Překlady povídek

Beta: marci =)

74. Krátká erupce v temné duši

17. srpna

Byli v Paříži, když ho poprvé vzala za ruku. Stáli na břehu Seiny, fascinovaní nekonečným tancem šedých vod. Chvíli Severusovi trvalo, než si všiml její blízkosti a teplého pocitu její dlaně.

Poté, než se k ní stačil otočit a zareagovat, ucítil tíhu její hlavy na svém rameni. Zadržel dech a musel se přinutit, aby se neusmíval jako idiot.

Pomalu natáhl ruku kolem jejích ramen a objal ji, přemýšleje, zda se nepohybuje příliš rychle, ale po chvíli se mu ulevilo, když se k němu přitulila.

Jakkoli nevinně gesto vypadalo, jemu připadalo, jako by spolu vylezli na horu. Jistě už byla na jeho dotyk zvyklá od té doby, co spala v jeho náručí každou noc potom, co opustili Bradavice. Ale vždycky k němu přišla ve tmě, tiše, jako duch, šeptající do jeho uší myšlenky a obavy, o kterých se ráno už víc nezmínila.

A když se probudil, nevyhnutelně opuštěný ve své posteli, ona přecházela po svém pokoji, plně oblečená a vzhůru, jako by k jejich kontaktu vůbec nedošlo.

Tohle bylo poprvé, kdy se ho dotkla během dne, a on se cítil jako král, který dobyl území svého největšího nepřítele.

„Je to krása, že,“ řekla a on přikývl, i když věděl, že oba myslí různé věci. Její oči se zahleděly na Notre Dame. Jeho na hlavu plnou medově plavých kudrlin.

Chtěl jí říct, jakým zázrakem je, jak moc ji miluje, ale na komplimenty nereagovala příliš dobře, stahovala se do sebe, místo aby je brala tak, jak byly zamýšleny.

„To ano,“ odpověděl místo toho a něco v jeho hlase jí muselo říct o dvojím významu, protože na něj ostře pohlédla, oči otevřené a hnědé jako tající čokoláda.

Pak se usmála a on cítil, jak se jeho tělem šíří teplo. Opravdu bylo směšné, že něco tak malého ho přimělo cítit se takto, ale byl to přeci jenom Hermionin úsměv.

„Nezasloužím si tě,“ zašeptala a on si ji přitáhl ještě blíž.

„Každý můj kousíček,“ zašeptal zpět, pak se sklonil a jemně ji políbil na čelo. K jeho radosti se neodtáhla, spokojeně vzdychla a pak se vrátila k pozorování města.

„Vždycky se mi líbila Paříž,“ špitla.

„Pak se mi také líbí, od teď,“ odpověděl.

xXx

„Nějaké zprávy od Hermiony?“ zeptala se Tonksová, když vstoupila do místnosti stále ve svém bystrozorském hábitu.

„Žádné,“ odpověděl Harry klidně, pozdravil ji přikývnutím a pak čekal vteřinu, než se obrátil na Draca.

Jeho kamarád mohl pro zbytek Řádu vypadat nenuceně, ale Harry si všiml, že jeho ramena znovu ztuhla, a potlačil povzdech. Draco nebral Hermionin odchod příliš dobře a každá zmínka jejího jména ho nutila stahovat se do sebe čím dál víc.

„Ale překvapilo by mě, kdybych o ní slyšel tak brzo,“ pokračoval Harry a pohlédl k velkému stolu, kde se už shromažďoval užší kruh. „Není to ani dva týdny.“

„Pořád nechápu, jak nás Severus mohl prostě takhle opustit před Halloweenem,“ zabručela Tonksová, kráčejíc ke své židli, přičemž skoro zakopla o své nohy. „Myslím tím, že na tom pracoval mnohem usilovněji, než kdokoliv z nás.“

„Och, ale ty jsi tak mladá, Tonksová, a neznáš ještě všechny podoby lásky,“ oznámil Fred vážně potom, co prošel tapisérií, a jeho hlas byl tak podivnou napodobeninou Albuse, až se k němu Harry otočil a široce se usmál.

