jejich Mistr špionů se k nim připojí, dokonce by doufal, že možná Severus bude mít rozum a zakáže Dracovi odejít. Ale nikdo neviděl ani kousek z tohoto muže od té doby, co Hermiona zmizela, a Harry si nebyl jistý, v jakém stavu se nachází.

Takže se důkladně připravil na nejhorší. Ale když tapisérie spojující Brumbálovu kancelář s jejich ústředím zlatavě zaplála a tmavá postava prošla, musel Harry vynaložit veškerou nově nabytou sebekontrolu, aby na něj šokovaně nepohlédl.

Umaštěný mizera byl zpátky.

Teprve teď, když byl svědkem návratu noční můry ze školních let v plné míře, si Harry uvědomil, jak se Severus během posledních měsíců změnil, a to nejen povahově, ale i z fyzického hlediska.

Pryč byl pobavený, lehce výsměšný úsměv nebo uvolněný postoj. Místo toho měl na sobě černý hábit, který zakrýval každičký centimetr kůže od krku až k patě. Bledá pleť. Vlasy visely zplihle jako olejová opona mezi ním a zbytkem světa. Harry by přísahal, že jeho zuby od té chvíle, kdy ho naposledy viděli, zežloutly.

„Ukaž mi ten dopis,“ nařídil Severus řediteli bez jediného pohledu či slova k nim. Jako kdyby neexistovali.

Chladný, silný pocit ztráty Harryho zasáhl tak najednou, že cítil, jak ho štípou oči. Toto nečekal.

Předpokládal, že do místnosti vstoupí zlomený, raněný muž, jakým byl, když Hermionu napadli Smrtijedi a skoro ji zabili, nebo v tu chvíli, když jí Draco předával proroctví před letním Voldemorotvým plesem. Čekal unaveného muže s nejistými pohyby a příšerně raněným výrazem jako v momentě, než uprchl do své kanceláře, aby skryl své rány před světem.

Očekával hněv; neříkala jim náhodou Hermiona jednou, že hněv je emoce, která se pro Severuse stala přirozenou?

Ale ten tu nebyl. Pouze mastná karikatura člověka, kterého si oblíbil a na kterého spoléhal.

„Severusi… “ začal Harry najednou, ale nebyl si jist, jak pokračovat. Nevěděl, co má říct, tohle nepříjemné ticho se již však nedalo snést.

Severus nereagoval. Na jeho tváři nebylo ani památky po zamračení, a úplná nepřítomnost jakéhokoliv výrazu Harryho děsila.

Náhle se cítil trapně za své vlastní sobectví.

„Kdy přišel tento dopis,“ řekl Severus, aniž by v jeho slovech zazněla otázka. Obrátil se k Dracovi a jeho pohled se Harryho krátce dotkl, ale jako by je opravdu neviděl, jako by za těma černýma očima bez emocí nikdo nebyl.

„Asi před hodinou,“ odpověděl Draco, bez výrazu stejně jako Severus, s výjimkou lehkého zachvění, které prozrazovalo jeho hluboké znepokojení. „Myslel jsem, že zítra po ránu odejdu.“

Žádné gesto, ani emoce, které by projevily soucit nebo dokonce zájem. Severus ani nepřikývl, že vzal Dracovo rozhodnutí na vědomí.

„Budeš potřebovat pečlivou instruktáž,“ řekl namísto toho a Harry neprotestoval. U kohokoliv jiného by něco podotkl, a to dost nahlas, ale nyní nemohl. V přítomnosti tohoto děsivého muže, který kdysi býval Severusem, neměl slov.

„Potřebuji půl hodiny, než začneme,“ odpověděl Draco, oči tmavé a nečitelné. „Je tu něco, co musím ještě zařídit.“

xXx

Ron byl na cestě do kuchyně s nadějí, že získá svačinu od všude přítomných skřítků, když byl hrubě uchopen za rameno a přitlačen ke zdi.

Dřív než stačit vytáhnout hůlku, letěla pryč z Ronova dosahu. Byl bezbranný.

„Na slovíčko, Weasley,“ zašeptal mu do ucha chladný hlas a silná ruka na rameni jím otočila, až uviděl šedé oči Draca Malfoye.

