Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šťastný princ

12. 4. 2019

Šťastný princ

The Happy Prince

Autor: kayly silverstorm

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4125641/1/The-Happy-Prince

Překlad: marci

 

Shrnutí: Doplněk povídky „Když lvice bojuje“, který dějově spadá mezi kapitoly 68 a 70. Draco se trápí, a když jej Harry zkouší utěšit, přihodí se neočekávané věci. Poznámka: Jedná se o slash, a slash v tomto případě neznamená lomítko. Není nutné znát hlavní příběh!

PP: Spíše než o slash se jedná o preslash, takže můžete číst bez obav. Ovšem pokud ve Vašich představách Draco a Harry skončili každý s nějakou půvabnou čarodějkou, tak si nenechte své sny kazit a raději se nezačítejte. :-)

AN: Toto je doprovodný příběh k povídce „Když lvice bojuje“. Je umístěn mezi kapitoly 68 a 70 a rozvíjí možný HP/DM vztah, po kterém jste mnozí volali. Zkusila jsem to napsat tak, abych se trefila do děje hlavní povídky, ale zároveň abyste všemu rozuměli i bez znalosti celého příběhu.

Jen pro připomenutí: Draco se vrátil do Bradavic poté, co zjistil, že je Hermiona naživu a v moci Luciuse Malfoye. V zájmu zachování Dracova krytí Hermiona spustila jeho mentální obranu (Obliviate-protection), čímž jej přetvořila na loajálního Smrtijeda. Severus z něj kouzlo odstraní a dojdou k rozhodnutí, že Hermionu zachránit nemohou. Draco se skrývá ve svých pokojích a odmítá s kýmkoli mluvit.

Varování: Jedná se o slash. Ne příliš popisný, ale pokud máte problém s tímto typem párování – jděte pryč! Pro vás ostatní, kteří jste na něco podobného dychtivě čekali: Užijte si to a doufám, že se vám příběh bude líbit!

***

Od doby, kdy zde byl Harry naposledy, musel někdo z Dracova pokoje odstranit starý a ještě použitelný nábytek. Dědic Malfoyů byl nyní obklopen luxusem všeho druhu. Harry si byl dost jistý, že před sebou vidí vliv Narcisy Malfoyové, a stejně tak si byl jistý, že by se tím Draco se škodolibou radostí chlubil tím svým zpola ironickým, zpola pyšným způsobem, kdyby byly okolnosti jiné.

Teď sotva zvedl hlavu z paže, na které spočívala.

„Nech mě na pokoji,“ řekl absolutně bezbarvým hlasem.

„Ne,“ odmítl Harry klidně. Vybral si složitě vyřezávané mahagonové křeslo a posadil se, rozhodnutý čekat.

Draco ho ignoroval. Nebylo divu, protože přezíravý postoj byl jednou z věcí, kterou uměl nejlépe. Tentokrát, nicméně, zbytečně plýtval svým úsilím na Harryho, který neochvějně předpokládal, že Draco prostě nebude mít sílu se s ním dohadovat. Byl to, konec konců, pořádně dlouhý týden.

„Jsi zraněný?“ zeptal se tiše a snažil si vybavit jejich souboj, a zda Draca něčím nezasáhl. On sám se svědomitě hlásil u madame Pomfreyové, když byl Draco zpacifikovaný Brumbálem a Severusem, a když je informoval o událostech uplynulého dne. Léčitelka mu ošetřila povrchová zranění, podala mu lék proti bolesti a po jediném dlouhém pohledu do jeho tváře přidala ještě tři lahvičky Bezesného spánku. 

On sám se do zrcadla ještě nepodíval.

„Ne,“ odpověděl Draco a zněl stejně děsivě, jako Severus v těchto dnech. Harry trpělivě čekal na nevyhnutelný komentář stran svých bojových schopností, na uštěpačnou poznámku o tom, jak by nedokázal Draca zasáhnout, ani kdyby se před ním postavil do pozoru, ale Draco zůstával tichý.