„Rád tě vidím, Frede,“ pozdravil ho. „Jak to jde s ochrannými plášti?“

„Děláme pokroky,“ odpověděl místo něj George, který následoval své dvojče na ústředí. „Je tu jen pár zádrhelů s ochromujícími kouzly, ale pokud by se Fred vydržel soustředit na jednu věc déle než deset minut, v okamžiku bychom je odstranili.“

„Já?“ vykřikl Fred s posměšným rozhořčením. „Jsi to ty, kdo se nemůže soustředit a touží po nové obchodní asistentce, kterou si najal. Je to urážka pro každého pracujícího člověka, jak se nedíváš na nic jiného, než jen na její…“

Zakašlání je zastavilo, a oni se otočili, aby pozdravili svého otce, který je naštěstí zarazil dřív, než přišla jejich matka. Harryho úsměv se ještě rozšířil. Molly Weasleyová možná uznala, že její synové jsou dost staří na boj, ale určitě by se nesmířila s narážkami na určité části ženského těla.

Harry kývl Weasleyovým na pozdrav a pak se obrátil zpět na Draca. Byl rád za rychlý úsměv, který spatřil na rtech svého kamaráda. Není nic lehčího než věřit Weasleyovým, když potřebujete odlehčit atmosféru.

Dalších patnáct minut strávil aktualizací různých diagramů a map, na které byl na ústředí Řádu efektivní pracovní prostor. Teprve když se místnost zaplnila, přešel k velkému oválnému stolu a posadil se na své místo.

„Albus bude mít možná pár minut zpoždění,“ oznámil po pozdravu se členy Řádu, kteří dorazili na sobotní schůzku později. „Ale navrhl, že bychom mohli začít s vyhodnocením tréninkové situace. Pokud vám to nevadí…“

Počkal na souhlasy od členů užšího kruhu, pak se dotkl hůlkou kusu pergamenu, který měl před sebou. Před každou osobou se objevila kopie. Dal jim minutu na pročtení, a pak si odkašlal.

„Jak vidíte, Remus a Moody jsou s vývojem velmi spokojeni. Jediná věc, kterou v celkovém měřítku skupina postrádá, je rychlost, a proto navrhuji, abychom se na příštích několika schůzích soustředili na trénink vytrvalosti…“

A tak, sledován pyšným Dracovým pohledem, poprvé vedl užší kruh při sobotním setkání.

xXx

31. srpna

Poslední den v srpnu je zastihl, jak se procházejí Římem, ruku v ruce. Pod Hermioniným pobaveným pohledem si Severus onoho rána rozepnul knoflíček u své černé hedvábné košile, přičemž jako jediné vysvětlení posloužil jeho rozmrzelý výraz poté, co zahlédl bezmračnou oblohu.

„Takže římské slunce dostává i tebe,“ poznamenala před návratem na snídani, díky které, jak Severus souhlasně zaznamenal, každým dnem trochu přibrala. Byla stále příliš hubená, ale už nevypadala tak nemocně, a tamější slunce udělalo také hodně, aby se stopy jejího věznění a nemoc z tváře vytratily.

Přesto byla v tak neobvykle horkém dni v dobré náladě, bez náhlé paniky a nejistoty, které ji obvykle provázely každou probdělou hodinu. Tento den byl jako den v jejich minulosti, jeden z těch dobrých bez bojů a nebezpečí.

Severuse zabolelo u srdce, když si uvědomil, kolik skutečně dobrých dnů prožili. Vždy existovalo něco rušivého, něco, co bylo potřeba udělat nebo naplánovat, něco, čeho se museli bát nebo co očekávat se strachem.  

Budeme mít takové dny až do konce života, přísahal si sám sobě, když se díval na Hermionu a všiml si, jak mladě vypadá ve svých lehkých letních šatech, jak bezstarostně. Jak krásně. arrHH

„Zajímalo by mě, jaké tu je magické společenství,“ přemýšlela a Severusovy kroky na okamžik zaváhaly. Rychle se chytil, ale stejně si toho všimla a nyní se k němu otočila se stydlivým úsměvem na rtech.

Její úsměv, pomíjivý a mocný jako paprsek slunečního svitu, mu dokázal pokaždé zvýšit tep, když se objevil. Bylo to směšné, ale zároveň nádherné.

