Jdi na obsah Jdi na menu
 


68. Masky a přátelství II

27. 3. 2019

Beta: marci =)

 

68. Masky a přátelství II

Dracova záda byla dokonale rovná a myšlenky naprosto spokojené, zatímco kráčel k bradavické bráně. Poslední týden byl… efektivní.

Jeho matka byla samozřejmě šíleně nudná s její až dojemnou neochotou nechat jej dělat, co chtěl, a co by mu mimo jiné zaručovalo dobré zacházení od jejich Pána. Přinejmenším však viděla jeho narůstající hmotné potřeby.

Ale s příchodem otce se stala návštěva zajímavější.

Nebyl si jist, co ho více potěšilo – vidět hloupou mudlovskou šmejdku sténat a křičet pod Cruciatem nebo konečně klečet před trůnem Pána zla.

Škoda, že nemohl přijmout Znamení zla, ale díky pravidelným kontrolám všech obyvatel v Bradavicích by to bylo naprosto nebezpečné. Pán zla tomu rozuměl. Řekl Dracovi, že až nadejde čas, bude vhodným doplňkem do jeho řad.

Sdělil Luciusovi, že může být na svého syna pyšný.

Draco zvedl hlavu ještě výš, když si vzpomněl na tu chvíli, na vlastní pocit vzrušení a na třpytící se pýchu v otcových očích. Konečně mohl prokázat jménu Malfoy čest, jakou si zasloužilo.

Otevřel vchod do Vstupní síně mávnutím hůlky a vstoupil dovnitř. K ochranám měl přístup od Kathryn, jinak by se k hradu nemohl ani přiblížit. Bezpečnostní pravidla byla v Bradavicích přísná, zejména od té doby, co se staly novým sídlem Fénixova řádu.

V příštích měsících to bude Dracovým úkolem, nalézt díry v těchto obranných mechanismech, najít způsob, jak překonat ochranná kouzla a dovolit Pánovi zla vstup, až konečně přijde čas.

Prostě se nemohl dočkat, až uvidí tváře těch mudlovských šmejdů, milovníků mudlů a zvláště pak zrádce Snapea, až zjistí, že to byl on, kdo je dostal na lopatky a způsobil vítězství Pána zla. Samotná myšlenka na to přeměnila jeho tvář v triumfální masku.

Ale veškerá jeho spokojenost rázem zmizela, když spatřil, kdo ho ve Velké síni čeká.

Potter.

S lehkým úsměvem.

Merline, jaká mohla být žalostná výmluva pro tento uvítací výbor.

„Pottere,“ zavrčel, jeho dobrá nálada byla ta tam. „Myslel jsem si, že se tě tady konečně zbavím.“

Zlatý chlapec měl žaludek na to vypadat skutečně raněn.

Pečlivě se rozhlédl, jako by se chtěl ujistit, že nikdo nesleduje jeho naprostou potupu od Malfoye, pak postoupil kupředu, jako by se napůl chtěl s Dracem setkat. Taková hloupost si opravdu zasloužila smrt.

„Nikdo tu není, Draco,“ řekl.

Na to se Draco ušklíbl. Možná tu byl způsob, jak svůj den mohl ještě zlepšit.

„Jak hezké, že mi to říkáš, Pottere,“ vysmál se mu. „Pak není žádný důvod, abych předstíral, že?“

Ten idiot byl dost hloupý, aby kývl, jako by tu nebyla absolutně žádná příčina k tomu, aby se otočil a běžel pryč.

„Pojďme se trochu pobavit, Pottere, co říkáš?“

A Draco pozvedl hůlku, rty připravené vyslat řezací kletbu.

xXx

Zvonění upozornilo Harryho na příchod někoho do bradavické Vstupní síně, a on zavřel knihu, na kterou se hodiny nedokázal soustředit a na kterou právě poťukával svými prsty.

Draco se vrátil.

Naplnila ho úleva, a poprvé za tyto dny byla jeho chůze lehká a rychlá, když kráčel k jedné z magických tapisérií a přemístil se do nepoužívané třídy poblíž Velké síně.

Konečně tu bude ještě někdo jiný, kdo naruší tíživé ticho prázdné školy, někdo, s kým si bude moct promluvit a sdílet šílenství tohoto místa.