„Věděl jsem to,“ vykřikl Ron a triumf nahradil pocit viny a strachu, který nyní obvykle naplňoval jeho žaludek. „Věděl jsem, že nejsi na naší straně, Malfoyi! Teď mi Harry uvěří a vykopnou tě z Řádu, jen počkej, ty…“

„Nemám čas na tvoje paranoidní nesmysly, takže pozorně poslouchej, Weasley,“ zavrčel Malfoy a chladné odhodlání v jeho hlase přimělo Rona k uvědomění, že je sám, bez hůlky v přítomnosti Smrtijeda.

Bylo to tu. Situace, které se léta bál. Moodyho neustálá ostražitost nakonec příliš nepomohla.

Ale on tomu mizerovi nic neřekne, slíbil si Ron, zatímco se díval do očí svému věčnému školnímu rivalovi. Nikdy by nezradil Řád, ať už mu ta fretka udělá cokoliv…

„Budu nějakou dobu pryč. Nevím, zda se vrátím, ale cokoliv se mi stane, Harry tě potřebuje. Budeš jeho jediným zbylým přítelem, a já očekávám, že mu co nejvíc pomůžeš. Je to jasné?“

I kdyby ho mučili nebo… rozběhly se Ronovy myšlenky, ale pak se zarazil, když k němu dolehl význam Malfoyových slov. Cože?

„Cože?“ zeptal se a byl rád, že je Nebelvírem. Oni nezněli hloupě, spíš… otevřeně. Ano, to byl ten správný termín.

Od Malfoye se ozval podrážděný zvuk. „Opravdu, Weasley, jak malý je tvůj mozek? Nepoužil jsem příliš obtížná slova, ne?“

Obvyklé urážky, ale tentokrát tomu něco chybělo. Ron znovu pohlédl na Malfoye a nyní viděl na jeho fretčí tváři výraz, který znal od Harryho. Ten na něj hledíval stejným způsobem, když se řítil do nebezpečí, aniž by věděl, jestli se z něj vrátí.

Tento výraz na Malfoyovi vypadal divně. Koneckonců byl zbabělcem, a nikdy by nešel do riskantní situace, když se jí mohl vyhnout.

Pak však pochopil další význam Malfoyových slov.

Ty mě žádáš, abych byl Harrymu dobrým přítelem?“ řekl nedůvěřivě. „Ty? Jsme nejlepší přátelé od prvního ročníku a ty si nedokážeš ani představit, čím jsme prošli, ty přihřátá fretko! Jen proto, že jsi získal jeho důvěru, nedává ti to právo chovat se ke mně, jako bys byl…“

„To je přesně to o čem mluvím,“ zasyčel Malfoy a jeho oči zesvětlaly způsobem, který připomněl Ronovi Malfoyova otce na odboru záhad. Jeho hněv se trochu vrátil.

„Kde jsi byl minulý týden, Weasley? Tvůj přítel byl zamčený na hradě, snažil se vypořádat se vším najednou, a kde jsi byl ty? Seděl sis u kuchyňského stolu s velkou šťastnou rodinkou? Hrál famfrpál na dvorku za domem? Pomyslel jsi aspoň jednou na Hermionu a co musela její smrt pro Harryho znamenat?“

Myslel jsem na ni,“zaprotestoval Ron a zároveň se cítil unaveně, nešťastně a naštvaně. „Každou hodinu! Miloval jsem ji, víš! Ale co můžu dělat? Je mrtvá!“

K vlastní hrůze zjistil, že ho pálí oči neprolitými slzami, že se musí přemáhat, aby je zadržel v přítomnosti jiných. Nehorázné ponížení – brečet před Malfoyem.

„Ale Harry nechce moji pomoc, ne? Ví, že mě nesnášela, až do konce, a já nejsem pro ty dva dobrý již nějakou chvíli! Co ode mě čekáš, že udělám? Postavím se k jeho boku, budu se k němu chovat jako k bratrovi, kterého nikdy neměl?“

Merline, jak bolelo přiznat tyhle věci! Ale cítil se tak naštvaně a mizerně, že jeho pocity musely ven, i když to byl právě Malfoy, kdo je slyšel.

