Jdi na obsah Jdi na menu
 


71. Smrti, svou pýchu zkroť

12. 8. 2019

Beta: marci =)

 

71. Smrti, svou pýchu zkroť

Alespoň už netrpěla.

To byla slova, která si Severus zas a znovu během té hrozné hodiny v ošetřovatelském pokoji opakoval, slova pulzující v jeho mysli, dokud je jeho srdce nepochopilo.

Ať už se stalo cokoliv, přinejmenším již netrpěla. A i když toto tělo, tato pouhá skořápka měla pramálo společného s Hermionou, kterou miloval a jejíž nepřítomnost ho každou vteřinou trýznila čím dál víc, alespoň se jí mohl nyní dotknout, vidět ji.

Mohl ji chránit před dalším zraněním. Mohl ji držet dál od Luciuse Malfoye.

Když ji zahlédl, věděl, že je něco špatně, věděl to vlastně ještě dřív, než se dotkl její tváře, než spatřil její otevřené oči. Něco zde chybělo… možná jiskra, plamen, který z ní činil unikátní bytost.

Musel si být samozřejmě jistý, proto žádal od léčitelky, aby ji vzbudila. Ale vše, čeho byl svědkem ze svého místa ve stínu, jen potvrdilo jeho počáteční předpoklad.

Tahle… tahle plazící se, ječící, ukňouraná věc nebyla jeho Hermiona. Byla to prázdná, neobydlená schránka, zbavená všeho, na čem záleželo. Nebyla to ona.

A přesto… přesto celé jeho tělo toužilo po jejím dotyku, jeho ruce a paže brněly zoufalou touhou vzít ji do náruče a držet ji, aby bolest ustoupila, a jeho hrudník se bolestivě sevřel při pohledu na ty krásné oči, vlasy a rty… ale tohle nebyla jeho Hermiona.

Jsi vědec, řekl si přísně. Tohle je případ, ne láska tvého života, zajímavý případ, který musíš pečlivě prostudovat.

Ale vše, co chtěl učinit, bylo sevřít ji v náručí a odnést zpět do svých komnat, kam patřila, aby unikla z této místnosti a vymanila se z nynější skořápky, která mu tolik připomínala…

Byl přece silný. Dobrý vědec. Mistr špionů. A dokáže udržet myšlenky a emoce na uzdě, dokud se nevrátí zpět do svých komnat, kde ho nikdo nemůže slyšet.

A kde se může pustit do práce.

Najde poznámky o experimentálním lektvaru, nápad, který začal poprvé sepisovat, když se Voldemort před třemi lety vrátil do svého těla a on očekával obvinění ze zrady a mučení. Časem od něj upustil, stejně jako přestal pracovat na mnoha dalších projektech, na které neměl sílu ani čas.

Teprve Hermiona, která vstoupila do jeho života, znovu oživila potřebu tohoto projektu. Zatímco se on před lety smířil se svou smrtí nebo uvězněním v žalářích vlastní mysli, myšlenka na Hermionu ukrytou pod padacími dveřmi, ho trápila dlouho předtím, než se stali přáteli nebo milenci.

Tyto poslední týdny strávil každou hodinu prací, během probdělých nocí se zaměřil na experimenty a dny plné neklidu využil k výzkumům. Vařil a testoval a znovu vařil, a nyní se zdálo, že jeho práce bude více než jen marnou snahou udržet výplod naděje při životě.

Teď se zdálo, že může zachránit Hermionin život.

Existovaly však také pochybnosti, které s pokrokem jen narůstaly, které se tyčily v jejich hrůzostrašné podobě a byly ještě přiživeny rozhovorem s Harrym.

Přinejmenším už netrpěla. Nemohl snést pomyšlení, že by to změnil, přišel o tuto poslední útěchu, vzal ji všem.

Ale mohl by žít s vědomím, že v jeho moci byla spása, naděje na uzdravení, kterou odmítl dřív, než by se o ni alespoň pokusil? Mohl by jít dál s vědomím, že její tělo se stáčí do klubíčka v této chladné posteli, že její duše a jiskra vězí v díře, kterou sama nemůže najít?