Harry vždycky snil, že tady na léto zůstane, a jeho oči se obvykle rozzářily vždy, když pomyslel na možnosti, které skýtala škola alespoň částečně prostá učitelů.

Ale pak Hermiona byla…

A teď trávil dny v knihovně nebo na ústředí Řádu, kde párkrát letmo zahlédl vyčerpanou profesorku McGonagallovou - 'Říkej mi Minervo, drahoušku, už nejsi student' – ředitele, na kterém byly znát všechny jeho roky, a pár truchlících profesorů, kteří procházeli chodbami, jako by byl klidný krok rouháním.

Zato Severuse neviděl vůbec.

Po třech dnech plných ticha a krátkých bolestivých setkání Harry zjistil, že se těší na jejich trénink. Byly to také mrzuté chvíle, protože většina lidí se příliš soustředila, než aby mluvila o něčem jiném.  Kdykoliv by se nálada pozvedla nebo se objevila vtipná situace, stačil jeden pohled na strategickou oblast místnosti, a vše, co začalo jako myšlenka na její židli, stačilo, aby je znovu umlčelo.

A Harry zjistil, že mu chybí víc, než by si kdy pomyslel, že by nějakou bytost mohl postrádat.

Nebyla to jen její přítomnost, vřelý přístup a inteligence, suchý humor a schopnost ho kompletně pochopit dřív, než si byl vědom, že se s ním něco děje, ačkoliv i tohle vše mu chybělo, ach Merline, jak mu to scházelo.

Ale když byla pryč, mrtvá zašeptal mu chladný hlas, jako by Řád ztratil část ze svého ducha, něco ze své přednosti. Nic je v těchto dnech nepřekvapilo, nikdo se šíleně nehnal do práce, do zcela neočekávaných situací.

A samozřejmě Řád ztratil v podstatě i Severuse.

Stále pro ně pracoval, o tom nebylo pochyb, pracoval víc, než dřív. Každé ráno, když Harry vstoupil na ústředí, čekaly na něj, Albuse nebo jiného člena Řádu nové svitky pergamenu, úhledně umístěné na stole před jejich křesly, nesoucí jejich jména Severusovým rukopisem.

Ale nikdy se nezúčastnil schůzek, kromě krátkých okamžiků, kdy je poctil svou přítomností, aby jim poradil nebo je informoval, vše řečeno stejným tónem bez emocí.

Jeho hlas už nebyl klidný a uhlazený. Spíš zněl precizně, sekavě jako automat. A také na jeho tváři, tak bledé a bezvýrazně ploché, nebyla znát ani myšlenka, natož emoce.

V přítomnosti tohoto chladného profesionálního stroje, v který se jejich Mistr špionů změnil, se Harry dokonce přistihl, jak touží po starém Mistrovi lektvarů. Nenávistném a pomstychtivém jako byl dřív, ale přinejmenším vypadajícím živě.

Další člověk, kterého Harry v životě ztratil.

Ron překvapivě trávil v Harryho blízkosti v posledních dnech více času než v posledních měsících. Ať už to bylo tím, že Hermionina smrt způsobila, že konečně dospěl, nebo že využil Dracovy nepřítomnosti, aby byl opět Harryho přítelem bez 'zmijozelských komplikací', byl Ron poblíž každý den.

Bohužel bylo pro Harryho bolestné to přiznat, ale Ron nebyl přítelem, kterého potřeboval, a Ronovy návštěvy nepřinesly ani kousek z úlevy a vzrušení, které právě teď Harry prožíval, když spěšně procházel gobelínem umístěným poblíž Velké síně.

A Draco tam byl, čekal u hlavního vchodu, jeho postoj elegantně uvolněný, vykřikující drzost.

Harry se usmál. Když se Draco takhle arogantně choval na veřejnosti, nemohlo se během jeho nepřítomnosti stát nic špatného. Znal ustaraného, uzavřeného Draca a teď tak nevypadal. Ale přesto na něm bylo něco podivného…

Harry trochu zamrkal a o krok se k němu přiblížil. Bylo zde něco… cizího v tom, jak se Draco pohyboval, cizího a hrozně povědomého zároveň, ale Harry nevěděl co. Ani nepochopil, proč se spokojený, uvolněný výraz na Dracově tváři změnil ve chvíli, kdy se ocitl uvnitř Bradavic… nebo spíš, když spatřil Harryho.