„Nebudeš ho obtěžovat svojí infantilní žárlivostí, Weasley,“ zasyčel Malfoy, nestaraje se o to, co Ron říká. Ale to bylo typické, že? Zmijozelové mysleli jen sami na sebe, zejména pak Malfoy!

„Nebudeš od něj žádat věci, které ti nemůže dát. Podpoříš ho a pro jednou budeš přítelem, kterým bys měl být! Neradím ti, abys udělal nějakou chybu.“

„Je tohle výhružka?“ zeptal se Ron, jehož vztek se zvýšil na novou úroveň.

„Ne. Ale jednu ti dám – pokud nedospěješ a neuděláš, co říkám, najdu si tě a ukážu ti každičkou věc, kterou mě můj otec naučil o bolesti. A věř mi, že je toho víc, než bys chtěl vědět.“

„Vyhrožuješ mi, abych pomohl Harrymu?“ zeptal se Ron, který nevěřil svým vlastním uším.

„Ani nemysli na to, že bys mu ublížil, nebo nebudeš potřebovat něčí vzpomínku, abys věděl, jak vypadá Cruciatus.“

Ron otevřel ústa, aby znovu začal křičet, pak si ale dobře prohlédl Malfoyovu tvář, vyčerpanou, bledou a napjatou, a znovu je zavřel.

„Malfoyi, zešílel jsi?“ zeptal se vážně.

„Ne,“ řekla fretka tiše. „Jdu navštívit svého otce.“

A s posledním výhružným pohledem Ronovým směrem položil jeho hůlku na zem a odešel.

xXx

Dracovo srdce divoce bušilo, když sledoval svého otce procházet obývacím pokojem do místnosti, která měla být jednou jeho studovnou.

Byl na panství už tři dny, a jakmile vyprchala první vlna vzteku a paniky, čas tady byl překvapivě… normální.

Většinu z něj trávil se svou matkou, která se hodiny dotazovala na jeho rozhodnutí o učňovství. Jak se zdálo, věřila, že práce rukama – a věnování se něčemu tak nákladnému a vybranému jako lektvarům – je příliš plebejská pro Malfoye. Samozřejmě ho určité věci překvapily i vyděsily; skutečnost, že ho jeho matka vůbec nezná, ale také jak moc se za minulý rok změnil. Očividně očekávala, že se vrátí domů a stráví dny v bezstarostném luxusu místo toho, aby si hledal užitečné zaměstnání.

Nesmírně jí nebyla po chuti myšlenka, že by zůstal v Bradavicích, ať už proto, že ho chtěla držet co nejdál od Brumbála, nebo proto, že doufala, že ho bude mít ve své blízkosti, to nedokázal říct.

Chtěl věřit, že je to kvůli její starosti o něj, ale způsob, jakým tiše podporovala jeho užší vztah k Pánovi zla, ho nenechal na pochybách. Koneckonců musela vidět, co dělá služba pro Voldemorta s jeho otcem.

Ale i přes nespokojenost s jeho volbami si našla způsob jak mu projevit, jak pyšná je na jeho úspěchy, jak moc ho miluje.

Dala mu to najevo jediným způsobem, jakého byla Narcisa Malfoyová schopná.

Měl teď nový šatník. Nemluvě o novém, luxusním nábytku, na jehož nákupu jeho matka trvala a o kterém tvrdila, že pokud musí zůstat v Bradavicích, alespoň se ujistí, že jeho životní styl splňuje Malfoyovské standardy.

Nikdy předtím si nevšiml ohavného škodolibého pohledu na její tváři, když mluvila o těchto normách.

Bylo to hořkosladké uvědomění vidět, jak moc se navenek podobal Narcise, sdílel její vkus (který byl výborný), její očekávání (která byla vysoká) a nákupní styl (který byl drahý), zatímco uvnitř nebyl vůbec jako ona. Ve skutečnosti nebyl schopen snést její stanoviska a musel se uchylovat ke svým duševním cvičením, aby nedal najevo, jak odporná mu jsou její přesvědčení, její svět a arogance.