„Mohli bychom se podívat, pokud bys měla zájem,“ nabídl po chvíli ticha. „Mám s sebou mnoholičný lektvar.“

„Vždy připraven,“ zavtipkovala, pak zamyšleně zvedla hlavu a přikývla.

Její souhlas ho překvapil, ale vytáhl dvě lahvičky a jednu z nich jí bez zaváhání podal.

Během posledního měsíce, kdy cestovali, nikdy neprojevila sebemenší zájem o cokoliv magického a on nevěděl, zda by se její náhlé odvahy měl bát, nebo se z ní těšit.

Znamenalo to, že začala začleňovat tuto část své minulosti do své identity? Byla to její zvědavost, její dychtivost po učení, která se k ní konečně vracela? Nebo se jednalo o něco jiného, něco jako sbohem?

„Proč teď?“ zeptal se poté, co vklouzli do opuštěné uličky a vypili odporně chutnající lektvar.

Pokrčila rameny a tohle gesto vypadalo na ženě středního věku, kterou se stala, zvláštně.

„Vyšlo slunce a den byl doteď dobrý. Nebojím se. Není lepšího času, kdy se dostat zpět do sedla, nemyslíš?“

Najednou se zasmála starým rošťáckým úsměvem, který byl součástí každého škádlivého argumentu, každého flirtování. Byl rád, že ho viděl na této podivné tváři, jinak by ji mohla jeho reakce vyděsit.

„A protože sis rozepnul knoflíček na veřejnosti,“ škádlila ho. „Myslím, že musím opětovat tak smělé gesto se stejnou odvahou.“

xXx

„Pane,“ zašeptal Lucius s vážností a úctou, kterou Pán zla očekával od každého svého následovníka, ale jeho oči byly neklidné a jeho obvykle neposkvrněný oděv jevil známky zmačkání a skvrn.

„Luciusi,“ zasyčel Voldemort s temným pobavením. „Vidím, že ti stále chybí tvůj mazlíček.“

Lucius polkl.

„Byla… zábavná, můj pane,“ odpověděl s úsilím o svoji obvyklou vznešenou aroganci, ale selhal. „Fascinující malá potvůrka.“

„Anoo,“ zasyčel Pán zla a jeho slovo znělo jako pohlazení věcí minulých. „Pokud by se narodila správným rodičům… Ale její krev byla pošpiněná.“

Lucius přikývl, vzpomněl si, jak se její krev červeně leskla na její jemné kůži, jak se svíjela ve zlatavém plameni svíčky, jak její oči potemněly strachem a bolestí, jen pro něj…

„Připadá mi to jako spravedlnost,“ přemýšlel Pán zla, ignorující, možná vědomě, myšlenky své pravé ruky. „Aby naši nepřátelé byli poraženi právě tím, za co tolik bojují. Mudlovskou šmejdkou.“

„Samotná skutečnost, že je zradila, jim ukáže, jak jsou hloupí,“ souhlasil Lucius, i když jeho prsty toužily po tom se jí dotknout.

„Bude mi velkým potěšením informovat toho starého muže, kdo způsobil jeho pád,“ zašeptal Voldemort, a v očích mu kroužilo něco jako temná vášeň. „Bude přede mnou klečet, spolu s tím zrádcem a svou polokrevnou hračkou, a jakmile uvidí vzpomínku na ni, jak mi slouží, bude s popřením křičet. Budou dlouho křičet, než je zlikviduju.“

Napůl přivřel oči a plamen ohně na jeho šedé kůži tančil v děsivých stínech.

„Zničím každého z nich.“

Ano, pomyslel si Lucius. Realizují Hermionin plán a brzy, velmi brzy tato válka skončí. Jeho mazaný mazlíček jim přinese vítězství a on namaluje její krvavé vzpomínky na bradavické zdi.

Ano.

xXx

2. září

V Benátkách zmizela Hermiona do svého pokoje, kde zůstala tři dny a tři noci, přičemž Severus strachy bez sebe přecházel po obývacím pokoji hodinu po hodině.