„Pottere,“ zavrčel Draco tónem, který používal v minulých měsících jen na veřejnosti. „Myslel jsem si, že se tě tady konečně zbavím.“

Na okamžik to Harryho ranilo. Byli si tak blízcí v posledních týdnech, a jelikož Draco věděl, jak se Harry cítí ohledně jeho návštěvy Malfoyova panství, neočekával tak chladný pozdrav.

Ale pak ho jeho zmijozelské instinkty – nedávno nabyté – nakoply, připomínající mu, že zatímco Harry věděl, že je hrad prázdný a bezpečný, že je nikdo nemůže vidět ani slyšet, Draco to nemohl tušit, a proto byl příliš opatrný, aby cokoliv riskoval.

„Nikdo tu není, Draco,“ řekl, ale podivný výraz na Dracově tváři se nezměnil.

„Jak hezké, že mi to říkáš, Pottere,“ vysmál se mu. „Pak není žádný důvod, abych předstíral, že?“

Harry přikývl, přičemž nevěděl, kam tohle povede. Najednou zbystřil, jako by na něj číhalo nebezpečí, kterého si nebyl ještě plně vědom.

Ale to bylo hloupé, ne? Byl to Draco! Žádný metamorfomág nebo člověk pod Imperiem by se nedokázal dostat přes ochrany, a po Moodyho fiasku v pátém ročníku se Brumbál zcela ujistil, že se taková věc už nestane. Ale proč byl v Dracových očích takový divný lesk?

„Pojďme se trochu pobavit, Pottere, co říkáš?“

Když Dracovu hůlku opustila řezací kletba v hořícím oblouku červeného plamene, Harry uskočil zpět, jako kdyby ho Draco uhodil do tváře. Jen dlouhé hodiny tréninku s Řádem ho donutily zareagovat – aniž by věděl, co udělal, vztyčil štít a kletba se odrazila, zanechávajíc ve starých dubových dveřích Velké síně spálenou stopu.

„Co se to s tebou ksakru děje?“ vykřikl Harry, nyní naštvaný a více než trochu nervózní. „Mohl jsi mě zranit!“

„Věř si tomu nebo ne, Pottere,“ zamumlal Draco, v hlase stále ten nesnesitelně zvláštní tón, „to bylo přesně mým záměrem.“

V rychlém sledu za sebou následovaly další kletby a štíty. Harry byl rád za všechno, co se v minulých měsících naučil – jinak by nevydržel ani polovinu z boje proti Dracovi.

„Přestaň,“ zařval, stále nevěřící, že se tohle opravdu děje. „Co je to s tebou?“

„Co je s tebou, Pottere?“ zakřičel Draco nazpět a stále sesílal kletby, které byly na hranicích zákona. „Chováš se, jako by tě to překvapovalo! Myslel jsem, že nechceš nic jiného, než mě dostat?“

A najednou zalapal po dechu a jeho štít téměř selhal, když Harry pochopil. Spuštěné paměťové kouzlo! Jestli se Draco opravdu vrátil ke svému starému čistokrevnému já a své nenávisti vůči Harrymu, jediným vysvětlením mohlo být, že je zpět jeho smrtijedská osobnost. Něco muselo spustit ochranné kouzlo!

Harry skoro vydechl úlevou. Ale stále zde byla skutečnost, že Draco byl skutečně velmi nebezpečný a sesílaná kouzla ke svému předpokládanému nepříteli myslel vážně.

Vděčný za trénink, díky kterému se mu dařilo odolávat boji a plánovat zároveň, se Harry přikrčil před obzvláště odporným kouzlem, a jeho myšlenky začaly pracovat na plné obrátky.

Trénoval s Dracem v posledních měsících poměrně často, aby věděl, že ho nedokáže porazit, přinejmenším ne čestným nebelvírským způsobem.

Ale teď už nemyslel jen jako Nebelvír, ne? Vzpomněl si na Draca z minulých let, před uvězněním Luciuse Malfoye, a pobuřující chování Zmijozelů.

Byl arogantní a impulzivní, vždy se raději vychloubal a upínal k okázalým gestům, než aby něco udělal. Také to byl zbabělec. Harry se ušklíbl, když si vzpomněl na paniku na Dracově tváři potom, co ho Hermiona uhodila, nebo když mu vyhrožoval falešný Moody. Ale ten úsměv rychle zmizel pod náporem červených světel, které podezřele připomínaly Crucio.