„Zdá se, že tě tvoje matka během tvojí návštěvy trochu zkazila, Draco,“ řekl nyní jeho otec, jako by uhádl směr jeho myšlenek, a Draco cítil, jak se jeho rty roztáhly do nepřirozeného úšklebku, zatímco znepokojeně zadržel dech.

„Zdá se, že… mě nechce nechat se vrátit do Bradavic,“ přikývl ve svém nejlepším napodobení Luciuse.

Svého otce. Jak ho nenáviděl! Jeho a vše, co zastával, jeho nikdy nezpochybňovanou aroganci, eleganci s kterou šlapal po ostatních. Jeho krutost, která byla tak zřetelná, tak vybraná, že připomínala krásu. Jeho otec, pomyslel si Draco, když se ho snažil co nejlépe napodobit, byl jako diamant, chladný, tvrdý a nerozbitný, a Draco dlouho toužíval mít jeho sílu, aby byl také nedotknutelný a sebejistý.

„Je více než neochotná následovat našeho Pána, od…“

Lucius větu nedokončil a Draco si nebyl jistý, co chtěl říct. Od otcova uvěznění, které je stálo přijetí společnosti? Od jeho neustálé nepřítomnosti na panství, které je odlučovalo? Od Dracova hlubšího zapojení do otcových záležitostí? Nebo od té doby, co se stal Lucius posedlý Hermionou, což Narcisu zahanbilo na zcela nové úrovni?

Poslední myšlenka znovu připomněla Dracovi jeho přátele, jednoho, kterého zanechal v Bradavicích a druhého, kterého již nikdy nespatří. Nebyl si jistý, zda může věřit svému hlasu, a tak jen přikývl a šel po otcově boku.

Zastavili se před masivními dubovými dveřmi vedoucími do otcovy bývalé pracovny, pokoje, do kterého Draco v dětství vkročil jen napůl. Byl středem Malfoyova vlivu před Luciusovým upadnutím v nemilost, místo, kam důležití lidé chodili po celé dny, se soukromými sekretářkami působícími v sousedních komnatách a neustálými příkazy jeho otce.

Nyní vše, co zbylo z původní moci, byl Luciusův stůl z těžkého mahagonu, jehož lesk byl skryt pod hustou vrstvou prachu. Matka zakázala domácím skřítkům, aby čistili tuto místnost poté, co byl jeho otec poslán do Azkabanu, jako by pomalý úpadek jeho slávy byl její vlastní, osobní pomstou.

Draco se chtěl zeptat Luciuse, co tu budou dělat, v pokoji, který se zdál být minulostí, ale nikdy nebyl dobrý nápad zpochybňovat otcovy motivy. Lucius neměl rád otázky.

Takže čekal, s vysoko zdviženou hlavou, dlaněmi natočenými k nohám, zatímco Lucius tiše zavřel dveře a šel ke svému stolu. Natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout zaprášeného dřeva, ale pak se najednou obrátil.

Draco se setkal s jeho pohledem a spatřil hněv, fanatismus a podivně vzrušený lesk, kterému zcela nerozuměl.

„Přivedl jsem tě sem dnes, Draco,“ řekl jeho otec, „protože je tu lekce, kterou se musíš naučit, teď když jsi odpromoval a skoro všichni se přidali do řad našeho pána.“

Draco znovu ucítil, jak jeho srdce bije rychleji, ale nebyl si jistý, zda je to z obav nebo vzrušení. Tohle byla jeho šance, jak se dozvědět něco víc o Voldemortových plánech, shromáždit informace, které Řád tak potřebuje. Ale tohle nebyla první lekce, kterou mu otec dával, a všechny se skládaly z bolesti, nenávisti a temnoty.

Nechtěl se o tom dozvědět víc.

„Co chceš, abych udělal, otče?“ zeptal se, a v jeho hlase nezazněl ani náznak jeho myšlenek.

Místo odpovědi vyndal otec něco z kapsy svého pláště, potěžkal to na chvíli v ruce, a pak nabídl Dracovi. Byl to kámen, obyčejný, tmavě šedý kámen, a Dracovy obavy se změnily ve strach.

„Portus,“ řekl Lucius chladně a studovna zmizela ve víru magické přepravy.