Mohl by ji zanechat tam, v temnotě, čekající až její tělo zemře, jen proto, že se bál něco riskovat?

Ostatní si mysleli, že by ji měl vyléčit. Ve skutečnosti nebyli schopni obsáhnout celý problém. Typickým nebelvírským způsobem viděli pouze otevřenou cestu.

Ale zvážili jen to, co chtěli, co potřebovali. Severus se však navzdory svým vlastním přáním a obavám zabýval mnohem těžším rozhodnutím.

Co by chtěla ona?

Jak mohl doufat, že to dokáže?

Prudce se odpoutal od těchto skličujících myšlenek. To bylo ubohé!

Schovávat se ve svých komnatách a postávat nad hotovým lektvarem, nemoci se přimět jej použít, když Hermiona ležela jen pár kroků od něj.

Zamumlal nadávku a vydal se dolů po schodech skrze magickou tapisérii dřív, než bude mít další čas přemýšlet a strachovat se.

Ústředí bylo temné a v Hermionině pokoji hořela u její postele jen jedna svíčka. Severus opatrně zavřel dveře do protějších Harryho komnat, aby ho nevzbudil. Očividně je Zázračný chlapec nechal otevřené, aby mohl jedním okem dávat pozor na svou kamarádku, ale zvuk jeho chrápání znemožňoval, aby si všiml čehokoliv menšího než zemětřesení.

Zavřel rovněž Hermioniny dveře a na okamžik stanul před jejím lůžkem jako dnes ráno. Hermiona znovu spala; po marném úsilí dospět k jejímu já u ní léčitelka Jonesová vyvolala opět magické kóma, které pomůže vyléčit její zranění a umožní jí nabrat sílu. Vyjádřila také naději, že by jí to mohlo vrátit některé vzpomínky a duševní zdraví, které ztratila, ale Severus věděl, jak směšná šance tu je. Koneckonců zkoumal pečlivě proces, který absolvovala, mnohem důkladněji než kterýkoliv jiný člen Řádu.

V temnotě se zasmál suchým, slabým hlasem. A zase z něj jeho minulost učinila spiklence Hermioniných záměrů, a jejich společný nepřítel z něj dělal jediného, kdo mohl porozumět, kdo mohl doufat, že něco změní.

Vypadala klidně, jak tam tak ležela oblečená v bílém pyžamu a přikrytá červenou přikrývkou – Severus si obojí pamatoval z jejího pokoje primusky – ale i když byla její tvář uklidněná spánkem a její oči zavřené, Severus cítil, že něco chybí, něco, co ji předtím činilo živou. Hermiona, kterou znal, vždy přemýšlela, dokonce i ve spánku.

U boku postele byla umístěna židle. Vypadalo to, že na ní někdo seděl – zřejmě Harry, jelikož Draco se stále ještě nevyrovnal se svou vinou a bolestí.

Posadil se a vzal Hermionu za ruku, palcem uklidňujícím způsobem třel její dlaň, tak jak to měla ráda. Možná že zde najde konečně chvilku klidu, v jejím temném, tichém pokoji, po jejím boku, najde odpočinek a odpovědi, po kterých zoufale pátral.

Chyběly mu jejich rozhovory. Postrádal způsob, jakým se vždy dostala přímo k jádru věci, jak mu rozuměla lépe než on sám.

Scházel mu někdo, kdo by s ním sdílel jeho vzpomínky a minulost. Chyběla mu jako milenka, jako někdo, kdo ho držel a líbal ho, ale to nebylo vše.

Stýskalo se mu po ní jako po partnerce, jako po osobě, s níž mohl mluvit slovně i fyzicky. Chyběla mu jako jeho součást, která mohla číst jeho myšlenky a dokončovat věty, která dokázala přidat pár drobných detailů, které činily každý plán jedinečným.

Chyběla mu jeho nejlepší přítelkyně.

„Pamatuješ,“ zašeptal do tmy, která je obklopovala, s pocitem bezpečí pramenícím z její drobné ruky, „jak jsme se poprvé setkali? Nemohl jsem tě vystát, tebe a tvoji zásadovost a tvoje nekonečné dotazy a ty obrovské zuby?“

Lehce se zasmál, stále neschopen uvěřit, že jeho Hermiona byla kdysi tou malou, nejistou nezbedou.