To mu dělalo starosti. Málokdy se stalo, aby Draco propásl šanci někoho zesměšnit, dokonce i v posledních týdnech.

„Hej, nemusíš na mě brát ohledy,“ zažertoval a v té samé chvíli si uvědomil, jak chabě to znělo. „Jsem chlapec-který-zůstal-naživu, víš? Libuju si ve výzvách.“

Draco neodpověděl.

Minuty plynuly. Harry si nebyl jistý, zda ho chtěl Draco tichem vypudit, nebo jestli prostě neměl dost energie na rozhovor, ale už to trvalo až příliš dlouho, aby se teď vzdal. Rozhodl se vzít to jako znamení, jak moc unavený a v depresi jeho přítel ve skutečnosti je za svou tváří bez výrazu.

Draco si povzdechl. „Co tu děláš, Harry?“ otázal se tiše, tvář stále otočenou ke zdi, kam zíral od chvíle, kdy Harry vstoupil; jediný zbylý prázdný kousek zdi v místnosti.

„Můj přítel potřebuje společnost,“ odpověděl Harry lehce. „Tak jsem tady.“

„Nejsem tvůj přítel,“ zavrčel Draco a Harry na okamžik cítil, jak jím projela bolest, stejná, jako před pár hodinami, když na něj Draco zaútočil; jen na okamžik, než pochopil.

„Ale ano, jsi,“ vyhlásil rozhodně.

 Draco si hořce odfrkl a sklonil hlavu, takže pramínky bledě zlatých vlasů skryly jeho tvář.

„Přítel neútočí na své přátele,“ odtušil bezbarvě. „Nepokouší se je zabít.“

„To jsi nebyl ty, Draco,“ nabídl Harry, ačkoli věděl, že to nestačí.

„Byl. Ta bezcitná kreatura byla stvořena z části mne. To jsem já.“

„Byla stvořena speciálně pro tvé krytí,“ přel se Harry. „Je tvým přesným opakem.“

Bylo zvláštní diskutovat o takových detailech a část Harryho mysli si kladla otázku, zda prostě není stále v šoku, zda se už novinky dostaly do Dracova mozku. Doufal, že ne. Nechtěl vědět, co se stane pak, až se reakce dostaví.

„Vím, co jsem, Harry,“ zasyčel Draco s takovou sebenenávistí v hlase, že sebou Harry překvapeně škubl. Upíral oči na svého přítele a nedostávalo se mu slov, ale Draco se prostě odvrátil pryč a obnovil své zírání na holou zeď.

„Také vím, co jsi,“ konstatoval Harry, pokoušeje se vložit veškeré své přesvědčení do slov. „Jsi přítel, který mi pomáhal v uplynulých týdnech. Ten, který se rozhodl navštívit svého otce navzdory svému strachu. Neobviňuj se, protože jsi byl statečný!“

„A to je bod, kde se stala chyba,“ zašeptal Draco, a za jeho slovy se stále vinula nenávist k sobě samému. „Měl jsem udělat něco zmijozelského a vycouvat z toho, dokud jsem mohl!“

Harry si nebyl jistý, co na to říct. Představa vycouvání z něčeho mu byla tak cizí, že jej i jen myšlenka na to zmátla. Ale možná tomu tak bylo proto, že za celý svůj život Harryho Pottera neměl k ničemu takovému šanci. Věci se děly, přičemž on byl většinou v první linii a měl obvykle na výběr mezi postupem kupředu a porážkou.

Ale chápal, že se Draco cítí špatně po tom, co se stalo, a vzpomněl si, jak tam Draco pro něj byl, když Hermiona… (ne, nezemřela, tehdy to jen předpokládali, a teď bylo všechno ještě horší), prostě se pohodlně usadil ve svém křesle a navrátil se k vyčkávání.

„Nebyla to tvoje chyba,“ riskl to, když bylo jasné, že Draco nemá v úmyslu pokračovat. „Nemusíš se cítit provinile.“

„Nikdy to nevzdáš, že, Harry?“ zašeptal Draco. „Nenecháš mě o samotě, i kdybych tady seděl celé dny.“

Neznělo to, jako by z toho měl radost.