Zešílel snad Draco, používat nepromíjené uprostřed Bradavic? Ale to byl projev jedné z jeho hlavních chyb, ne? Nepřemýšlet nad důsledky, ztratit se v situaci, aniž by bylo jasné, kam to povede?

Harry se vyhnul jedné kletbě, a pak vyčaroval dřevěný štít, aby zastavil další. Možná by tohle mohl využít, pomyslel si vzrušeně. Možná by mohl přimět Draca k takovému vzteku, že nechá své ochrany klesnout…

„Takže ses vrátil z fretčího panství, Malfoyi?“ vykřikl a snažil se představit si, že tohle je další falešný souboj, jako v předešlých měsících, že tohle pro Draca nic neznamená a nemůže mu to ublížit.

„Je tvůj otec stále naštvaný z návštěvy Azkabanu?“

„Aspoň je můj otec naživu, Pottere,“ zavrčel Draco, ale Harry si všiml, jak ve tváři zčervenal a jeho pohyby hůlkou se staly agresivnějšími.

„Jen pokud nazýváš plazení se před čarodějem poloviční krve, jako je Voldemort, životem,“ zařval Harry, jistý si nyní, že daleko víc Dracových kouzel půjde mimo. „Řekni mi, co je ochoten obětovat vašemu rádoby Pánovi? Zahřívá tvou matku v noci hadí ksicht? Nebo to byl důvod, proč chtěl, abys ho navštívil, fretko?“

Draco vydal výkřik plný čistého, nefalšovaného vzteku a vrhl se na něj, přičemž hodil opatrnost za hlavu. Ale Harry to očekával. Když se k němu Draco dostal, uhnul ostře do strany a využil své lepší pozice, aby na něj vypálil rychlou sérii omračujících kouzel. Jedno z nich ho přímo zasáhlo.

Draco se nekompromisně svalil na zem. Harry pohlédl na svého přítele roztaženého před vchodem do Velké síně, na jeho tvář stále staženou do vzteklé grimasy. Byl si vědom svého namáhavého dechu a potu, který mu smáčel celá záda.

Na okamžik se Harry nemohl přesunout od plánu k činu. V jeho mysli se zrcadlilo jen hluboké vyčerpání a tupá bolest. Pak unaveně vznesl tělo svého přítele a započal pomalou cestu zpět skrze tapisérii.

„Bude to v pohodě, Draco,“ slíbil, ačkoliv věděl, že ho Draco nemůže slyšet. „Dostanu tě k Brumbálovi, ten bude vědět, jak kouzlo zvrátit. Všechno bude v pořádku.“

Ale Brumbál na ústředí nebyl, ani ve své kanceláři, a teprve když tupě zíral na ředitelův prázdný stůl, si Harry uvědomil, že Brumbál před hodinou odešel na své týdenní setkání s Popletalem.

Brumbál jim nemohl pomoci. A proto o pět minut později, s bolestně bušícím srdcem a bezvědomým Dracem Malfoyem Harry prošel tapisérií vedoucí k Severusovým komnatám a zaklepal.

xXx

Dýchání bylo v těchto dnech velkým úsilím. Severus si pamatoval na časy podobné těmto, kdy ho držela při životě jen disciplína, železná vůle a neustálý pocit viny, ale to bylo předtím… předtím, než se věci změnily, a on si zvykl na to… na to nebýt sám, necítit bolest vzdálenosti mezi ním a světem.

Ale co mu nyní svět přinášel?

Přemýšlení bylo také obtížné. Jeho mysl, kdysi jediné bezpečné místo, se stala nebezpečnou bažinou, která hrozila, že ho celého pohltí, minovým polem z náhlých bolestných vzpomínek a hluboko pohřbených snů.

A za tím vším, za každou myšlenkou, strachem a přáním číhala černá propast, povědomí o její zradě a smrti, oběti, které nedokázal zabránit.

Úkol, který si stanovil a který nedokázal splnit.

Neudržel ji v bezpečí.

Každý sen, každá myšlenka, výměna vtipů s jeho kolegy mu to připomínala.

Takže nemyslel. Nemluvil.