Řekla mu, že je v pořádku, že se jen musí vypořádat s několika věcmi sama, ale poté, co se první den změnil v noc a ona se nehnula, začal nenávidět ty bílé nevýrazné dveře, které je dělily.

Čím by se mohla zabývat sama, bez jídla? Proč mu bránila ve vstupu, když se vzdal všeho, aby ji následoval, aby jí byl nablízku a pomohl jí, když to potřebovala?

Proč tam bylo tak ticho?

Uvažoval o levitaci sama sebe k jejímu oknu v naději, že zahlédne její pohled. Pokoušel se vzpomenout si na kouzlo, které udělá zdi jednosměrně transparentní. Vážně přemýšlel o spuštění požárního poplachu v hotelu s nadějí, že ji to dostane ven.

Nakonec neudělal nic. Pokud ji přestane respektovat, je jen otázkou času, než se k ní začne chovat jako k dítěti. Když řekla, že potřebuje čas, tak potřebuje čas. Přestože stále nemohl pochopit, proč ho ksakru potřebuje tolik.

Když se odpoledne třetího dne s klapnutím otevřely dveře a Hermiona vyšla ven, čerstvě osprchovaná a proměněná, byl příliš unaven na vášnivou reakci. Jednoduše poklepal na pohovku po své levé straně v tiché nabídce, aby se k němu připojila.

Ona však jen zavrtěla hlavou a opřela se o zeď s lehce pobaveným úsměvem na tváři. Když nic neříkala, vzhlédl k ní a na jeho rtech byla viditelná otázka. To, co udělala pak, ho však naprosto šokovalo.

Jak vidím, pořád ses nenaučil trpělivosti.

Bez přemýšlení byl na nohou, spěchal k ní a jeho oči ani na okamžik neopustily její tvář.

„Jak?“ zašeptal.

Pokrčila rameny, jako by jí byla nepříjemná pozornost, kterou jí věnoval.

„Myslím, že to chtělo čas,“ odpověděla tiše a přešla ke gauči, čekajíc, až se k ní připojí než si sedla.

Pomalu ji sledoval, jeho mysl byla zmatená. Doufal, že znovu získá dřívější znalosti a schopnosti, ale nikdy neočekával, že se v tak citlivých záležitostech pohne tak rychle. Přestavba, jakou vyžadovaly její ochranné mechanismy, byla v nejlepším případě obtížným úkolem – s emocemi, myšlenkami a vzpomínkami stále divoce vířícími v její hlavě, které každou noc naplňovaly její sny, to bylo naprosto nebezpečné.

„Mohlo by ti to ublížit,“ zašeptal a pomyslel si: Nebo ještě hůře. Obraz jeho Hermiony, schoulené v koutě jejího pokoje jako divoké zvíře bez známek poznání nebo inteligence v jejích očích, ho stále pronásledoval, i když by se raději propadl do země, než by to přiznal.

Ona však rázně zavrtěla hlavou.

„Ne,“ řekla. „Znalosti tam byly a jakmile jsem je vstřebala, nebylo to vůbec obtížné. Jako by si nějak moje mysl… pamatovala tuto podobu. Ve skutečnosti doufám, že mi to možná pomůže vyrovnat se s…“

Odmlčela se, odvrátila od něj zrak a na chvíli zavřela oči.

„Je mi z toho nanic, Severusi,“ přiznala nakonec chraplavým a unaveným hlasem. „Mám plné zuby toho, jak se střídají dobré a špatné dny, že se se mnou zachází jako s invalidou a že nikdy nevím, kdo jsem a čeho jsem schopna. Chci, aby tyto sny skončily. Já…“

Polkla a nechala hlavu klesnout. Hnědé kadeře zakryly její tvář, ale Severus ji nemusel vidět, aby si přečetl její emoce.

„Je to uzdravující proces,“ prohlásil jemně, pomalu. Říkal to v minulých týdnech mnohokrát. „Zbytečný spěch by mohl být docela nebezpečný, a ty…“

„Tohle já vím!“ přerušila ho prudce, tvář červenou a dech zrychlený. „Ale už to nedokážu snést! Chci být… někým! Všechno musí být lepší než tento neustálý stav mezidobí, než tato nejasná, temná věc, kterou se můj život stal!“

„Musíš být trpělivá. Vzpomínky nelze jednoduše ignorovat a tvoje noční můry jsou už tak hrozné. Nechci, abys trpěla víc, než musíš.“

„Lepší pár drsných nocí než žít v tomhle limbu,“ prohlásila, a on věděl, že to bude její poslední slovo v této záležitosti.