„Jsi můj přítel,“ zopakoval Harry tvrdohlavě a měl pocit, že je to zcela nedostatečné, ačkoli ve stejném okamžiku věděl, že je to jediná věc, na které skutečně záleží, jediný argument, který mohl použít k vysvětlení. „A i když mi teď nemusíš věřit, já vím, že jsi dobrý člověk. Někdo, kdo udělal správnou věc bez ohledu na to, kolik jej to stálo. Neopustím tě, dokud to sám neuvidíš.“

Tiše, zpočátku pomalu, se Dracova ramena roztřásla a Harry frustrovaně uvažoval, proč se mu Zmijozel směje, co udělal špatně, že si zasloužil opovržení.

Pak Draco zvedl hlavu a Harry spatřil na jeho tvářích stopy slz, třpytících se stříbrně ve světle ohně. Viděl bolest v jeho šedých očích, naprostou porážku. Viděl, jak se mu na rtech chvěje pravda, kterou nedokázal zastavit.

„Seslal jsem na ni Crucio,“ zašeptal Draco a hlas se mu lámal.

„Cože?“

„Seslal jsem na ni Crucio,“ zopakoval slova, která Harry nedokázal pochopit. „Ani nezasténala.“

Draco se zhluboka, roztřeseně nadechl.

„Byl jsem na tom temném místě, ukrytý uvnitř mé mysli, ale v tu samou chvíli jsem byl tam venku, arogantní a krutý a naprosto chladný, a byla to moje ruka, která pozvedla hůlku, moje ústa vyřkla ta slova. Ona… podívala se na mě, chápající, tak láskyplná, ale ten Draco, který měl navrch, se o to vůbec nestaral. Jen se smál.

Nekřičela. Ani nesténala. Jenom ležela na posteli jako panenka a ta kletba s ní kroutila ze strany na stranu. Vypadala tak křehce… tak půvabně a slabě… a pak na ní můj otec použil nůž a všechny pokrývky se zabarvily její krví…“

Draco se rozvzlykal, jeho veškerá kontrola teď byla zapomenuta, vzlykal jako malý chlapec a celý se ztratil ve svých vzpomínkách. Zavřel oči a zabořil si hlavu do dlaní.

„Seslal jsem na ní Crucio,“ šeptal. „Mučil jsem Hermionu. A ta moje část, ten druhý Draco – líbilo se mu to.“

Harry si chtěl zacpat uši, aby neslyšel, chtěl zuřit a křičet, udělat něco, aby Draco uznal, že to není pravda, utěšit ho a odstranit jeho bolest pryč.

Nevěděl jak.

„Nebyl jsi to ty,“ řekl chraptivě, snažil se znít přesvědčivě a uboze selhal.

Draco se vymrštil tak prudce, že se jeho křeslo s třesknutím svalilo zpět a Harry sebou trhl, uvnitř příliš rozjitřený, aby mu ten náhlý hluk připadal snesitelný.

„Byla to moje ruka!“ vykřikl Draco. „Moje hůlka! Tak mi řekni, jak bych to neměl být já, Pottere! Pokus se najít další ze svých šikovných malých výmluv, které odstrkují odpovědnost pryč! Protože já nemůžu! Nedokážu vidět nic a nikoho, jen její tvář kroutící se bolestí!“

Harry polkl navzdory náhlému suchu v ústech. Nepomohlo to.

„Já…“ zašeptal a jeho hlas se rozplynul v pustině, kterou tvořil Dracův svět.

„Ona byla tou, která mě svedla z otcovy cesty, můj první skutečný přítel. A JÁ NA NI SESLAL CRUCIO!“

Draco lapal po dechu a jeho pěsti byly sevřené tak pevně, až mu klouby proti bledé kůži zbělaly. Zvuk jeho dechu se zdál nepřirozeně hlasitý v absolutním tichu sklepení, a Harry si náhle přál, aby se vrátili studenti, nebo aby se paní Norrisová vyplížila zpoza rohu. Cokoli, co by zmírnilo nesnesitelné napětí této chvíle.