Prostě jen fungoval.

A v chladné jasnosti logiky, v rutině gest a masek, při tvrdé práci se dala bolest utlumit.

Občas.

Práce pomáhala. Urychlovala jejich plán skládaný hodinu po hodině vymýšlením všech těch jemných detailů, které by se mohly pokazit a na které muselo být nahlíženo z každého úhlu – cítil se při této činnosti v bezpečí, na chvíli schopný zapomenout na velmi skutečný, bezútěšný svět.

Byl to také způsob, jak si pamatovat… bez věcné, racionální vzpomínky, která by ho nechala přemýšlet o hnědých vlasech zářících na slunci, o čokoládových očích a rošťáckém úsměvu, o… PŘESTAŇ!

Fungoval.

Každé ráno vstal a dal si šálek kávy. Již nepil čaj, ne od té doby, co rozbil svoji čajovou konvičku v záchvatu vzteku. Stál a hloupě zíral na střepy déle než hodinu, než je prostě nechal ležet rozházené na podlaze. Jeho komnaty potom vypadaly chladněji.

Jedl zřídka a když tak pod přísným dohledem Jane. Skřítka vypadala v těchto dnech ustaraně a smutně, oba pocity nebyly ničím, co by si s Jane kdy dřív spojoval. Ale příliš jí chyběla…

Severus sevřel pěsti a tvrdě udeřil do zdi. Jeho vzdálená část cítila bolest a vlhký, lepkavý pocit vlastní krve, ale toto jednání mu nepřineslo žádnou úlevu, zatímco jeho mysl byla odříznutá…

Vstal a dal si šálek kávy. Málokdy se sprchoval, protože se ona vždy sprchovala, když… Uchopil šálek a přesunul se ke stolu, k jeho vlastnímu stolu, v jeho pokoji, protože ti tupohlavci z Řádu ho nenechali v klidu, bez ohledu na to, co podnikl.

Zdálo se, že si myslí, že potřebuje společnost. Domnívali se, že si o tom potřebuje promluvit. Chtěli, aby šel dál, jako kdyby mohl…

Přistoupil ke stolu a napsal seznam úkolů, které měly být dokončeny ten den. Tyto seznamy byly rozsáhlé, delší a delší každé ráno, a přesto v noci neměl co dělat, bloumající po klikatém schodišti nahoru a dolů, odmítající podívat se do pokoje, ve kterém… odmítající vzpomenout si… procházel se ve svých komnatách, dokud knihovnu neosvítily paprsky slunce, nebo dokud ho nepřemohlo vyčerpání a nedalo mu tak pár hodin neklidného spánku.

Sestavoval dokumenty pro různé členy Řádu, věci, které potřebovali znát, nebo se soustředil na úsilí postarat se o lidi, které milovala… Sestavoval dokumenty a nechával je na jejich místech na oválném stole, vždy v různých časech během noci, protože nechtěl, aby na něj čekali, nechtěl vidět jejich tváře, Dracovu a Harryho, kteří byli jejími…

Tyhle spisy byly téměř veškerým jeho kontaktem s Řádem v těchto dnech. Občas se objevil v tělocvičně nebo na setkáních na krátké chvíle plné kritiky a ostrého varování, ale celkem vzato Albus, Moody a Remus měli vše pevně v rukou.

Nerad se díval na soubojové pódium. Neslo to s sebou vzpomínky…

A setkával se se svými kontakty. Podivnými lidmi, vždy uspěchanými, kteří ho sotva znali a nezajímali se o důvody jeho náhlé proměny. Lidmi, s nimiž měl čistě profesionální vztah, špiony, o jejichž život a smrt se příliš nestaral, na rozdíl od…

Špiony a informátory, bystrozory a drobnými zlodějíčky. Oni byli jedinými lidmi, kterým v těchto dnech naslouchal, pokud tedy nepočítal dopisy od Albuse. Každodenní. Dopisy mu tolik nevadily, protože mu stěží psala. Jen Harrymu a…

Ale tyto dopisy ho i tak stále dráždily, jako vyrážka, které se nedalo zbavit. Věděl, že všichni tihle lidé čekající na druhé straně tapisérie od něj chtějí něco, co kdysi měl, ale co už jim více nemůže dát, něco víc než jen mastného zmetka ze sklepení nebo kamennou tvář Smrtijeda.

