Jdi na obsah Jdi na menu
 


70. Únik

25. 4. 2019

Beta: marci =)

 

70. Únik

Harrymu se právě zdál docela příjemný sen, v němž byl on, Draco a obří oliheň sedící na lodi uprostřed velkého jezera. Popíjeli čaj a jedli dortíky, když najednou klepavý zvuk přerušil jejich zdvořilou diskusi o famfrpálové taktice.

Zamračil se, naklonil se s uchem blízko dřevěného boku lodi a čekal. Ozvalo se to znovu. Harry přemýšlel, zda to byl jeden z jezerních lidí, který se chtěl připojit k jejich malému setkání, ale když klepání pokračovalo, ještě naléhavěji než dřív, rozhodl se, že se musí mýlit. Jezerní lidé by nikdy neklepali.

„Harry Pottere, vzbuď se a otevři ty zatracené dveře, nebo je rozrazím!“

Hlas křičel a Harry se rozhlédl kolem sebe, hledající zmateně dveře.

Pak se probudil. Klopýtl směrem ke dveřím od svého pokoje, pak se však musel vrátit pro své kalhoty, a při cestě zpět se skoro hlavou bouchl o kliku.

Opatrně otevřel dveře a před sebou spatřil tmavý, malý flek. To ho přimělo uvědomit si, že si zapomněl nasadit brýle, a tak se pro ně vydal k nočnímu stolku. Když šel zpět ke dveřím, byl už dostatečně vzhůru, aby byl schopen normální chůze.

Okamžitě si všiml dvou věcí. Flek na svém prahu identifikoval jako Jane, Severusovu domácí skřítku. To ho zmátlo, protože slyšel, že zmizela, a kromě toho si nedokázal představit, jaký by mohla mít důvod bušit na jeho dveře – což byla ta druhá věc – uprostřed noci.

„Ano?“ podařilo se mu konečně ze sebe vypravit. Nebyl to zrovna nejvýřečnější pozdrav, ale spal jen dvě hodiny, i když by spíš potřeboval dvanáct. Den očividně nikdy neměl dost hodin, aby vše stihl.

Jane se neusmívala, navzdory své chaplinovské povaze. Jen zvedla obočí, jako by čekala, až se jeho mozek probere.

„Pojď se mnou,“ řekla pak. „Nemáme moc času.“

„Co…“ zamumlal Harry a přemýšlel, jestli něco nezmeškal.

„Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nyní Severus nachází, pravděpodobně by mně nedovolil odejít, alespoň ne bez velkého rozruchu,“ pokračovala Jane, jako by něco z toho, co říkala, dávalo smysl. „Proto to musíš udělat ty. Zavolej léčitelku z Řádu, myslím, že se jmenuje Jonesová. A sežeň Severuse, ale snaž se ho vzbudit jemně, ano?“

„Co…“ začal znovu Harry, konečně dost vzhůru, aby se připojil k rozhovoru, který očividně vedli. Ale než mohl otázku dokončit, dostali se do hlavního sálu na ústředí.

A tam, na pohovce, ležela…

„Hermiona,“ zašeptal, nevěřící tomu, co vidí. Ve skutečnosti se natáhl, aby se štípl, ale Jane ho přes ruku se směsicí pobavení a podráždění plácla.

„Ano, Hermiona,“ odpověděla suše. „Hrála jsem si trochu na špiona a zachránila jsem ji. Teď pozorně poslouchej, Pottere: Lucius Malfoy a brzy každý další Smrtijed uvěří, že je mrtvá. Pronikla jsem do jeho panství jako domácí skřítka, podala jí Doušek živé smrti a nechala ho, aby ji našel. To je důvod, proč se tam za minutu budu muset vrátit, aby nepojal žádné podezření. Dokážeš si to zapamatovat?“

Pomalu, jako ve snu, Harry přikývl.

Stále nemohl uvěřit, že to na pohovce je Hermiona.

„Je živá?“ zeptal se, stále šeptem. Pravá ruka sebou škubla, jako by se jí chtěl dotknout a dokázat, že je skutečná, ale pak ji vrátil zpět.