„Jsem přesně takový, jako můj otec,“ zašeptal nakonec Draco a tvář měl tak plnou unavené rezignace, že se Harryho šok a hrůza prostě rozplynuly.

Poznával ty pocity, které se právě teď odrážely v Dracových očích. Pamatoval si tu bolest a osamělost a zoufalství. Měl znovu pocit, jako by Sirius padal skrz závoj, znal tu šílenou tíhu vlastní viny, která do něj bušila a vymazávala cokoli ostatního.

Jenomže on mohl vinit Belatrix a Voldemorta, dokonce Severuse. Oni stáli mezi ním a jeho vlastní vinou jako samotný závoj, neochvějný, téměř průhledný a přesto dost reálný, aby všechno změnil.

Draco neměl nic. Pouze povlak Hermioniny krve na svých rukách a zvuk jejího křiku v uších.

Harry se zachvěl. Nebyl stavěný na situace, jako byla tato. Byl Nebelvír, pro rány Merlinovy! Schopný vypořádat se s poctivým vyplakáním na rameni nebo jasným zraněním, ne s těmito mnohovrstevnými záležitostmi složenými z bolesti a vzteku a viny a smutku!

A přesto Draco, ten Zmijozel do morku kostí, zde pro něj v posledních týdnech byl, stál po jeho boku a otevřeně sdílel jeho smutek, zcela proti své povaze, a posunul se tím tak daleko na nebelvírské území, že byly hranice navždy smazány.

Harry se zhluboka nadechl a vstal. Možná přišel čas odhodit všechny stereotypy a udělat, co se udělat má.

„Jsi můj přítel,“ řekl pomalu, zřetelně. Spatřil, jak se Dracovy oči rozšířily, když vykročil směrem k němu. „Nezáleží na tom, co jsi udělal, nezáleží na tom, jestli jsi byl špatný nebo ne, jsi můj přítel a nic, co bys mohl říct nebo udělat mě nedonutí tě soudit nebo se od tebe odvrátit. Nestarám se, kdo je tvůj otec, nebo jak jsi byl vychováván. Nestarám se, kým by ses mohl stát, pokud by ses tomu nevzbouřil, a budu stát po tvém boku, dokud se s tím nesrovnáš. A nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat.“

Na okamžik stál Draco absolutně klidně, pouze doširoka rozevřené oči a nepravidelný dech byly znamením, že není sochou.

Pak, s přiškrceným zvukem, který byl něčím mezi výkřikem a vzlykem v jedné chvíli, se Draco vrhl vpřed a popadl Harryho do těsného objetí a přitiskl se k němu, jako to udělal on sám den poté, co Hermiona navždy odešla.

Dracovy paže byly silné a svaly na nich tvrdé a zauzlované a celý se chvěl napětím.

Ale propast mezi nimi byla překlenuta.

Harry si povzdechl úlevou a také ovinul ruce kolem Draca, nejistý, co se vlastně stalo, ale šťastný, že to, co řekl, očividně cosi změnilo.

Zavřel oči a položil bradu na Dracovo rameno. Byli téměř stejně vysocí.

Draco se v jeho náruči chvěl a Harry jemně kreslil kruhy po přítelových zádech, způsob, který často používala Hermiona, když chtěla Harryho utěšit.

Chvění zesílilo.

Harry otočil tvář na stranu, aby se podíval, zda může zahlédnout Dracovu tvář, načež zjistil, že se mu nos zabořil do měkkých, hedvábných vlasů jeho přítele.

Bez přemýšlení se zhluboka nadechl. Draco voněl hezky. Po koření a něčím svěžím, a jeho vlasy polechtaly Harryho nos tím nejměkčím z doteků.

Draco se teď chvěl po celém těle, a aby mu ukázal, že není sám, posílil Harry své objetí, stále s nosem zabořeným do těch neskutečně vonících vlasů.