Ale nic jiného už nezbylo.

Ne pokud chtěl přežít. Něco, co po něm žádala ve svém vzkazu, něco, o co ho prosila, i když nemohla očekávat, že on…

Severus zavrčel, když se magický gobelín rozezněl. Někdo si žádal vstup z ústředí. A z vytrvalého hluku se dalo usuzovat, že ten někdo je velmi odhodlaný.

Odhodil svůj šálek kávy pryč, nestaraje se, zda zasáhne knihy (milovala ty knihy, tak moc, a nyní stály v řadě jako sirotci čekající na nového rodiče v chladné zimě) a přešel k tapisérii.

Cítil, jak se jeho ramena bolestně napjala a čelist pevně sevřela. Nechtěl mluvit s lidmi. Nechtěl v jejich očích vidět lítost, poznání, že se stal skořápkou muže, protože to z něj zbylo, protože ona…

Zrušil ochrany na gobelínu a prošel skrz.

Nečekaný pohled na bezvědomého Draca vznášejícího se ve vzduchu jej zastavil.

Co to ksakru?

„To je Draco,“ vysvětlil zbytečně Harry. Severus cítil ve svých spáncích opět bolest. Chtěl být zase sám.

„Před pár minutami se vrátil na hrad. Z toho, jak se choval, hádám, že něco spustilo jeho paměťové kouzlo. On na mě zaútočil, Severusi.“

Severus zaťal zuby. Nemohl tohle ignorovat ani vyřešit rychle – jejich plán stál a padal s tím, jak se Draco dokáže udržet před svým otcem. Musel zjistit, co se stalo, i když naposledy, kdy se musel dostat do Dracovy mysli, aby odstranil účinky kouzla, ona…

„Projděte,“ nařídil stroze a ukázal na gobelín, aby se ujistil, že mu Harry rozumí. Nemohl tento problém vyřešit tady, kam každým okamžikem mohl někdo vtrhnout a narušit jeho soustředění. Neochotně je vpustil do svých komnat, bylo to jediné místo, kde dokázal pracovat.

Logika, odříkával potichu, zatímco následoval Harryho. Míra, chlad, disciplína, práce. Můžeš to udělat.

Harry se náhle zastavil, když spatřil jeho knihovnu, ale Severus hleděl na bezvědomého Draca. Věděl, co Harry uvidí.

Druhý stůl, několik křesel a pohovek zmizely, zanechávajíce v pečlivě vybraném designu místnosti prázdný prostor.

Knihy, vytržené z jejich míst, ležely na zemi jako ptáčci se zlomenými křídly. Střepy černé čajové konvičky se třpytily v odpoledním světle. Krb špinavý a oheň uhašený. Dlouhodobě nepoužívaný.

„Vezmi ho tamhle,“ nařídil Severus a sám si povšiml, jak jeho hlas zní hrubě. Tím líp. Milovala jeho hlas, ale teď…

„Polož ho na pohovku.“

Harry přikývl, na chvíli se jeho oči obrátily na Severusovu tvář, jako by mu chtěl něco říct, ale pak se moudře rozhodl zůstat zticha. Nakonec se něco naučil.

Chlad, kontrola, odstup.

Draco vypadal zdravě a normálně, až na skutečnost, že Severus nikdy na jeho tváři neviděl tak uvolněný výraz, a jeho diagnostické metody na něj neměly žádný vliv, ať už použil kouzlo či lektvar.

Pak odstraň paměťové kouzlo. Vzbuď ho. Poslechni si, co může říct.

Severus se zhluboka nadechl a přinutil svá ramena a čelist se uvolnit.

Pak se sklonil, až mohl otevřít Dracova oční víčka jednou rukou, rychle vklouzl do jeho mysli, nedívaje se nalevo či napravo, a pronesl řadu slov, která vytvořili před mnoha měsíci jako jediný klíč k odemčení Dracovy pravé mysli. V jeho nitru se ozvala celá řada zvuků, ačkoli zněly jako spolknutí rozbitého skla. To ona navrhla tato slova.

Chlad, kontrola, odstup.