„Ano,“ odpověděla Jane s rostoucí netrpělivostí. „A zůstane tak, pokud zalarmuješ vaši léčitelku. V tuto chvíli je v magické stázi, ale bude muset být brzy ošetřena.“

„Je hrozně špinavá,“ řekl Harry. Někde uvnitř věděl, že je v šoku, že chladný, těžký pocit v žaludku mu brání soustředit se na cokoliv jiného než na listy a špínu, které nepřirozeně pokrývaly Hermionino tělo. Zdálo se tak neuvěřitelně důležité, aby byla znovu čistá. Mnohem důležitější než prostá skutečnost její přítomnosti.

„Musela jsem ji nejdřív pohřbít,“ vysvětlila Jane, což vůbec nedávalo žádný smysl. Pak se její upjatá a netrpělivá tvář zjemnila a skřítka se dotkla jeho ruky. 

„Ona je naživu, Harry,“ zašeptala. „A ačkoli nemůžu říct nic o jejím duševním zdraví, můžu slíbit, že už nikam znovu nezmizí.“

Tentokrát se natáhl a jemně se dotkl Hermioniny tváře, aniž by věděl, co očekávat. Její pleť byla ledově chladná a nereagovala na dotek, ale byla povzbudivě pevná.

Pomalu cítil, jak chladný uzel v jeho žaludku slábne a dělá místo pro něco jiného, pro neuvěřitelnou radost, která naplňovala každičkou část jeho těla. Chtělo se mu skákat nahoru a dolů, chtělo se mu zpívat a tančit. Chtělo se mu upadnout do hlubokého, ničím nerušeného spánku, který mu chyběl od té doby, co odešla.

Hermiona byla naživu!

„Teď se musím vrátit a uklízet pár dní ten dům z mramoru, jinak by mohl Malfoy pojmout podezření. Dej toto léčitelce, jakmile se s ní spojíš, ale neboj se, Hermiona není v akutním nebezpečí.“

Ze záhybů své bílé zástěry vytáhla malý svitek pergamenu nadepsaný špičatým rukopisem, který Harrymu připomínal Severusův.

Harry přikývl. „Děkuji,“ zašeptal a opatrně položil svitek na stůl po Hermionině boku.

„Není zač,“ řekla Jane rázně. „Ačkoli nemůžu říct, že by to byla legrace. A řekni Severusovi, aby se nebál. Chovám se jako skutečný domácí skřítek,“ usmála se suše, a pak znovu kývla směrem ke krbu, aby mu připomněla léčitelku, zvedla ruku v tichém pozdravu a přemístila se.

Harry se dlouze nadechl.

Teď se drž, říkal si přísně při chůzi směrem ke krbu s podlamujícími se koleny. Máš co dělat.

xXx

Jeho bušení na magickou tapisérii bylo nedůstojné, a když Severus po nekonečném čekání otevřel, jeho zvednuté obočí dávalo jasně najevo, jak se mu Harry jeví – zarudlá tvář, rozčepýřené vlasy, oči rozšířené šokem a překvapením.

Harrymu na tom však nezáleželo. Ani v nejmenším.

„Severusi,“ zvolal, ale vyznělo to spíš jako zašeptání, „Severusi… ona je naživu! Jane se vrátila a řekla nám… infiltrovala se do toho nezmapovatelného panství a vydávala se za skřítku… Myslím, že ona je domácí skřítek, samozřejmě, ale…“

„O čem to tu k čertu blábolíš, Pottere,“ zavrčel Severus podrážděně. „Co takhle kdyby ses snažil líp, aby to dávalo smysl!“

Harry se zhluboka nadechl, narovnal se a hledal správná slova v chaotickém víru, který roztrhal jeho vyrovnanost na kusy. Nakonec je našel.

„Hermiona,“ řekl a viděl, jak Severus zbledl, „je zpátky! Jane ji zachránila od Malfoye. A… je naživu!“

Bez jakékoliv obvyklé elegance a slušnosti ho Severus odstrčil stranou a vtrhl na ústředí, jeho zmačkaný hábit za ním vlál v pravém stylu Mistra špionů.

Ale široce rozevřené oči, když se otočil k Harrymu a nenalezl po Hermioně žádné známky, popíraly dojem sebekontroly.

„Kde je?“ zasyčel a Harry tiše ukázal na schody vedoucí do několika soukromých pokojů za nimi. Jeden z nich původně zamýšleli použít pro Hermionu.

Severus se rychle rozběhl po schodech. Dveře se v důsledku jeho magie rozlétly dřív, než se k nim přiblížil.