Takže se usmál. „V Limbu je dobrá společnost,“ nabídl. „Sokrates, Virgil, Saladin…“

Podívala se na něj a koutky jejích úst sebou začaly škubat.

„Mizero.“

Jeho úsměv se ještě rozšířil a vzal ji za ruku. Chvíli tiše seděli, on jí dával tichý slib a ona jej přijímala. Pak zavrtěl hlavou, vstal a nabídl jí rámě, aby ji odvedl na večeři.

„Nikdy jsi nebyla trpělivou ženou,“ řekl.

„Ne, nebyla,“ souhlasila.

xXx

Probudil se v prázdné posteli a v rohu místnosti se ozývalo těžké oddechování. Díky starším instinktům, které převzaly kontrolu, zapomněl na vypínač u postele a natáhl se k hůlce. Vykouzlil svíčky, které naplnily místnost svým žárem.

„Hermiono?“ zašeptal.

„Tady.“

Její hlas byl hrubý a vyděšený, ale alespoň zněla zcela při smyslech.

„Co se děje?“

„Noční můry,“ odpověděla krátce a zdálo se, že se její dech ještě víc zrychlil. „Vzpomínky. Zvládnu to.“

Jediným rychlým pohybem vstal z postele a sáhl po županu, ale její slova ho zastavila.

„Ne. Nepřibližuj se.“

Cítil, jak se jeho čelist sevřela naprosto suchým a unaveným zněním jejího hlasu. Tohle se stalo již dřív. Někdy u něj hledala útěchu, když ji napadly vzpomínky, ale většinu času se izolovala od všeho, obklopujíc se zámotkem ticha a tmy, jako by osamělost usnadňovala transformaci.

A pokaždé přemýšlel, jestli tyto vzpomínky pro ni nebyly příliš velké. Jestli právě nenastal její bod zlomu.   

„Co to bylo tentokrát,“ zeptal se tiše, ne že by jí pomohlo o tom mluvit – zřídkakdy hovořila o tom, o čem snila a na co si vzpomněla – ale protože to on sám musel vědět, jako by povědomí o tom mohlo snížit odstup mezi nimi.

Jedno slovo, řečené skrze zaťaté rty.

„Lucius.“

Rezignovaně zavřel oči. Čekal to. Ale přál si, doufal, že tato konkrétní zkušenost navždy zmizela, že ji opomněla zahrnout do svého archivu.

Měl ji znát lépe. Hermiona byla vždycky důsledná.

Nebylo nic, co by mohl říct, nic, co by dokázalo odstranit bolest, která jí zkroutila tvář a třásla každou její končetinou.

„Je mi líto,“ řekl i tak a předpokládal, že vidí malé přikývnutí.

Pak zavřel oči a nechal, aby ho také ovládly vzpomínky.

Nevěděl, jak dlouho takhle spolu byli, on se zkříženýma nohama na posteli, ona schoulená v koutě, oba ztraceni ve svých vlastních temných světech, a přesto si oba vzpomněli na stejné zvuky, vůně a dotyk hrůzy. Hermiona mu už jednou řekla, aby to víckrát nedělal, ve skutečnosti mu to výslovně zakázala, protože věděla lépe než kdokoliv jiný, co se skrývá v zapadlých částech Severusovy mysli.

Ale on ji nemohl nechat si tím projít samotnou. Takhle si mohl alespoň představit, čím prochází, mohl se utkat se vzpomínkami.

Způsob, jakým se pevně držela u ředitele té noci, která se zdála být věčností, když pod hábitem krvácela, a přesto bojovala na každém kroku.

Křivé obrazy o jejich prvním paměťovém spojení ho pohltily, jeho šok a její chladná arogance.

Ten hrozný dopis, který jí přečetl ve svém vlastním návalu zuřivosti a její halucinace. Šeptání a výkřiky jejích snů během horečky, když se mu její mysl poprvé otevřela, ještě ne úmyslně, ale bolestivě pro oba.