Dokončil protikouzlo a vytáhl hůlku, aby Draca vzbudil. Na okamžik mu připadalo hladké dřevo v ruce jako cizí. Během posledních pár týdnů nepoužíval příliš magie, dával přednost hmatovému vjemu z ruční práce. A nebylo toho hodně, co udělal, když o tom teď tak přemýšlel, nic než sezení shrbený nad psacím stolem, bloumání po komnatách nebo hodiny trvající bezcílné zírání z okna.

Chlad, kontrola, odstup.

Možná chtěl postavit práci rukama mezi sebe a svět, který zabil…

Na chvíli Draco ležel velmi klidně, jen jeho pohybující se hrudník naznačoval, že je stále naživu. Dýchal pomalu, váhavě, jako by si nebyl jistý, zda může důvěřovat vzduchu, který mu plnil plíce.

Pak se náhle začalo jeho tělo třást, nejprve jen mírně, pak ale čím dál silněji, až Draco sklouzl z pohovky na zem.

Přitáhl si kolena k hrudi a zabořil hlavu do dlaní. Poddal se třesu. Vypadal tak neuvěřitelně malý, jako desetiletý kluk opuštěný svou matkou.

Vzduch naplnil vysoký zvuk a Harry vzhlédl, aby určil jeho původ, než si uvědomil, že ten hrozivý, kvílivý zvuk plný ztráty a hrůzy pochází od Draca.

Chlad, kontrola, odstup, odříkával si Severus, ale bylo těžké tvářit se nezúčastněně, nevědět, co způsobilo Dracovu bolest.

„Merline,“ zasténal Draco, a jeho hlas byl drsný jako Severusův, jen stěží pronikající skrze ruce, ve kterých svíral svůj obličej.

„Merline, ne…“

„Draco,“ řekl Harry, jeho hlas se chvěl a zněl nejistě. Dotkl se svého přítele, ale jen s poloviční silou, protože si nebyl jistý, jak Draco zareaguje.

„Jak jsem to do prdele mohl udělat?“ zakřičel teď Draco, ne zakňučel a Severusovo srdce ochladlo.

„Draco?“ Zdálo se však, že Harryho hlas nemá na Zmijozela žádný vliv. Severusovi to připomínalo Hermionu v šoku, když byla zpátky…

Chlad, kontrola, odstup.

Draco očividně potřeboval někoho, kdo by ho vytrhl ze stále se zvětšující sklíčenosti. Severus věděl přesně jak na to.

„DRACO MALFOYI,“ zahřměl, překvapen, jak nahlas a autoritativně zněl, ačkoli uvnitř se cítil jako hromada rozbitého skla. „Podívej se na mě a řekni mi, co se ti stalo!“

Na okamžik Severus očekával, že Draco bude jeho rozkaz ignorovat, ale pak pomalu třes ustal. Draco dovolil svým rukám sklouznout a vzhlédl, takže Severus konečně mohl vidět jeho tvář a obrovské oči, které na něj zíraly. Byly naprosto suché, ale začervenalé, jako by Draco celé hodiny brečel.

„Hermiona je naživu,“ zašeptal Draco.

Bublina plná chladné jasnosti se kolem Severuse rozplynula.

xXx

„Co budeme dělat?“ zašeptala Minerva v zoufalství. Tentokrát neoplývala ani kontrolou ani sebejistotou.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Albus a pomalu se otočil směrem k tichému Severusovi, v jehož komnatách se sešli.

„Draco mi řekl vše, čeho si v panském sídle všiml. Dokonce mi zapůjčil vzpomínku, takže jsem to sám mohl sledovat v myslánce. Nebyl tam žádný náznak umístění. Lucius Malfoy je velmi opatrný, co se týče prozrazených informací. Ani nevíme, zda se nachází ve Velké Británii nebo v zahraničí.“

„A místo, kde se Draco setkal s Pánem zla?“ zeptal se Harry.

„Obávám se, že u toho máme stejný problém, můj drahý chlapče. Použili přenášedlo – žádné stopy, které bychom mohli vystopovat. Celý komplex je v podzemí a má ochrany proti přemístění – není možné zjistit více.“

„Draco by se tam mohl vrátit s kouzlem určujícím cestu nebo s přenášedlem. Pak by mohl popadnout Hermionu a přemístit se,“ navrhl Harry, ačkoli v jeho hlase bylo znát chvění, které Albusovi napovědělo, jak moc se mladý Harry bojí Zmijozela ztratit.