Harry se dostal nahoru o vteřinu později a viděl, že Severus není o moc dál před ním, jen vkročil do místnosti.  

Zíral na scénu před sebou, Hestie Jonesová pobíhala po pokoji a přeměňovala ho na ošetřovnu se čtyřmi lůžky a se závěsem u stěny, který Hermiona vybrala dřív, než zmizela, a s Hermionou samotnou, která nyní ležela uprostřed bílé látky jako malá loď ztracená v oceánu, téměř tak bledá jako tkanina kolem ní.

Na vteřinu nebo dvě si Harry myslel, že se Severus sesype a začne plakat. Rychle mrkal a jedna ruka se bezděčně zvedla k jeho tváři, jako by chtěla otřít oči. Jeho obličej se třásl a změnil se způsobem, jaký Harry nemohl rozpoznat, a jeho rty se zúžily. Stál ochable a vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. 

Harry se ve skutečnosti natáhl, aby ho podržel, když se Severus najednou vzpamatoval a napřímil se, oči stále upřené na Hermionu.

Byl zabrán do scény jako žíznivý muž, hltal ji a nasával každičký detail, jeho zrak se pomalu přesouval z Hermioniných vlasů k očím, nosu a rtům, dolů po jejích rukách a po celém jejím štíhlém těle, které se ani nepohnulo, ale i tak vypadal, že mu byl dán největší dar na světě, když ho Harry pozoroval, jak ji sleduje a čerpá sílu čistě z její přítomnosti. A Harry zjistil, že tiše pláče z naprosté úlevy.

Pomalu se Severusovy ruce uvolnily z napětí, které, jak se zdálo, je ovládalo několik týdnů. Jeho pohaslé černé oči najednou ožily a překypovaly barvou.

Hermiona byla zpět, uvědomil si nakonec Harry v této tiché chvíli, která jako by vrátila čas na místo, kam patřil.

Hermiona je zpátky. A očividně i Severus.

Severus přistoupil k posteli s pevným krokem a nesevřel ji v náručí takovým způsobem jako Harry, když Hestie Jonesová prohlásila, že je to bezpečné. Nesmál se, ani nemluvil. Ale něžnost, s kterou na okamžik natáhl pravou ruku a lehce jako vánek se dotkl její bledé tváře, tento jediný dotek vydal za tisíc slov a byl jasným důkazem, jak moc pro něj znamenala.

„Jak je na tom?“ zeptal se nyní Mistr špionů, a přestože jeho hlas byl chraptivý a pomalý, byl to zase on, a Harry si všiml, jak se Hestie Jonesová překvapeně ohlédla.

„Ještě přesně nevím,“ odpověděla po chvíli. „Je samozřejmě podvyživená a byla hodně týrána, ale zdá se, že nejhorší zranění byla vždy uzdravena krátce poté, co byla způsobena, což snad znamená, že nebude mít žádné dlouhodobé následky. Ale nemůžu vám nic říct o jejím duševním stavu, než znovu nabyde vědomí. V tuto chvíli je stále pod účinkem stáze, kterou vyvolal Doušek živé smrti, a ráda bych ji pod ním nechala alespoň, než se uzdraví její poslední fyzická zranění …“

„Vzbuďte ji,“ přerušil ji Severus. „Hned.“

Hestie Jonesová zbledla. „Ale… profesore Snape,“ namítla. Nikdy mu neříkala jeho křestním jménem a vykat mu vypadalo vždy jako jediná možnost. „Bylo by nesmírně nerozumné probudit ji dřív, než dokončíme…“

„Řekl jsem, vzbuďte ji,“ zopakoval Severus pevně.

„Ale…“

„Můžu to udělat sám, víte,“ řekl tiše, téměř jen tak. „Jsem Mistrem lektvarů.“

Harry se zhluboka nadechl. Nebyl si jistý, co se děje, a něco mu říkalo, že by bylo lepší na situaci upozornit Albuse Brumbála, ale ten tón znal. Severus jej používal tehdy, když byl ve vedení, když věděl něco důležitého, co ostatní ne, nebo když bylo něco naléhavého.

Jestli měl v něco důvěru, tak to byl Severusův úsudek. Dokonce i v posledních týdnech, kdy byli všichni napůl šílení zármutkem, Severus nikdy neváhal při hodnocení jejich situace a nikdy se nemýlil.