Soustřeď se, zatraceně, šeptal Draco sám sobě ve snaze zvládnout paniku, která hrozila, že ho pohltí. Severus mu říkal, že se tohle možná stane, že ho Lucius vezme na jeden ze svých úkrytů nebo ho představí Pánovi zla.

Nikdo ho nepodezříval; přesně věděl jak hrát svoji roli, a jestli se něco pokazí, bylo tu ještě zapomínací kouzlo, aby jej a jeho znalosti ochránilo. 

Nic špatného se nemohlo stát. Byla to jeho šance získat informace, jeho šance dát Řádu, co potřeboval.

„Kde to jsme, otče?“ zeptal se Draco, když se ubírali bohatě zdobenou chodbou s gobelíny a sochami.

„V jednom z mnoha skrytých sídel Pána zla, Draco,“ odpověděl Lucius a v jeho očích se objevila naprostá pýcha. „Byl jsi svědkem mnohé nevědomosti a zvrácenosti naší společnosti v uplynulých letech. Je načase ukázat ti, co náš Pán nabízí věrným služebníkům. Následuj mě.“

Draco si byl zcela jist, že nechce vidět, co Voldemort dává svým služebníkům. Znal moc dobře otcovy choutky, aby očekával něco krutého, bolestivého a dost nechutného.

„Opravdu rád to uvidím, otče,“ odpověděl, přičemž z něj vyzařovala zvědavost a chtíč.

Jeho otec se temně usmál.

„A uvidíš,“ řekl a jeho ruka spočinula na chvíli na Dracově rameni.

Pak pokračoval v chůzi, jednou rukou krátce mávl směrem k Dracovi, tichý příkaz, aby jej následoval.

„A jak to jde v Bradavicích?“ zeptal se nyní Lucius z ničeho nic klidným, lhostejným tónem. Draco měl dojem, že jeho otci příliš na odpovědi nezáleží, zajímal se jen o to, kam je vede. Ale nikdy se mu nedařilo svého otce odhadnout. Bylo příliš mnoho z Luciuse Malfoye ukrytého pod elegantní fasádou, aby si byl naprosto jistý, co si myslí nebo chce.

„Docela dobře,“ odpověděl Draco stejně klidným a kontrolovaným hlasem. „Moje učení dělá pokroky, a od té doby, co pravidelně snídám ve Velké síni, jsem více než jednou zaslechl komentáře k 'Řádu'. Mnoho učitelů mizí na celé hodiny, ačkoli jsem se ještě nedozvěděl, kde se přesně setkávají.“

Ušklíbl a ujistil se, že jeho otec uslyší aroganci a spokojenost v jeho slovech. „Potter měl výbušné záchvaty vzteku, které byly slyšet až ve sklepení. Nemluví s Brumbálem a slyšel jsem McGonagallovou zmínit, že odmítá jíst s učiteli. Často je viděn s Weasleyovými…“

Draco se na malý okamžik odmlčel a zvažoval, co říct dalšího. Bylo to určitě riskantní, ale byla tu také šance zjistit, vědět jistě, že…

„Zdá se, že postrádá Grangerovou…“ dodal a ujistil se, že věta vyzněla jako otázka.

„Neříkej,“ odpověděl jeho otec. A pak se usmál.

Ten úsměv téměř narušil Dracovu kontrolu. Říkal mu, že jeho otec , že viděl, cokoliv se stalo s Hermionou. Byl to spokojený úsměv nebezpečného zvířete po hostině. V tuto chvíli Draco věděl, že jeho otec udělal Hermioně něco strašného.

A že si to skvěle užil.

„Spíš bych očekával, že zůstane po jeho boku, ať už jen jako informační podpora,“ řekl Draco, nestaraje se o to, že se ohrožuje projevem přílišného zájmu. Musel vědět, co se skrývalo za tím úsměvem.

V Luciusových očích se zažehl podivný oheň a s bezděčným vzrušením si olízl rty. Jeho ruce se dotýkaly hůlky zcela majetnickým způsobem.

„Ach, ale ona měla jiné povinnosti,“ zapředl.

Dracovi se dělalo špatně. Najednou nechtěl nic jiného, než dostat se pryč od svého otce.