Trosky jejího těla na Štědrý den, když ho nechala se o ni postarat a kdy téměř zemřela. Když poprvé přiznala, že mu věří.

Poprvé, kdy se řídila Luciusovým příkazem poté, co si navzájem přiznali své pocity. Střepy křišťálové sklenice ve vychladlém krbu. A její hlava na jeho rameni, když se bála, ale přesto byla i neuvěřitelně odvážná.

Den, kdy ho opustila, chladně a rezignovaně, aby padla do Luciusovy náruče a navždy se změnila.

Nechal vzpomínky proudit svou myslí, poddával se jim a věděl, že Hermiona na druhém konci místnosti je nucena dělat totéž.

Bylo tak málo, co mohl udělat. A přesto tu byl s ní, alespoň to, a potom se o ni mohl postarat. Myšlenka, že si tím musí projít sama, skrytě a bez doprovodu jiné duše, způsobila, že se jeho vnitřnosti zkroutily.

Starší vzpomínky se probudily a on je nechal přijít, minulé činy a utrpení, které chutnalo tak hořce; jak ubližoval a jak byl on sám zraněn, jak ho toto temné místo v jeho vlastní duši tak dlouho stravovalo.

Nechal je přijít. Až dokud ho zvuky z druhého konce místnosti, jemné šustění šatů a změna dechu nepřenesly zpět do přítomnosti.

„Udělal jsi to znovu,“ její hlas byl chraplavý a vyčítavý, přesto s úlevou zavřel oči.

„Víš, že ano,“ odpověděl tiše a věděl, že slyšela i to, co nevyřkl a chápala to.

Věděla.

„Ano, ale přeji si, abych tomu nerozuměla,“ řekla stejně potichu. Stála s rukou opřenou o zeď, zatímco nohy příliš dlouho v jedné pozici se téměř pod ní podlomily. Další upomínka na příliš mnoho zkušeností blízkých smrti. Kouzlo dokázalo perfektně uzdravit tělo, ale Severus vždy zjistil, že vzpomínky na rány měly tendenci přetrvávat bez ohledu na to, jak dobrý lektvar či kouzlo jste použili.

Hermionino tělo si pamatovalo minulá zranění, stejně jako její mysl, a našly si způsob, jak jí to po zbytek života připomínat. Jakýmsi způsobem už teď byla stará.

„Myslím, že k tomu přispěla opětovná výstavba mé mysli,“ poznamenala, bezpochyby četla jeho myšlenky z tváře a snažila se jeho mysl zbavit temnoty. „Zdá se, že je snazší projít si vzpomínky, a pak je odložit. Spíš se jedná o princip třídění než o skutečné oživení.“

„Třídění?“ podezřívavě se zeptal a ona si podrážděně odfrkla.

„Opravdu, Severusi, znáš mě dost dobře, abys mě obviňoval z potlačování těchto vzpomínek. Vím, jak hloupé by to bylo.“ Její rty sebou cukaly pobavením, možná také uznáním, že v minulosti udělala mnohokrát poněkud hloupé a riskantní věci. Byla přece Nebelvírem.

„Prokousala jsem se skrz ně,“ pokračovala. „Jde jen o to, že… když jsem přestavovala svůj paměťový palác, postavila jsem pro ni zvláštní místo.“

„Pro ni?“

Na okamžik zaváhala, jako by si nebyla jistá, jak pokračovat dál, jak pojmenovat tu část jejího já, kterou byla, než její vzpomínky zmizely a vrátily se, zanechávajíce ji jako změnou osobu.

„Hlavní špionku,“ nakonec našla slova a Severus zjistil, že se mu ulevilo. Takže to všechno nebylo o jejím minulém životě, od kterého se chtěla distancovat, o jejím magickém dědictví, o jejích schopnostech nebo přátelích. Ani se nejednalo o jejich vztah.

Šlo tu pouze o masky a role, které se přinutila hrát.