„Udělejte to,“ řekl Harry stejně tiše. „Má své důvody.“

Nebo aspoň v to doufám, dodal v duchu, když Severus nereagoval na jeho slova, ani se neobtěžoval k němu otočit. Ale vždycky byl takový, když byla Hermiona v nebezpečí nebo se zranila – soustředil se jen na ni, nevšímaje si ničeho kolem sebe. Harry si vzpomněl, jak jednou hodil Remusem proti zdi, když se pokoušel zasáhnout, a rozhodl se, že ignorování není to nejhorší, co se mu mohlo stát.

„Myslím, že bychom měli alespoň informovat Albuse,“ jak se zdálo, Hestie Jonesová byla odhodlána bránit potřeby své pacientky.

Udělejte to!“ Ačkoli v minulých týdnech často vystupoval jako vůdce, Harry byl stále překvapen, když byly jeho příkazy bez odkladu přijaty. Napůl očekával, že se léčitelka bude chtít hádat, ale místo toho ještě jednou pohlédla na Severusovu tvář, pak na Harryho a přikývla. Poté přešla k malému stolku, na kterém již byly umístěny lektvary a vybrala jeden z nich.

„Mělo by jí to trvat pár minut, než se vzbudí,“ řekla tiše a otevřela Hermionina ústa, opatrně naklonila lahvičku tak, aby tekutina stékala přímo do jejího krku a druhou rukou provedlo kouzlo, aby Hermiona polkla.

„Ale nevím, jak moc dokáže rozpoznat okolí. Po událostech, kterými prošla…“

„Víme dobře, co se jí stalo,“ přerušil ji Harry, překvapen, jak kontrolovaně jeho hlas zní, stejně jako Brumbálův. „Děkuji vám, slečno Jonesová.“

Léčitelka rozzlobeně zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému diagnostickému kouzlu.

Několik minut se vůbec nic nedělo. Severus se klidně vzdálil od postele a stáhl se do stínů závěsů, neviditelný pro každého, kdo by pokoj podrobně nezkoumal. Harry se na okamžik podivil situaci, protože by si myslel, že Severus bude chtít být co nejblíž Hermioně, až se probudí, ale vzrušení a starosti mu znemožnily soustředit se na tu myšlenku příliš dlouho.

Cítil podivnou kombinaci strachu a naděje, napětí, které ho přimělo houpat se na špičkách prstů sem a tam. Nebyl takhle rozrušený od svých prvních opravdových Vánoc, kdy na něj čekaly dárky, ani když se v pátém ročníku naposledy setkal s Voldemortem.

Probudí se? Pozná ho? Bude s nimi schopna mluvit? Nebo bude… Ale ne, to nebyla v tuto chvíli správná myšlenka. Hermiona byla silná, tohle zvládne jako všechno ostatní, co na ni život přichystá. Uvidí ji vstát a bojovat, jako by se nic nestalo, jen pár hodin poté, co málem zemřela. Vypořádá se s tím a půjde dál, byl si jist…

Byl slyšet zvuk, příliš tichý, a její řasy se lehce pohnuly, a pak Hermiona otevřela oči.

Harry zadržel dech, zatímco zíral na svoji kamarádku, o které si myslel, že ji navždy ztratil, přítelkyni, která byla nyní zpět s ním, v bezpečí ve vlastní posteli a která se konečně vzbudila.

Jeho pohled se stočil k Severusovi, který zůstával skrytý ve stínech s tváří kamennou a nečitelnou, pak se však Harry otočil zpět ke středu dění.

„Hermiono?“ zašeptal a cítil se nemotorně a hloupě, nejistě, co má dělat. „Slyšíš mě?“

Žádná reakce se však nekonala. Dokonce ani nemrkla, její oči nepřítomně zíraly na baldachýn postele, ani se nepohnuly.

„Hermiono?“

Nic. A ticho padlo na místnost a vzalo si je všechny za rukojmí. V Harrym se probudil hrozný strach, který každým okamžikem narůstal, až přebil všechny ostatní emoce.