Ucítil, že i Dracovy paže se kolem něj napjaly, a pak jeho uši zachytily tichý, měkký zvuk, ne tak úplně vzlyk.

„Harry, já…“ zašeptal Draco a zase bylo v jeho hlase něco nového, něco, pro co neměl Harry pojmenování, ale tentokrát cítil teplo po celém těle.

Neochotně opustil Dracovy vlasy a trochu se stáhl, jen natolik, aby mohl vidět tvář svého přítele, zatímco jej stále pevně objímal.

Co spatřil, jej také rozechvělo.

„Harry…“

Dracovy oči byly stále dokořán, jako by byl něčím nanejvýš překvapen, ale nyní byly zamlženy čímsi zcela odlišným. Rty měl červené a nateklé, jak si je kousal, a jeho dech byl rychlý, ne trhaný jako před chvílí, ale plný jiného druhu napětí.

Jeho tvář byla otevřenější, než ji Harry kdy předtím viděl. A Harry zpočátku nerozuměl tomu, co bylo tak jasně vepsáno v rysech jeho přítele, jako by se jednalo o mapu s neznámým územím.

A pak náhle Harry cítil teplo šířící se mu vzhůru hrudí, cítil, jak všechny bariéry, všechny hráze vystavěné Dursleyovými a předurčením a vlastním strachem povolily, a ty pocity, který jej naplnily, ta radost a něha a úžas byly nepopsatelné.

Bez přemýšlení, bez třeba chvilkového zvážení zda co dělá, je správné, se naklonil dopředu a přivlastnil si Dracovy jemné, žhavé rty v polibku.

Nebylo to mokré.

Ve skutečnosti se to nepodobalo ničemu, co Harry od polibku očekával po svých nedostatečných zkušenostech z pátého a šestého ročníku. Nebyly zde pochyby, zda co dělá, je rozumné, žádná starost o perfektní provedení, jen obrovský, všeobjímající pocit čistoty a vřelosti.

Za celý svůj život se tak ještě nikdy necítil. Ani když mu Hagrid předal dopis z Bradavic a řekl mu, že je kouzelník, ani když se Sirius nabídl být jeho kmotrem a starat se o něj. A ani když se dozvěděl o proroctví a porozuměl svému osudu.

Bylo to, jako by všechny ty roky Harry čekal na tento okamžik, aby se stal sám sebou, čekal na polibek, který by jej probudil jako princeznu v pohádce.

Ne že by byl princezna. V té chvíli se cítil rozhodně jako bůh.

Čas jako by se zastavil a Harry měl pocit, že jejich polibek se rozpíná kupředu a do stran a vztahuje svůj nárok na vše, co Harry kdy řekl a udělal, a mění to, přetavuje v cosi nového

Jeho rty se s výdechem rozevřely a Dracův jazyk vtančil do jeho úst, dělaje věci, od kterých by Harry nikdy neočekával, že mohou být jazykem prováděny, a teplo v něm se změnilo na oheň, žhnoucí tak horce a tak pálící, že si Harry nebyl jistý, co to udělá s jeho tělem. A nestaral se o to.

Když jejich polibek skončil, svět byl změněn.

Jejich oči se setkaly, paže měli stále obtočené jeden okolo druhého v silném objetí, a nebylo třeba slov. Již si řekli vše.

Po dlouhé chvíli vzájemných pohledů do očí se pohnuli k Dracově pohovce, a Harry ke svému úžasu zjistil, že se drží za ruce, ne způsobem, jako to dělávaly páry ve škole, lehce a škádlivě a připraveny se v kterémkoli okamžiku pustit.

Jejich ruce byly propleteny jako kořeny, jako by pouhá myšlenka, že by se někdy měly rozpojit, byla nepředstavitelná. Ve skutečnosti Harry zjistil, že si to opravdu nedokáže představit. Během toho krátkého okamžiku, kdy se jejich rty potkaly, došlo ke změně paradigmatu. A vše další bude stát ve světle tohoto polibku, ať už to má znamenat cokoli.