„A vzpomínáš,“ pokračoval, jeho tvář se třásla a hlas byl udýchaný, „potom, co jsem se dozvěděl, co jsi udělala – ty první týdny, kdy jsem tě nenáviděl a ty ses tak bála. Byla jsi tak sama… A přesto ses nikdy nevzdala. Bojovala jsi se mnou při každém nádechu a čistila svou cestu od všeho, co jsem na ni házel.

A na naše příměří… naši dohodu,“ řekl, na okamžik stiskl její ruku a téměř si dokázal představit, že mu stejným způsobem odpoví. „Na tu malou stěnu z knih, kterou sis postavila kolem svého křesla. Tvoji opatrnost a nezávislost…“

Znovu se zasmál, ale znělo to téměř jako vzlyknutí, když si vzpomněl na jejich Vánoce, jak poprvé usnula na jeho rameni, a jak mu na té drobné věci, kterou by před několika měsíci odmítl jako nedůležitou, najednou tak záleželo.

„Pamatuješ, jak jsme spolu plánovali a bojovali? Jak jsme se zbavili Macnaira a zmanipulovali Dougallovu mysl? Bojovali jsme se vším, co se nám připletlo do cesty, dokonce i s Řádem.“

Znovu se usmál. „A vyhráli jsme. Vždy. Neměň to, Hermiono. Nikdy to neměň.“

Když seděl po boku jejího bezduchého těla, poničené skořápky, kterou její duše opustila, viděl znovu její tvář tančící ve tmě, živou a planoucí, jako když s ním bojovala, jako když spočinula v jeho náruči a nechala ho, aby ji držel, jak se směje jeho vtipům nebo se s ním divoce hádá, neochotná o krok ustoupit, když si myslela, že má pravdu.

„Nezvládnu to bez tebe,“ přiznal do temnoty a palcem přejel po její ruce. „Nevím jak. Ty jsi mě naučila toho mnohem víc, než jsem kdy naučil já tebe. Ale teď je to vše bezcenné. Vítězství bez tebe nebude znamenat nic.“

Teplo její kůže, její dech způsobil, že si najednou uvědomil, že celou tu dobu se ptal špatně.

Nebylo to o válce a Hermionině přítomnosti, aby uspěli. Ani o jejích přátelích a naději, ani o skvělé budoucnosti, kterou měla v kouzelnickém světě před sebou.

Ani se nejednalo o její potřeby a přání, a co by chtěla ona sama, i když na to nedokázal zapomenout.

Pokud měl být k sobě upřímný, jak jen zde mohl být, sám s ní ve tmě, bylo to o něm. Jen o něm.

Poprvé ve svém životě bylo něco, co chtěl, něco, co potřeboval stejně jako dýchání.

Chtěl Hermionu. Potřeboval ji.

A ačkoli si odpíral radosti, štěstí a lásku déle, než ona žila, ačkoli byl zvyklý na poloviční existenci ve stínech, už to víc nechtěl.

Chtěl ji. Chtěl s ní žít.

Jednou jsi mi řekla, že tvůj život patří mně,“ slova z jejího dopisu se mu ozývala v mysli. „Teď si ho žádám. Žij.

Ale nedokázal si představit existenci bez ní. A možná když si vše ostatní odmyslí, zbude jen srdce a temnota, jen zmijozelské sobectví a jeho láska k ní a uvědomění, že ona sama chtěla, aby nepřestal žít.

Byla ochotná zemřít pro něj, aby ukončila jeho utrpení, a on tenkrát nechtěl její oběť. Ale teď, když zde přemýšlel, ve tmě, nyní ji chtěl, potřeboval ji. Žádal, aby se obětovala. Musela žít, aby ukončila jeho utrpení.