„Vím, že jsem ona,“ pokračovala, nevšímajíc si pocitů, které její odpověď vyvolala. „Alespoň většinou. Tyto vzpomínky jsem si znovu prožila a teď jsou mojí součástí. Ale v mé minulosti jsou některé věci, které nechci. Některé její záležitosti, které nechci mít pořád ve své mysli.“

Zavrtěl hlavou. „Ale ona je ve tvé mysli, je tvou součástí,“ trval si na svém, obávaje se, kam tohle povede. „Snažit se to změnit může vést k rozdělení osobnosti, což je v nejlepším případě nezdravé.“

Unaveně se usmála. „Co jsme řekli Ronovi a Harrymu, když jsi začal jejich lekci nitrobrany? Je snazší to ukázat než vysvětlit.“

Naklonila k němu obličej, vzala ho za ruku a zároveň otevřela jejich mentální spojení.

Pojď dál, proč nejdeš?

Zaváhal, nebyl si jistý, zda její mysl byla již připravena, aby do ní vstoupila jiná osoba, a ještě méně si byl jist, zda chce vidět, co se změnilo. Zdálo se, že četla v jeho mysli (dobře, asi to udělala) a on cítil, jak ho k sobě láká a dovoluje mu vstup. Jeho myslí probleskl obraz mořské panny natahující se po osamělém rybáři se svůdnou návnadou a nemohl si pomoci, aby se neusmál.

„Polo stažen, polo klesá,“ citoval a poprvé za mnoho měsíců vstoupil do jemných struktur její mysli.

Prvních pár okamžiků, kdy procházel jejími vnějšími ochranami, které vystavěla okolo středu své mysli, měl dojem, že se nic nezměnilo, s výjimkou snad pocitu dokonalosti, plánované organizace, neobvyklé i pro důkladně trénovanou mysl.

Ochrany se vyvíjely společně s dovednostmi, a tak většina z nich vypadala přirozeně, tu a tam s vylepšeními, když se nitrozpytec vracel ke své práci a opravoval dřívější chyby nebo místa, kde bariéra nebyla tak bezpečná, jak se očekávalo, a bylo ji třeba vylepšit.

Hermiona však postavila tuto novou sadu ochran na zavolání od píky, se schopnostmi mistra nitrozpytu. Ujistila se, že všechno je dokonalé, že nezůstane žádné slabé místo, a že všechno, co se naučila o umění mysli, bude použito k ochraně její vlastní.

Severus na okamžik cítil žárlivost a tváří v tvář těmto stěnám si byl jist, že je nedokáže prorazit ani Voldemort, jakkoli silně by to zkoušel.

Pak odpoutal svůj pohled od ochran, zvědavý, co uvidí, jakmile vstoupí do její mysli. Odvrátil se od masivních ocelových zdí a vydal se směrem k labyrintu, který tolikrát navštívil.

Nyní to bylo jiné místo.

Nemohl dát ruku do ohně za to, co se změnilo – možná byly živé ploty vyšší, jejich trny ostřejší nebo snad struktura trávníku byla méně komplikovaná, jako by se Hermiona soustředila na jiné detaily než předtím, jako by se jí některé věci nyní jevily důležitější a ostatní nechávala ve stavu rozdělanosti, nezajímajíc se, jak málo realisticky to vypadá.

Našel stejný neměnný stav – její paměťový palác byla stále vysoká, majestátní budova, kterou si původně zvolila, aby reprezentovala její mysl, vevnitř stále byla neskutečně velká knihovna přetékající knihami, obrázky a artefakty.

Ale ani tak si nebyl jist, jak tohle ve svých myšlenkách vyjádřit. Možná jakási vznešenost byla pryč. Něco z hravosti, hrdosti mladé mysli, která chtěla ukázat, co dokázala vytvořit. Bylo zde méně barokních ozdob a více klidného starého kamene. Méně nablýskaného mramoru a zlata a více velkých oken, z kterých zaplavovalo místnost světlo.

A ještě jedné věci si všiml, když procházel kolem polic a polic plných nashromážděných vědomostí - hodně z toho, co se nacházelo v její dřívější mysli, týkající se jejího 'Smrtijedství', bylo nyní venku. Viděl knihy, které reprezentovaly smrtící kletby, taktiku utajení a zatajování informací, schopnosti, které používala jako špionka a které držela stranou od svého 'normálního' života.