„Zdá se, že jsem konečně našel způsob vyjádření toho, co jsem měl opravdu na mysli,“ zažertoval Harry zlehka a Draco se zasmál, ale jeho oči byly stále upřené na Harryho a Harry sám stále upíral zrak na něj jako na zázrak, který se před ním znenadání zhmotnil.

Dlouhou chvíli pak seděli mlčky, nepřestávajíce sledovat jeden druhého. Harry se cítil podivně fascinován tím, jak si světlo ohně hrálo s Dracovou tváří a vlasy. Ticho nikdy dřív nebylo tak dobré.

„Pořád cítím vinu,“ oznámil Draco konečně a Harry přikývl, přijal to jako fakt. Bude trvat ještě dlouho, než se Draco skutečně vypořádá se svojí účastí na celé věci, ale něco ve způsobu, jakým to řekl, v tom, jak se na něj díval, přesvědčilo Harryho, že to nejhorší je pryč.

Zvláštní, jak snadné bylo najednou všechno akceptovat. Jako by v něm jejich polibek odhalil hlubokou studnu síly, ze které mohl čerpat. Jako by jej smířil s celým světem.

„Máme čas,“ odpověděl Harry a byla to zároveň odpověď i slib.

A Draco přikývl a usmál se, a jeho dlaň se pevněji sevřela kolem Harryho.

„Víš, že s tímto nemůžeme vyjít otevřeně až do Halloweenu,“ řekl. „Hermionino zmizení Řád skoro rozložilo. Nemůžeme připustit žádné odvedení pozornosti.“

Harry klidně přikývl. Toto nebylo odmítnutí. V tomto okamžiku s ničím neporovnatelného prozření věděl, že už nikdy nebude muset mít strach z odmítnutí. Ne od Draca.

„Řád by nebyl schopen se s námi srovnat.“ Ono 'námi' jej rozechvělo potěšením. „Nedokázali se srovnat ani s Hermionou a Severusem.“

Draco souhlasně pokývl a nepřítomně hladil Harryho ruku.

„Vidí v tobě svého vůdce,“ řekl prostě. „Až zabiješ Voldemorta, bude dost času představit jim tě jako člověka.“

Zhluboka se nadechl a zmlkl, jako by si chtěl vychutnat okamžik a uchovat jej pro věčnost.

„Toto na nás počká, než bude vše hotovo,“ dodal a Harry se usmál, pyšný a šťastný v ten samý okamžik.

„Myslím, že tě miluju,“ zašeptal.

Nemusel to říkat.

Ale zjistil, že chce.

AN: Název odkazuje na pohádku Oscara Wildea. Je smutná a krásná a rozhodně byste si ji měli přečíst.

1.gif

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Překlad

(EvanoraBlack2, 9. 5. 2019 18:27)

Ahoj, jen se chci zeptat, máš v plánu překládat i Šťastného prince? Pokud jo, tak kdy?

Překlad

(EvanoraBlack2, 9. 5. 2019 18:27)

Ahoj, jen se chci zeptat, máš v plánu překládat i Šťastného prince? Pokud jo, tak kdy?

:)

(zuzule, 2. 5. 2019 12:58)

Paani... Vic slov nemam.
Dekuji!

...

(denice, 14. 4. 2019 10:54)

Marci, možná se pletu, ale mám pocit, že vím, proč jsi příběh musela přeložit. Zanechal mě bez dechu a bez schopnosti nějak rozumně komentovat to, co se tu stalo. V duchu to vím, ale vyjádřit to nedokážu.
Děkuji, čarodějko.

Re: ...

(marci, 14. 4. 2019 18:46)

Úplně Ti rozumím a jsem šťastná, že se to "něco" na Tebe přeneslo! Moc děkuji za komentář :)

Paráda

(Karin, 13. 4. 2019 20:52)

Tak ten konec byl krásný.

Re: Paráda

(marci, 13. 4. 2019 21:18)

Jsem ráda, že se líbilo :)