„Slečno Grangerová,“ zkusila to teď Hestie Jonesová. „Jste zpátky v Bradavicích, v bezpečí a v pořádku. Vyléčila jsem vaše nejhorší zranění a jsem přesvědčena, že se plně zotavíte. Víte, kdo jsme?“

Nic. Harrymu se chtělo křičet, jak se jeho naděje změnily v popel a byly rozptýleny po pokoji. Tohle se nemohlo dít. Tohle ticho, tohle bledé mrtvé tělo nemohlo být jeho vytrvalou, krásnou kamarádkou. Nemohli o ni přijít. Ne takhle. Ne, když ji znovu nalezli.

„Hermiono,“ zašeptal a pomalu přešel k posteli, ujistíce se, že se nachází v jejím zorném poli, než se posadil na kraj postele. „To jsem já, Harry. Slyšíš mě? Jestli mě můžeš slyšet, dej mi znamení, prosím.“

Pomalu se natáhl, aby se dotkl její ruky, aby jí dal najevo, že je po jejím boku, a protože nevěděl, co ještě má udělat tváří v tvář této strnulé Hermioně. Její kůže byla na dotek chladná a suchá, velmi odlišná od měkkého, zdravého pocitu, na který si pamatoval. Harry vydal tlumený zvuk plný smutku, který se však najednou vytratil, když ucítil pohybující se svaly pod svou rukou.

Trhla sebou? Otočily se její oči směrem k němu?

Pak rychleji, než čekal, než si dokázal představit, přišla reakce.

Nebylo to však to, co čekal.

Najednou se její oči rozšířily a tvář se jí zkroutila děsem a Hermiona vykřikla, vysokým, zoufalým tónem zvířete v bolestech.

Stáhla ruku od něj, jako by se spálila, a když se dostala na okraj postele, vrhla se na podlahu. Její panický útěk, napůl plazení, napůl běh pokračoval, dokud se nedostala do jednoho z rohů místnosti, kde se stočila do malé kuličky, vydávajíc uslzené zvuky strachu a bolesti.

„Hermiono!“ Harry byl natolik šokován, že zapomněl na veškerou opatrnost, a jen pevná ruka Hestie Jonesové ho zastavila. „To jsem já! Harry! Není třeba se bát!“

Hermiona jen naříkala a její tvář byla skryta za oponou špinavých vlasů. Pomalu se k ní přiblížil, shrbený natolik, aby jej nepovažovala za hrozbu.

Jednám s ní jako se zvířetem, pomyslel si, zděšen, jak se situace změnila. Je to nejchytřejší čarodějka, kterou znám, a já se k ní chovám jako ke zraněnému psovi!

Ale způsob, jakým se po něm prudce ohnala, jak křičela, když přišel příliš blízko, pronikavým a vysokým hlasem, neodhaloval ani jiskru její inteligence nebo sebekontroly.

Po několika minutách paniky a křiku, který trhal jeho vnitřnosti na kusy, se Harry vzdal svojí snahy přiblížit se k ní. Usadil se na kolenou a snažil se ji uklidnit svým hlasem, vyprávěl jí příběhy, které spolu zažili a opakoval jí jména těch, které milovala a obdivovala.

Nic nepomáhalo. Její reakcí byl jen strach nebo násilí. A jak před ní Harry seděl, vyprávěl jí příběhy o trollech v koupelnách a tříhlavém psovi, poslední stopy jeho naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Už se nechovala jako člověk. Ani nebyla bytostí, kterou si pamatoval, schopná řeči a magie. Jediné, co zvládala, byla obrana na pudové úrovni, uvězněná ve strachu, který se zdál být věčný, daleko mimo jejich dosah.

Během další hodiny vyzkoušeli vše. Harry na chvíli opustil místnost, aby upozornil ostatní na Hermionin návrat, ale ani Brumbál nebo Draco nevyvolali jinou reakci než divoký záchvat paniky.

Kňučela jako zvíře, které cítí bolest. Snaha přiblížit se k ní vedla jen k vyděšeným výkřikům, které se zdály být jediným prostředkem její komunikace. Nebo v Dracově případě se spíš jednalo o tiché, hrozivé vrčení, které by těžko mohlo vycházet z lidského hrdla.

Na konci hodiny měli Harry i Draco blízko k slzám a Severus stále neopustil své místo ve stínech, jakoby to s ním ani nehnulo.