„Pamatuješ, Hermiono,“ zašeptal a slzy ho pálily v očích a krku, „co jsem ti jedné noci řekl? Jak budeme spát spolu, všude bude mír a bezpečí, a my budeme naslouchat ptákům, jak vítají ráno? Jak se nebudeme muset skrývat, žádná bolest, strach, válka nebude stát mezi námi? Stále se to může stát, Hermiono. Stále se to může stát skutečností. Jediné, co musíš udělat, je bojovat a být pro mě silná. Vzbudit se.“

Pomalu se naklonil a políbil ji na čelo. Chutnala právě tak, jak si to pamatoval, sladce, aromaticky a jako po klidném spánku. Na okamžik zavřel oči a dovolil si ten luxus představit si, že je vše v přádku.

„Neopouštěj mě. A doufám, že mi odpustíš, co se chystám udělat.“

xXx

Severusova sova zastihla Harryho při snídani, když otráveně hleděl do své kaše.

Bylo to neuvěřitelně frustrující. Byla zpátky a živá, skutečnost, v kterou ani nedoufal, a přesto zde opravdu nebyla, a Severus byl stále nešťastný a Draco si stále dával vinu ve sklepení.

Ale díky obdrženému vzkazu jeho pocity rychle vymizely a zbylo jen neuvěřitelné vzrušení.

Rozhodl jsem se to risknout, sděloval rukopis Mistra špionů. Sežeň Albuse a Draca, setkáme se u ní v pokoji za deset minut.

 Harry běžel chodbami Bradavic, rád, že nejsou přítomni žádní prváci, s kterými by se mohl srazit.

Vřítil se do Dracových komnat a společně se odletaxovali do ředitelovy kanceláře. Méně než za deset minut dorazili do Hermionina pokoje, ale Severus už tam stál u stolku s kotlíkem a pomalu ohříval lektvar, který měl rozhodnout o Hermionině budoucnosti.

Znovu vypadal Mistr špionů jinak, než noc předtím, jako kdyby dokončil další krok v pomalém procesu návratu ke svému dřívějšímu já. Harry přemýšlel, co ho mohlo přimět k jednání, a vzpomněl si, že dveře do Hermionina pokoje, které nechal včera otevřené, byly dnes ráno zavřené.

Severus vzhlédl od lektvaru, a ačkoli se jeho výraz při pohledu na Hermionu nezměnil, Harry měl dojem, že v jeho černých očích zahlédl lehké zachvění.

„Lektvar je hotov,“ řekl klidně.

Tiše se shromáždili kolem její postele, zatímco Severus přeléval lektvar do flakónku.

„Nechoďte příliš blízko,“ varoval je, ale napětí, které musel cítit, v jeho hlase naprosto chybělo. „Možná se probudí, a když spatří, že je kolem ní hodně lidí, může znovu začít panikařit.“

Opatrně zvedl lahvičku k jejím rtům a nalil obsah do jejích úst. Hestie Jonesová ji donutila kouzlem polknout a pak byla tmavě zelená tekutina pryč.

„V příštích minutách mě nerušte, i kdyby se dělo cokoliv,“ zašeptal Severus s pohledem upřeným na její obličej, jako by byla jedinou věcí na světě.

Harry spatřil napětí kolem jeho rtů, které byly sevřené soustředěním, ale jeho dech byl hluboký a dokonce i ruce měl klidné, když uchopil její tvář a pevně ji držel na svém místě.

„Každou chvíli,“ zašeptal, spíše k sobě, ale i přes toto varování Harry téměř nadskočil, když se Hermioniny oči otevřely, zorničky tak rozšířené, že se zdály černé.

Zaskuhrala šokem, že se jí někdo dotýká, a její paže mlátily do pokrývek. Severus ji stále pevně držel a sklonil se k ní ještě níž, až se jí nosem skoro dotýkal.

Pak jeho výraz zmizel a rty se uvolnily. Hermiona přestala bojovat s jeho blízkostí a její ústa se lehce a tiše otevřela.

