Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola čtrnáctá: Vyšetřování

13. 9. 2012

 Skvělá beta: Marci

 

Kapitola 14: Vyšetřování

Probudilo ho ostré světlo.

 

Místnost byla prozářena neuvěřitelným jasem: bílé, žluté, oranžové a zlaté paprsky, všechny běhaly přes něho. A pachy a vůně, rozpoznával vůni čerstvě posečené trávy, nebo jen sluncem vyhřátý vzduch… A zvuky. Švitoření ptáků, šustění listí, někde v dálce slyšel bublající vodu a další zvuky přírody. Zahltily ho známky radosti ze života: byl krásný letní den.

 

Cítil kolem sebe svěžest: prostěradlo, polštář a lehkou přikrývku, čisté, teplé a jemné, objímaly ho, ponoukaly ho ke spánku a snění, jako by ho chránily před probuzením. Ale on už nebyl ospalý a unavený, cítil se plný života a trochu hladový. Nebylo se čemu divit, nejedl už…

 

Dva týdny.

 

Och, Bože, dva týdny.

 

Nightmare Manor.

 

Voldemort.

 

Harry.

 

Krátká cesta myšlenek končila tady. U Harryho.

 

S hrůzou vepsanou v obličeji se posadil. Slunce jej stále hladilo po zádech a přikrývka jako by v jasném světle modře zářila. Zpočátku byl světlem oslepený a nic neviděl. Ale obraz místnosti se pomalu zaostřoval. Pak ji poznal. Byl na ošetřovně v Bradavicích, v bezpečí.

 

Rozhlížel se kolem se staženým hrdlem, opatrně natočil hlavu, nejdřív napravo, potom nalevo. Kontroloval lůžka, jestli tu neleží ještě někdo jiný. Doufal, že zahlédne známou vyzáblou postavu, spící na vedlejší posteli pod lehkou přikrývkou… ale byl sám. Jen on a oslepující záře, nic jiného.

 

Takže to byla pravda. Harry už tu nemusel ležet, teď už to nepotřeboval. Znamenalo to nejhorší z jeho nočních můr. Do mysli se mu vracely obrazy včerejšího večera: zborcená chodba, jeho laboratoř, vlhký tunel, chodby a sály, kterými prošli (SPOLEČNĚ), tůň, les, mozkomorové, Patron a nakonec – Harry před Voldemortovým vnitřním kruhem beze strachu čekající na to, co věděl, že přijde, a pak jeho smrt. Zasáhlo ho zelené světlo a on se složil na zem, bez života.

 

Snape si nepamatoval, jak se sem dostal, co se dělo po Harryho zhroucení. Něco se mu vybavovalo…jako by ležel na zemi v přemisťovacím bodě v Zapovězeném lese s Harrym v náručí. Chtěl umřít po jeho boku. Jak se zdálo, nebyl mrtvý, alespoň zatím ne.

 

Och, k čertu, musel to být Albus… Proč ho právě tam nenechal zemřít? Nechtěl se znovu vrátit s mrtvým chlapcem v náručí, jako před patnácti lety, a začínat vše od začátku: znovu budovat svůj život. Ne, už ne. Byl na to prostě příliš starý.

 

Vstal z postele, vklouzl do trepek (PP:vážně pantofle) a protáhl se. Uvědomil si, že má na sobě dlouhou bílou noční košili a rty se mu odporem zkřivily. On – na sobě bílou barvu… To bylo skličující. Ale po chvíli nad tím jen pokrčil rameny a obrátil se ke svému cíli: do malé místnosti hned vedle kanceláře Poppy. Byla používaná jen zřídkakdy, naposledy před pěti lety, těsně před tím, než Harry nastoupil do školy… Och, a loni také, samozřejmě…

 

Otevřel pomalu dveře, ale zpanikařil, neodvažoval se čelit pohledu na vnitřek místnosti.

Nakonec se rozhodl, zhluboka se nadechl a vstoupil. Do márnice.

 

Nebylo to tmavé místo, bylo stejně jasné a plné slunečního svitu, jako hlavní část ošetřovny. Oranžové, žluté a zlaté paprsky šmejdily celou místností, dokonce i tady, v místě smrti – a jeden z nich osvětloval malé tělo na katafalku, tak klidné, jako by jen spalo. Snape k němu opatrně přistoupil. Chlapec se stále jemně usmíval. Toho si včera nevšiml, když ho vláčel s sebou co nejdál od toho prokletého místa… Usmíval se, přijal svůj osud s úsměvem, usmíval se na…na co? Na podvádějící svět, který právě ztratil svého zachránce? Zachránce, který se o tu roli nikdy neprosil? Na Voldemorta, kterému se nikdy nepovedlo ho zlomit? Na něj, který ho zradil, když ho nechal za sebou…?

 

Přiblížil se o další krok.

 

Harry. Quietusův syn. Poslední – a nyní ztracená – naděje z rodu Snapeů a, jaká ironie, z rodu Potterů také. Mrtvý syn jeho mrtvého bratra.

 

Selhal.