„Nemá to smysl, pane Pottere,“ řekla mu nakonec Hestie Jonesová. „Ona vás nepoznává. Obávám se, že v tuto chvíli nepozná nikoho.“

„Co to znamená?“ vykřikl Harry, ale byl to Severus, který mu odpověděl na jeho otázku. Nakonec se pohnul z místa, přistoupil k Hermioně a chladné, nečitelné oči sjely po jejím těle a tvář se zkroutila, než se odvrátil a setkal se s Harryho zoufalým pohledem.

„Přesně co jsem očekával,“ řekl bezvýrazně. „Z její mysli nic nezbylo.“

A pak se otočil na patě a opustil místnost bez jediného pohledu zpět.

xXx

„Co tím myslíš, že z její mysli nic nezbylo?“ dožadoval se Harry napůl naštvaně, napůl zoufale odpovědi, když se mu podařilo odchytit Mistra špionů o pět hodin později.

Severus stěží vzhlédl od svého kotlíku, jeho ruce míchaly tyčinkou ve složitých pohybech a jeho tvář byla jedna kamenná maska, kterou nosil vždy, když se potřeboval soustředit.

„Jak to o ní můžeš říct? Nemáme tušení, čím za poslední měsíce prošla. Možná potřebuje čas nebo…“

„Nejde o její duševní stav, Harry,“ odsekl Severus, když se jeho pohled konečně odpoutal od kotle. „A ocenil bych, kdybys mě nechal na pokoji. Mám práci, která je důležitější než uslzené blábolení našeho Zázračného chlapce.“

Před několika měsíci by se ho tento komentář dotkl a způsobil by, že by se Harry vztekle vyřítil pryč. Ale to by tímhle vším spolu neprošli. Nikdy by neviděl stát Severuse bezmocně uprostřed ústředí jako ztracené dítě. Nemohl by poslat svou nejlepší kamarádku na smrt.

„Ach ne, to teda ne,“ zavrčel. „Chci vědět, o čem to mluvíš, a chci, abys mi to vysvětil co nejpodrobněji. Jinak sem přivedu celý Řád a nechám Molly Weasleyovou, aby si tě podala.“

Severus se na něj zlostně zamračil tak, jak už to skoro rok neudělal. Otevřel pusu, aby se pravděpodobně pustil do celé řady nejoriginálnějších urážek, ale Harry v tiché výzvě jen pozvedl obočí a Severusova ústa rázem sklapla.

Příliš pozdě si Harry vzpomněl, kde tenhle výraz okopíroval. Byl to Hermionin způsob, jak dát tiše Severusovi vědět, že se chová hloupě.

„Musím tohle míchat ještě pět minut,“ oznámil muž nakonec. „A musím se soustředit.“

Harry přikývl, přijímaje slova Mistra špionů jako kompromis, a přesunul se opatrně, aby se ničeho nedotkl, do zadní části laboratoře.

Teprve teď, když se omezil na tiché pozorování, si všiml na Severusovi změn. Zatímco jeho záda byla stále prkenná jako hůlka, ramena napjatá takovým způsobem, že mu musela způsobovat neustálou bolest hlavy a jeho tvář stále pokrytá nepřátelským výrazem, který se pro něj stal v těchto dnech druhou přirozeností, bylo v jeho držení něco nového – nebo spíš starého – ve způsobu, jakým se pohyboval.

Vypadá znovu živě, všiml si Harry a ta myšlenka mu dodala sílu, aby zůstal klidný po dobu pěti minut, kdy Severus míchal.

„Je potřeba, aby se lektvar odležel 20 hodin,“ oznámil nakonec Severus a Harry vyskočil na nohy. Stále mlčeli, dokud se nedostali do knihovny, kde jim Severus nalil čaj s velkým množstvím cukru.

Takže mele z posledního, tak jako já, pomyslel si Harry, když si vzpomněl, že Severus nikdy nepřidává do svého čaje cukr. Zajímalo by mě, kdy se naposled vyspal.

„Pamatuješ si na první lekci nitrobrany, kterou jsme měli s Hermionou,“ začal Severus a jeho slova nezněla jako otázka, ale spíš jako prosté prohlášení. Harry přesto přikývl.

„Abychom ti zjednodušili představu o technice, Hermiona ti ukázala svou mysl, včetně několika úrovní zabezpečení.“

Další Severusovo prohlášení následované Harryho přikývnutím.