Severusovou tváří na okamžik proběhl bolestivý výraz a Harry uvažoval nad tím, čeho je právě svědkem. Mistr špionů byl v Hermionině mysli mnohem víc doma než Harry, ale i tak pro něj musel být pohled na zničení tak dokonalých zahrad a krásných budov bolestivý. Přemýšlel, zda tam zbylo něco, z čeho by bylo poznat, co se stalo, ruiny nebo rozlámané živé ploty, nebo zda Hermiona místo toho vystavěla šílené budovy, aby oklamala všechny nitrozpytce, kteří by se pokusili dostat do její mysli.     

Harry si vzpomněl, co mu Severus vyprávěl o tomto procesu, který vymyslel, aby pomohl Hermioně, snažil se představit si, co právě Severus dělá, jak obratně manipuluje s mechanismy její mysli.

Ačkoli neměl ponětí, jak proces funguje, lektvar by měl usnadnit Severusův vstup do její mysli a uvolnit padací dveře. To mohlo posloužit pro její mysl jako palivo, vysvětloval si to Harry, povzbuzující vytvoření nových staveb a opravení těch starých, jako by horká voda mohla pomoct roztavit led a zanechat půdu holou, připravenou k výsadbě.

Ale lektvar, pokud bude správně fungovat – a vzhledem k Severusovým schopnostem měl o tom Harry jen malé pochybnosti – se postará o bezpečnostní opatření, která Hermiona podnikla. Stále postrádala znalosti a schopnosti, aby znovu získala, co zničila.

Možná neměla odvahu opustit svůj úkryt, a to bylo právě Severusovou prací, vylákat ji ven a pomoci ji vybudovat základy nové mysli.

Harry se ptal, jak může vůbec něco pomoci získat jejich Hermionu zpět, protože vystavění nové mysli jí nevrátí vzpomínky nebo znalosti, ale Severus jen odpověděl, že přijali preventivní opatření, a pak dodal hlasem blízkým jeho starému já, že by tomu Harry stejně nerozuměl a neměl by tudíž ztrácet čas s otázkami.

Takže se Harry víc neptal, ale místo toho doufal, že Severus ví, co dělá.

Stejně jako teď. Tiše a horlivě, se starým mocným Brumbálem po své levici a Dracovou podporou z druhé strany. Krátce si vyměnil pohled se svým přítelem a viděl, že se v jeho tváři zrcadlí stejná přání a obavy.

Možná všechno dobře dopadne, ale Harry byl v jejich světě svědkem už ledasčeho, aby věděl, že tu je jen slabá naděje. A tak tiše čekal a ani přítomnost jeho přátel a kolegů mu nepřinášela žádnou útěchu.

Nakonec se Severus znovu narovnal s tváří bílou a vyčerpanou. Jeho ruce na okamžik uchopily Hermionin obličej, jako by ji nechtěl nechat odejít, ale pak si povzdechl a odvrátil se od ní k Brumbálovi, Harrymu a Dracovi.

„Padací dveře jsou otevřené a nové základy pro její mysl vytvořené,“ řekl. „Nic víc v její mysli udělat nemůžu. Tahle práce leží na ní.“

„A co teď?“ zeptal se Harry s ustaraným pohledem na Hermionu, která nyní znovu spala.

„Nyní,“ odpověděl Severus vážně a jeho oči také spočinuly na ženě, kterou miloval, „jí přečteme Dějiny bradavické školy.“

xXx

Byla noc, když se vrátila, unavená a polámaná. Lucius Malfoy byl v uplynulých dnech pravým mizerou, očividně víc znepokojený Hermioninou smrtí, než očekávala, i po té podivné scéně, které byla svědkem.

Velmi ho uspokojovalo kopat do ní a jen kouzlo domácích skřítků ji ochránilo před zlomením několika kostí.

Celkově vzato byla ráda, že její krátký výlet do otrockého světa skončil. Nikdy nepropadala nostalgii, ale tato zkušenost jí jistě pomohla vzpomenout si, jaký byl její dřívější život odporný.

Jedno lusknutí prstů ji přivedlo zpět do Severusových komnat.

Nebyla překvapená změnami, které spatřila, ale řekly jí vše, co nyní potřebovala vědět. Zjevně Hermiona přežila a byla na nejlepší cestě k uzdravení. A to i Severus.