Vypadalo to, že se rozhodla co nejvíce z dřívějšího života zařadit na toto místo, a když viděl, co obsahuje tato gigantická knihovna, velmi pochyboval o tom, že tohle místo vybudovala, aby se přesouvala do různých oddělení své mysli, jako tomu bylo dříve.

„Kde je zbytek?“ zeptal se, obávaje se odpovědi, která by zahrnovala padací dveře, sklepy nebo podzemní místnosti. I když znal pokušení se toho všeho zbavit a zapomenout na to, také věděl o rizicích spojených s tímto druhem potlačení. Věděl, že to nikdy nemůže dobře dopadnout, a že kouzelníkovi či čarodějce pomohlo překonat vlny šoku, když se jejich žaláře konečně rozpadly a temnota vylezla do jejich nového světa.

Místo odpovědi cítil, jak ho Hermionina mysl obklopila a smetla pryč z knihovny, dostatečně daleko, aby získal přehled o terénu.

„Tam,“ odpověděla jednoduše a ukázala na louku na sever od svého paměťového paláce.

Snape se podíval, kam její prst ukazuje. A zíral.

Tam, kde dříve byla jen měkká tráva a několik kvetoucích stromů, teď stála věž, která mu připomínala opevnění z dob raného středověku. Tmavý, odpudivý masivní kámen byl tam, kde její palác představoval rafinovanou hru světla a stínu, místo oken se tam nacházely jen štěrbiny a dveře byly ze železa.

Věž stála osamocena, ale lusknutí prstu přivedlo Severuse blíž, a nyní viděl, že je skutečně připojena k hlavnímu paláci, spojená tisíci malými nitkami, provazy a mosty, některé byly tak jemné jako hedvábí, jiné naopak dostatečně velké a robustní, aby po nich mohl člověk projít. Natahovaly se k hlavní budově s tisíci proužky a mizely vevnitř skrz velká skleněná okna.

„Vidíš,“ Hermiona stála po jeho boku oblečená v prostých červených šatech, vlasy rozpuštěné, vlnící se přes její ramena. „Je se mnou, ale není mnou. Mám její znalosti a vzpomínky a v případě potřeby můžu vstoupit do věže. Ale nežiji tam.“ Mírně se otřásla a její šaty ztmavly do vínové, která mu připomínala zaschlou krev a staré víno. „Už tam nikdy nechci znovu žít.“

S pochopením se usmál.

„Vypadá to jako odlehlá věž,“ řekl s fascinovaným pohledem na strukturu. „Místo, kam se můžeš uchýlit, když potřebuješ myšlenky a reflexy špionky.“

Přikývla. „Ale už mě to nedefinuje.“

Povzdechl si a úplně se k ní otočil.

„Budeš mě muset naučit, jak jsi to udělala,“ připustil. „Je to nápad, který mě nikdy nenapadl.“

Usmála se. „Nejsem překvapená,“ řekla škádlivě. „Koneckonců, vyžíváš se ve své osobnosti – jak jen to Minerva nazvala? – temného, sklíčeného hrdiny, a to tak moc, že by ses ho nikdy nevzdal.“

„Dám ti vědět, že jsem se toho vzdal, a docela rád,“ protestoval naoko naštvaně. „Koneckonců sledovat svoji pravou lásku pryč od bitvy, není ani temné, ani skličující.“

Znovu přikývla a její úsměv se rozšířil do podoby vřelosti jeho Hermiony, do nadšení zmírněného bolestí, na mládí vzdělané zkušeností.

„Ale je to hrdinské,“ odpověděla tiše, načež vztyčila hlavu v nesmělém gestu. „A myslím, že ti to oplatím a budu tě následovat zpět do postele.“

Formálně se uklonil s odpovědí na tváři a nabídl jí své rámě.

„Má paní,“ řekl a doprovodil ji ven z její mysli do reality jejich hotelového pokoje.

Už napůl usínal, když uslyšel po svém boku Hermionu zašeptat.

„Severusi?“

„Hmm?“

„Myslím, že je čas, abychom znovu začali s tréninkem.“

xXx

Poznámka: Severusův citát je z básně Rybář od Goetheho.