„Vzpomínáš si na padací dveře, které ti ukázala?“

Harry se zamračil. „Ano,“ odpověděl pomalu. „Myslím, že ano. Byly před hlavním sálem jejího paměťového paláce. Říkala tomu, že je to její 'poslední úkryt' nebo tak něco, myslím.“

Tentokrát to byl Severus, kdo přikývl. „A to je přesně to, o co tu jde. Místo, kam se k ní nikdo zvenčí nedostane, jakmile se dveře zevnitř zavřou. Víš, každý špion se připravuje na možnost, že bude chycen za živa,“ polkl a mrknutím oka se jeho tvář stala kamennou maskou.

„Ze zřejmých důvodů Hermiona nemohla použít spouštěcí mechanismus paměťového kouzla, aby ochránila svá tajemství,“ pokračoval pak. „I když její mysl byla pevností, vždycky věděla, že nebude schopna odolávat kombinaci duševních a fyzických útoků příliš dlouho.“

Znovu polkl a sáhl po šálku s čajem rukou pevnou jako skála. „Nikdo by nemohl. Proto se připravovala na to, aby mohla zničit svou mysl.“

Harryho ruce se třásly a trochu čaje se rozlilo na jeho prsty, které se lehce spálily. Pocit tepla ho však jakýmsi způsobem držel uvnitř skutečného světa, udržoval bezpečnou vzdálenost mezi ním a zničeným uměleckým dílem, kterým byla Hermionina mysl.

„Takže to jsi měl na mysli, když jsi říkal, že z ní nic nezbylo. Ona… zničila sama sebe? Úplně?“

„Ne. Úplně ne,“ řekl Severus s chmurnou spokojeností v hlase. „Nebo alespoň v to doufám. Proces, o kterém mluvím, zničil vše, co jsi viděl v její mysli, opevnění, zahrady a dům. Ale jiskra jejího bytí, jakýsi extrakt osoby, kterou Hermiona byla, by měl být ukryt za dveřmi. Jestli měla čas na správný způsob provedení.“

„Ale ona nás viděla a my jsme k ní mluvili,“ protestoval Harry. „Neukázala by se, kdyby něco z ní zbylo?“

„Ne. Protože nemůže vyjít. Toto rozhodnutí, jakmile je jednou učiněno, je nezvratné. Jakmile se zapečetí, padací dveře nemohou být vysledovány zvenčí a nelze je otevřít ani zevnitř. A pokud by to bylo možné, nebylo by pro ni místo, kam se vrátit. Hermiona, oddělená od toho malého zbytku jejího skrytého já, je méně než zvíře, reagující pudově, neschopná znovu získat žádné vzpomínky, schopnosti nebo emoce, které měla, protože by to ohrozilo její misi. Obvykle se špioni spíš zabijí, než by volili toto řešení, ale k druhé variantě se nepřiklonila, za což jsem neskonale vděčný.“

„Ty jsi vděčný?“ zašeptal Harry; nevěděl, jak má vyslovit myšlenky, které mu vířily hlavou. „Ale co… chci říct… jestli není ničím víc, než co jsme viděli na ošetřovně, nebylo by lepší, kdyby…“ Nemohl se přinutit, aby vyslovil známé klišé, že smrt je vysvobozením, ale Severusův výraz mu řekl, že mu rozumí.

Jejich Mistr špionů dlouhou chvíli mlčel, jeho palce tiše obkreslovaly vzorek na šálku a oči hleděly do ztracena.

„Normálně ano,“ řekl pak naprosto bezvýrazně. „Ale za běžných okolností by nikdo nevymyslel lektvar, který by tento proces mohl zvrátit.“

Čaj zanechal na stole tmavou stopu, když Harry drcl do šálku. O to se však nestaral.

„Můžeš ji přivést zpět?“ zašeptal pak, když si uvědomil, co mu právě Severus sdělil. „Tak proč jsi to už neřekl? Jsou lidé, kteří pro ni truchlí, dokonce i teď, a ty tady sedíš u čaje a nikomu jsi nic neřekl?“

Severus si povzdechl, na okamžik zavřel oči a stiskl si kořen nosu. Vypadal dost vyčerpaně.