Lucius se zastavil před dveřmi na konci chodby. Oheň v jeho očích plál ještě jasněji, větší dychtivostí než předtím.

„Posuď sám,“zašeptal a otevřel dveře.

Draco musel potlačit pocit těžkého žaludku a mysli, která hořela, křičela zuřivostí.

Místnost byla téměř prázdná, stěny bílé, podlaha holá bez koberců, chyběly tu obrazy a další dekorace, které by i nejskromnější Malfoyovské obydlí proměnily v pohodlné místo plné luxusu. Uprostřed stála velká postel s nebesy a na ní…

Draco cítil, jak se mu silně stáhlo hrdlo. Šok udeřil do jeho žaludku a šířil se rychle do dalších částí jeho těla, dokud celý současně neztuhl a nerozpálil se do běla.

Hermiona.

Slyšel svého otce po svém boku se pobaveně zasmát.

„Ach, jak strašný úpadek,“ zašeptal a jeho oči spočinuly na Hermionině těle, jako by to byla věc, kterou vlastnil. „Teď je má. Pán zla mi ji daroval, když její užitek pro něj skončil. Celá moje.“

Bez myšlenek, bez pocitů Draco doklopýtal k posteli. Jen nejasně si uvědomoval přítomnost svého otce, dokonce ani příliš nevnímal své masky, které stále pracovaly, i když se držely jen tak tak. Vše, co chtěl, bylo ujistit se, co vidí.

Hermionu, naživu. Její kůže byla příliš bílá oproti tmavé přikrývce, v její tváři byly přítomny vrásky, které dříve neviděl, ruce a nohy přivázané magickými řetězy ke sloupkům postele… ale byla živá!

A při pomyšlení, že nad ní truchlili, že přijali její ztrátu, když byla ještě naděje! Draco byl sám s ní a se svým otcem – neviděl v tomto domě další živé bytosti. Kdyby byl rychlý, kdyby jen dokázal svého otce překvapit …

Byla naživu!

Dokonce i teď, když se jeho ruka přiblížila k hůlce, i v tuto chvíli, kdy stál po jejím boku, stále nevěřil tomu, co vidí. A něco v její tváři se pohnulo.

Otevřela oči.

Na okamžik se v nich objevil jen zmatek, strach, bolest a věci, které Draco nedokázal určit, ale pak se zdálo, že ho poznala a na vteřinu se její tvář naplnila takovým množství lásky, že bolelo se na ni dívat.

Pak do jejího pohledu skočilo něco jiného.

Draco se stáhl zpět, když si uvědomil, co dělá, ale jeho panické protesty se ozývaly jen v jeho hlavě, když cítil zábrany sklouznout, potemnělé obrazy pohybující se vpřed, a jiné mizející za ocelovými dveřmi.

xXx

Něco ji vzbudilo z polospánku, který byl v těchto dnech pro ni normálním stavem. Snažila se udržet si zdravý rozum, vrátit se k posledním kousíčkům svého vědomí  - byly to dny? Týdny? Měsíce? – teď když věděla, že je tu něco důležitého, něco, co ještě musí udělat, než to vzdá.

A teď najednou byla vzhůru, bolest udeřila do jejího těla jako obrovské natahovací hodiny, a ona věděla, že na cokoliv čekala, bylo to tu, právě teď.

 Už to bylo blízko.

Hermiona otevřela oči.

Nic se v místnosti nezměnilo, jen tu bylo více světla než obvykle. Ale pak nebyla sama. Rád ji viděl.

Stál u jejího lůžka, bílé vlasy kontrastovaly s tmavým pláštěm, ale její pohled se zdál být rozmazaný, neboť vedle něj byl druhý obrys, stejný jako první, jen trochu menší.

Hermiona se snažila zahlédnout jeho tvář. Zdálo se, že její zrak ztratil většinu své síly, ale možná to bylo zvláštním šerem v místnosti, které je obklopovalo.

A najednou, bez varování, uvědomění zaplnilo celé její tělo a mysl, a ona sotva potlačila výkřik z utrpení, které zanechávalo buňky jejího těla v plamenech.

Draco.

Její Draco.