„Pokud je Tom jen z poloviny chytrý, jak ho znám, Harry,“ odpověděl Albus unaveně, „má ochrany před oběma možnostmi. Rozhodně jsem já tak učinil v Bradavicích, a slečna Grangerová mi řekla…“ na okamžik zaváhal a pohlédl na Severuse, jehož tvář byla skryta ve stínech.

„Slečna Grangerová mi řekla, že nikdy neviděla místo, které by bylo tak chráněno jako Tomovo panství. Ani ona sama nechtěla riskovat, že by si tam přinesla přenášedlo.“

Albus se v těchto dnech cítil tak staře a unaveně, až si představoval, že slyší své kosti se pomalu rozpadat a obracet se v prach, ze kterého vzešly.

Jako Nebelvír si uvědomoval, na kterou otázku se Harry zeptá, věděl, že jejich mladý hrdina si nedokáže pomoci, i když jednal jako mnohem starší s ohledem na smrt své přítelkyně. Ale teď, když měl informaci, že je slečna Grangerová stále naživu a může být i nadále, Albus tušil, že v chlapcově mysli bude jen jediná myšlenka.

„Ale jak ji tedy zachráníme?“

A Albus, cítící se tak starý a vyčerpaný z této otázky, která mu byla pokládána znovu a znovu v tolika válkách a konfliktech, že je ani nedokázal spočítat, zavrtěl jen unaveně a rezignovaně hlavou.

„Nevím, milý chlapče,“ zašeptal jemně. „Nemyslím si, že můžeme.“

Albus se nechtěl setkat se Severusovým nebo Harryho obličejem, příliš vyčerpaný, aby snesl pohled na jejich zármutek, otočil hlavu a sledoval stíny v rohu knihovny.

Na chvíli si myslel, že něco viděl, tmavou malou postavu napůl schovanou za knihovnou, a trochu se napřímil. Jestli ho minulost něco naučila, tak to, že nikdy nemohli doufat, že budou v naprostém bezpečí, a to ani v místnostech, které byly chráněny jako tato. 

Ale když se podíval ostřeji, poznal Jane, Severusovu tvrdohlavou domácí skřítku. Lehce se uvolnil a vrátil se k jejich práci. Koneckonců Jane byla zcela loajální vůči svému zaměstnavateli a nemusela být pod dohledem. Kdy byl vůbec nějaký věrný skřítek víc než jen neškodný?

To, co Albus neviděl ve stínech blížícího se večera, byl způsob, jakým Jane drží hadřík, který jí sloužil jako zástěra, jak ho nemilosrdně mačká a točí s ním, a chladné zajiskření v jejích očích.

Kdyby si toho všiml, možná by změnil názor na neškodnost domácích skřítků.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

<3

(Lucia, 29. 3. 2019 11:45)

O5 děkuji za krásný překlad! Nemůžu se dočkat další kapitoly, Jane určitě spřádá nějaký plán! :-)

Re: <3

(MagicLady, 29. 3. 2019 13:20)

Díky za komentík, ano Jane má něco za lubem :)

..

(Michaela, 28. 3. 2019 14:46)

úžasný jako pokaždý, už se těším na další část♥

Re: ..

(MagicLady, 28. 3. 2019 19:19)

Díky za komentář, také se těším :)

Uzasne! Opet...

(SandraP, 27. 3. 2019 23:43)

Dokonalost! Tolik jsem se tesila na novou kapitolu! Napeti je skoro hmatatelne a s kazdou kapitolou narusta, tak moc jsem se bala a zaver dodava tolik nadeje

Re: Uzasne! Opet...

(MagicLady, 27. 3. 2019 23:47)

To určitě, už se to ale brzy pohne. Já osobně se moc těším na Jane, ta když je na scéně, tak to stojí vždy za to :) Díky za komentík :)

Paráda

(Karin, 27. 3. 2019 22:11)

Krásna kapitolka.

Re: Paráda

(MagicLady, 27. 3. 2019 23:43)

Že jo?! :D Díky za komentík :)

Moc hezké

(Baru, 27. 3. 2019 17:54)

Děkuji za další, velmi pěkně přeložený, kousek. <3

Re: Moc hezké

(MagicLady, 27. 3. 2019 20:04)

Baru, díky za komentík :D