Knihy a papíry poházené po podlaze knihovny byly vráceny na svá místa, a to samé Hermionin stůl a její oblíbené křeslo. Jane si nemohla pomoci, ale musela se usmát, když spatřila černou čajovou konvičku, opět celou, umístěnou na krbové římse jako cenné rodinné dědictví.

Zhluboka se nadechla, rozhlédla se kolem a přikývla.

Bylo toho mnohem víc.

Teď je na řadě podívat se, co ten zamilovaný blázen provedl s její kuchyní.

Pobíhala kolem asi hodinu a přeorganizovala celou kolekci koření, ráda, že je doma a zpět sama sebou, když uslyšela ve vedlejší místnosti pohyb. Lusknutím prstu znovu ohřála čaj, který už přichystala, a jakmile vstoupila do knihovny, podnos se vznášel za ní.

„Severusi,“ pozdravila ho svým ostrým, odměřeným, učitelským tónem a on se otočil a hábit za ním vlál jako tehdy, než Hermiona zmizela.

Místnost byla zahalena tmou, ale na jeho tvář viděla dobře a usmála se, spokojenější.

„Takže je jí lépe,“ řekla a on přikývl, tak nejistý a šokovaný jejím náhlým zjevením, že ho chtěla skoro obejmout. Severus příliš často neztrácel svou vyrovnanost, už od dětství byl chladný a vyrovnaný, ale když ho něco opravdu zasáhlo, projevil bezmoc a zranitelnost batolete.

 „Už se probudila? Pomohl jsi jí s jejími duševními problémy?“

Znovu přikývl, očividně stále neschopen slov, a ona se otočila a položila podnos na stůl, skrývajíc svůj láskyplný úsměv v tomto procesu. Nebylo by příliš vhodné dát mu najevo, jak roztomile takhle působí, a že vypadá jako úplný blbec.

„Možná, že bych měla podat hlášení,“ oznámila pak. „Musím se přiznat, že jsem se o plánech Luciuse Malfoye dozvěděla velmi málo, protože mým hlavním zájmem bylo vypadat nenápadně, ale vím něco o jeho každodenní rutině a pár poznámek, sem a tam…“

Náhle ji umlčely mužské paže, které ji pevně uchopily a podivný pocit třesoucího se čaroděje, který ji objal.

„Mohl tě zabít, hloupá ženská,“ zašeptal Severus zuřivě, na svých kolenou, stále se třesoucí jako domácí skřítek před svým pánem. „Mohl tě odhalit!“

„Prosím tě, Severusi,“ napomenula ho, ale její hlas nedokázal udržet ostrost pro tak hanebné tvrzení. „Nezapomeň, že ty ses učil ode .“

„Ale vždycky ses odmítala zapojit do lidských záležitostí! Slíbila jsi, že už nikdy nebudeš sloužit kouzelnickému pánovi,“ zašeptal, zatímco ona souhlasně pokývla nad skutečností, že se osprchoval a řádně umyl od doby, kdy ho naposledy viděla.

„A proč jsi mi neřekla, co jsi měla v plánu, než ses vydala na tuhle sebevražednou misi! Myslel jsem, že se zblázním, když jsi také zmizela…“

„Ty jsi vždycky bláznivý, Severusi,“ přerušila jej jemně a vymanila se z jeho pevného objetí. „A možná jsem byla také trochu i já – ačkoli my domácí skřítci jsme obdařeni mírou rozumnosti, která může být čas od času bolestivá.“

„Ale mohla jsi…“

„Ona je rodina, Severusi,“ řekla. „Před mnoha lety jsi mě z tohoto důvodu zachránil. Ona zachránila tebe, tys zachránil ji. Bylo na čase, abych uzavřela tento kruh.“

Usmála se a rozcuchala mu vlasy, gesto, ke kterému se dostala jen velmi zřídka od doby, co poprvé odjel do Bradavic a vrátil se nadcházející léto, převyšující ji vzrůstem.