V jeho očích byla taková hrůza, zoufalství a láska, téměř utopená zármutkem, a ona najednou věděla, proč se snažila plavat proti proudu bolesti, který se ji snažil odnést do oceánu nevědomí, věděla, proč se snažila udržet vzhůru.

Byl tu Draco, syn Luciuse Malfoye, a chystal se sám sebe zradit díky šoku z její přítomnosti. Jeho tělo se divoce chvělo, ruka se natahovala po hůlce, a jeho oči, ty oči…

Ale tak to nemohlo být. Draco musel žít. Byla to jedna ze skutečností, ke které se její život upínal, a to tak rozhodující, že stěží dokázala přemýšlet.

Sebrala sílu kolem sebe, jako roztrhanou pokrývku, která se brzy rozpadne v prach, a s posledním záchvěvem moci, úsilím tak obrovským, že zasténala, pomyslela na Legilimens a vstoupila do jeho mysli.

Téměř najednou viděla změnu jeho tváře. Jako by mrak zahalil slunce, sklouzl přes něj jako maska, odstraňující myšlenky a pocity a nahrazující je novými. Ve vteřině se úplně změnil.

Setkala se s jeho pohledem, nyní chladným, nepředvídatelně šedým, zpevněným arogancí a vypočítavostí, a co viděla, byla jeho kopie, trochu princovská, bez soucitu a slitování.

Usmál se na ni. Lačným, chlípným úsměvem, který ji změnil ve vlastnictví nebo v odloženou věc.

Zavřela oči. V její hrudi byla nová bolest, utrpení, na které téměř zapomněla, ne fyzické popálení na kůži, ale pomalá, plazící se bolest, která ji ochromovala.

Nechtěla Draca vidět takhle. Ale zároveň byla ráda, že je po všem.

Jednou kývla, spokojená, ustoupila do své mysli a zavřela za sebou dveře. Všechny zvuky ustaly. Všechny chutě a pocity se zastavily. Sotva dokázala rozpoznat, jak se její tělo kroutilo a otáčelo, když mučení znovu začalo, ale na tom jí nezáleželo. Ne tady.

Odvrátila se ode dveří směrem k rozlehlé krajině svých myšlenek a znovu přikývla. Nyní vážně. Odhodlaně. Pak se pustila do práce, její ruce se změnily ve velké lopaty, které nabíraly zemi a trávu, jak kráčela směrem k bludišti a knihovně, aby je schovala.

Před ní se objevovaly tváře, vzpomínky nalevo i napravo, na dny strávené s jejími blízkými, na všechny znalosti, kterých si léta cenila, na ty milované černé oči, ale ona se od nich odvrátila, její srdce bylo roztříštěné jako led.

Nebyl čas plakat nad rozlitým mlékem. Musela zničit svoji mysl.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

<3

(Lucia, 19. 3. 2019 2:01)

Moc dekuji za preklad, nemuzu se dockat pokracovani :-)

Re: <3

(MagicLady, 19. 3. 2019 22:05)

Díky za komentář =)

Paráda

(Karin, 14. 3. 2019 21:23)

Moc dík za další díl a překlad.

Re: Paráda

(MagicLady, 15. 3. 2019 11:36)

Já děkuji za komentář :)

Co napsat...

(Maryska, 14. 3. 2019 13:04)

Jsem tak rada, ze nova kapitola je tu...uf to je tak...pro me velmi silna povidka. Dekuji za ni. A nemůžu se dockat dalsi kapitoly.

Re: Co napsat...

(MagicLady, 14. 3. 2019 16:45)

Díky za komentík :) Další bude brzy :)

Super

(Miky Snape, 13. 3. 2019 11:46)

Těším se na další kapitolu, doufám že se Hermiona k něm milovaným černým očím vrátí a bude s tím člověkem už žít šťastně. Moc bych si to fakt přála.

Re: Super

(MagicLady, 13. 3. 2019 17:33)

Uvidíme, ještě to bude zajímavé :) Díky.

.

(Michaela, 13. 3. 2019 10:17)

JÁ TO VĚDĚLA! :D :D
pěkná kapitola jsem zvědavá jak to bude pokračovat :)

Re: .

(MagicLady, 13. 3. 2019 17:32)

A já věděla, že to napíšeš :D Díky za komentík.