„Nevím,“ zašeptal také. „Doufám, že ji budu moci přivést zpět, ale lektvar je experimentální a nikdy předtím nebyl uvařen. I kdybych dokázal odemknout její padací dveře, nemůžeme si být jisti, že se jí znovu podaří získat svoji osobnost. Je to možné, ale šance jsou stejně velké, jako že ji ztratíme.“

Harry těžce polkl. „Jak by to mohlo být ještě horší?“ zeptal se a vzpomněl si na divokou věc uvězněnou v těle jeho kamarádky, šílenou strachem a bolestí.

„Mohla by zemřít,“ odpověděl Severus upřímně a jeho pohled se upnul na obsah šálku. „Nebo by mohla získat to, co měla, ale jen část, ne dostatečnou, aby převzala opět kontrolu nad svým tělem a myslí, ale dost na to, aby věděla, co se jí stalo, nebo co ztratila.“

Opatrně položil šálek s čajem a vzhlédl k Harrymu. Chlapcova záda se otřásla, když pohlédl to těch černých tůní. Projednou nebyly Severusovy oči skryty za nesčetnými maskami, ale byly otevřené a skutečné strašlivým způsobem.

„Právě teď je v bezvědomí. Část Hermiony necítí žádnou bolest, nezná ani smutek,“ zašeptal Severus, jeho bolest byla příliš syrová, než aby mohla být vyjádřena slovy, a Harrymu se chtělo brečet nad tím, co viděl v jeho očích, propůjčit své vlastní slzy duši, která byla příliš vzdálená od bolesti tohoto druhu. „A nevím, jestli mám právo vzít jí jedinou útěchu, kterou má. Nevím, zda mám na to právo.“

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dotaz

(Miky Snape, 10. 6. 2019 8:15)

Ahoj, kdy bude další kapitola? Nemohu se dočkat.

Re: Dotaz

(UniEp1720, 9. 7. 2019 1:22)

Kdy bude další Kapitola? Nemůžu se dočkat :)

Dokáže to

(Lenus , 28. 5. 2019 21:53)

Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly, verím, že to severus dokáže, musí! Aj keď nám pocit, že lektvar nebude úplne zázračný aby po tom všetkom vrátil Hermiona v 100% stave...
Kedy bude ďalšia kapitola? 0:)

Uzasne! A uzasna Jane

(SandraP, 6. 5. 2019 0:05)

Urcite ji probudi, je prece Mistr a hlavne by to nebylo ono, kdyby nebojovala v te naplanovane bitve...na to se tesim snad od zacatku, co ten plan vymysleli

Paráda

(Karin, 26. 4. 2019 21:42)

Já jen doufám že ji Severus dokáže pomoct.

Re: Paráda

(MagicLady, 27. 4. 2019 10:53)

Jak ho znám, určitě ano :) Díky za komentík :)

<3

(Lucia, 26. 4. 2019 13:57)

Posledni 2 kapitoly jsem precetla jednim dechem! Nemuzu se dockat dalsi :-) Dekuji moc za preklad :-)

Re: <3

(MagicLady, 26. 4. 2019 14:44)

Díky za komentík, další bude brzy :)

..

(Michaela, 26. 4. 2019 9:30)

Doufám, že se Hermiona k nim vrátí i po duševní stránce. Krásná kapitola :)

Re: ..

(MagicLady, 26. 4. 2019 14:41)

Děkuji za komentík, uvidíme, ale vzhledem k tomu, že je Severus Mistr lektvarů... :)

Naděje

(Miky Snape, 26. 4. 2019 8:14)

Ted ale nevim jestli skakat radostí a nebo brečet že už je zpět. Jako jsem ráda, ale s tímhle krásným překladem jsem opět ztratila naději že vše bude pak v pořádku. Doufám že ano, doufám že autorka co to napsala ji vratila zpět protože jinak bych to asi neustálá jako Severus. Tenhle příběh se mi hodně vryl do srdíčka. Těším se na další tvůj krásný překlad, budu se modlit aby byl brzy jinak se zblázním. Děkuji mockrát že to překládáš.

Re: Naděje

(MagicLady, 26. 4. 2019 14:39)

Nebudu prozrazovat, na další kapitolu se vrhnu teď o víkendu, je opět kratší :) Díky za komentík :)

Krásné

(Miky Snape, 26. 4. 2019 8:08)

Doufám že vše dopadne dobře, přála bych si to. Hermiona by si zasloužila vrátit se zpět. Prosím další