„A bolelo mě u srdce z tvé skleslosti.  V tvých komnatách byl binec, tvoje lektvary byly strašné, a už jsem si zvykla na ty malé pěkné večeře, které jsi pořádal pro své přátele. Takže buď hodný chlapec a neobviňuj mě za to, že jsem byla sobecká malá žena a vrátila ti tvoji lvici, ano?“

Otevřel ústa, jako by chtěl protestovat a začít další ze svých melodramatických litanií (nový zvyk; musí si o tom s Hermionou promluvit, až se uzdraví), ale pak se jeho tvář obměkčila a jeho oči se napůl přivřely, jako vždy, když měl hravou náladu. Zvedl se na nohy.

„Lstivá, stará babo,“ řekl a ušklíbl se.

Unaveně zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu.

„Nesnesitelný, zachmuřený netopýre,“ vrátila mu to.

A s tím si dali odpolední čaj.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Katka, 12. 10. 2019 14:09)

Každý den to tu okupují a cekam nedočkavě na další kapitolu... Je to uzasny překlad...některé překlady jsou prostě takové toporne ale tohle se čte samo....díky a určitě to dotahni... Protože ti to fakt jde

Prosba

(Irena, 8. 10. 2019 20:39)

Prosím o pokračování. Vím,že máte svůj život a povinnosti, ale prosím dokončete tento úžasný překlad. Irena

Paráda

(Karin, 16. 8. 2019 22:14)

Krásna kapitolka věřím že se Snapovi povede vrátit Hermionu spět do života Jane je užastná.

Re: Paráda

(MagicLady, 21. 8. 2019 11:15)

Díky za komentář =)

Vděčnost

(Baru, 13. 8. 2019 8:15)

Ahoj, jsem velmi vděčná, za další dílek. Jen tím, jak tu kapitola déle nebyla, vybavuju si jen matně, co se stalo před tím. Bod pro Tebe, budu si to muset zase celé přečíst. :) Děkuji moc

Re: Vděčnost

(MagicLady, 15. 8. 2019 13:59)

Já si to taky vždycky hned nevybavuju, ale když se chvilku zamyslím, tak už se mi to vybavuje :D Ale taky si to plánuju přečíst znova, k dobrým povídkám se vždycky vracím :D Díky za komentík :)

:)

(Luisa, 13. 8. 2019 13:15)

Dnes to bylo hodně optimistické, takže doufám, že to vydrží. Jane je kouzelná.
Moc děkuji za dílek a brzy zase...


PS: podivný poct třesoucího

Re: :)

(MagicLady, 15. 8. 2019 13:56)

Snad ano :) Určitě, jen co budu mít chvilku klidu :D Díky za upozornění, už jsem to opravila :)

Díky

(Ela, 13. 8. 2019 15:29)

Dneska jsem měla co dělat, aby slza neukápla, když Severus seděl u Hermiony. Děkuju, za úžasnou kapitolu, a že překládáš dál. Díky!

Re: Díky

(MagicLady, 15. 8. 2019 13:54)

Citově to byla těžká kapitola, ale teď už snad bude lépe :) Díky za komentík :)

Miluju Jane

(Sandra.carodejka, 13. 8. 2019 23:12)

Jane je dokonala osobnost! Doufam,ze od ted uz ji autorka da vic prostoru...
Damy jste uzasne, odvedly jste skvelou praci! To cekani za to stalo....dekujeme

Re: Miluju Jane

(MagicLady, 15. 8. 2019 13:52)

Taky ji zbožňuju, podle mě nejlepší postava, vždycky když tam je, tak má skvělý hlášky :D Díky za komentík :)

Radost

(Michaela, 12. 8. 2019 23:21)

Skvělá kapitola. Moc Ti děkuju, že stále překládáš. K této povídce se pořád ráda vracím a trpělivě čekám na novou část. V docela dlouhých intervalech mezi sebou jsem ji četla dvakrát a pořád mi příjde jako jedna z nejlepších, jestli ne rovnou ta nejlepší, s tímhle párem. Potřetí si ji přečtu až bude celá přeložená. Uvidíme, jestli to do té doby vydržím

Re: Radost

(MagicLady, 15. 8. 2019 13:50)

Díky za komentář, jestli vydržíš, tak se určo dočkáš, překládám vždycky podle časových možností a pořád mám v plánu Lvici dokončit :)