 

Udělal poslední krok a teď stál vedle már. Harry na sobě měl stále jeho přetvořené oblečení, které ve spěchu nůžkami zkrátil: jeho černé oblečení, momentálně celé od bláta, prachu a krve přesně v místech, kde prosakovala krev ze znovu otevřených ran. Bolestně se svezl na kolena. Rány, které Harry měl, když byli ještě spolu. Spolu… a chlapec byl vedle něj, někdy se k němu i přitiskl, mluvili o důležitých i nedůležitých věcech, událostech, osobách

 

Byli spolu a byli naživu.

 

Trpěli, mučili je, byli týraní a hladověli, ale přesto byli spolu a on poprvé ve svém životě cítil, že je někdo s ním a ne jen fyzicky, ale teď… a teď je to pryč jako sen, bodalo jej u srdce a myšlenky my hlavou vířily.

 

…a v letu odcházíme …‘

 

Natáhl se a opatrně vzal chladnou ruku do své, ruku studenou jako led obklopující jeho duši, srdce. Pohladil ji a opřel se o ni čelem, víčka pevně sevřená.

 

Neuběhl ani den, co se ho tato ruka dotýkala, kdy ho tyto paže ostýchavě objímaly, kdy nyní zavřené oči byly jasné a plné života a naděje... Harry, Quietusův syn, jeho synovec, kterému se zavázal být rodičem, být stále pro něj a kterého nechal pozadu, aby byl nemilosrdně zabit.

 

Proč on? Proč nezabili jeho, Severuse Snapea, dvojího špeha, nedůvěryhodného a mizerného zmetka. Proč by měl být opomenut?

 

Byl to snad trest za jeho hříchy?

 

Čas strávený v té jámě smrti nebyl dost?

 

Proč by měl tak trpět? Proč jeho špatné rozhodnutí způsobilo tolik bolesti a utrpení?

 

Proč se mu nepodařilo obětovat se za chlapce?

 

Otázky, které nikdy nebudou zodpovězeny.

 

Zoufalý vzlyk se pokusil najít cestu z jeho duše, ale nemohl plakat. Oči měl suché, tvář bez výrazu, přestože ho vlastní pocity uvnitř dusily. Jen zesílil sevření chladné ruky. Kdyby tak měli ještě jednu šanci… udělal by pro něj všechno. Byl by Harrymu rodičem, pokud by si to přál. Dal by mu rodinu tak, jak mu slíbil – myslel to úplně vážně, a ne jen TEĎ, ale teď by si zoufale přál ukázat chlapci, nebo kterémukoliv naslouchajícímu bohu, že na to byl opravdu, skutečně a úplně vážně připraven.

 

Udělal by pro chlapce cokoliv. Dal by mu vlastní život, pokud by ho to pomohlo přivést zpět do života. On…selhal. Nemohl udělat to, co by pro něj udělal každý rodič: nemohl pro něj zemřít, místo toho to byl Harry, kdo zemřel. Harry. Severusova duše křičela, prosila a truchlila. Jeho tvář, však zůstal bez emocí.

 

Sluneční svit tvořil kolem Harryho hlavy svatozář, černé havraní vlasy se třpytily, jakoby byly bílé s červeným nádechem… Ale bledost tváře odhalovala hořkou a bolestivou pravdu…

 

Jemně pohladil bledou tvář a prohrábl neposlušné vlasy. Odešel. Navždy.

 

A on ho chtěl následovat. Jednoduše odejít, stejně jako on.

 

Najednou mu došla Harryho předchozí slova. ‚V případě, že… pokud by se mi něco stalo, prosím, slib mi, že… že neuděláš žádnou hloupost… že si nebudeš nic vyčítat, slib mi to, prosím…‘

 

Harry to věděl.

 

Sakra! Harry to věděl. Jak?

 

A proč ho nevaroval? Mohli tomu zabránit!

 

Nebo také ne. Zase ta hloupá myšlenka‚ ‚co by se stalo kdyby‘… Ne. Harry zemřel. Znovu zůstal sám, ale tentokrát přesně věděl, co ztratil. Když zůstal samotný minule, společnost mu nechyběla tolik jako teď. Teď už ví, jaké to je sdílet svůj život s někým, kdo měl o něj starost, kdo ho miloval…

 

„Severusi…“

 

Zvedl hlavu položenou na chladné ruce a otočil se ke dveřím.

 

„Albusi…“ nebyl schopen říct nic víc. Až teď si uvědomil, že se chvěje.

 

Ředitel se postavil vedle něj a položil mu ruku na rameno.

 

„Pojď, Severusi. Potřebuješ si trochu odpočinout… Máš za sebou těžké chvíle a spousta dalších tě ještě čeká.“

 

Snape si povzdechl.

 

„Chci tu zůstat…“

 

„Nejde to. Mučíš se tím…“

 

„Tak to není, Albusi,“ zavrtěl hlavou. „Já jen… nemůžu ho opustit. Ne teď.“

 

„Budeš mít ještě den, aby ses s ním rozloučil, Severusi. Ale za několik hodin přijde ministr kvůli tvému svědectví…“

 

„Nebude to obyčejný výslech. Budou mě vyslýchat stejně nelítostně jako vždy, Albusi.“

 

„Nemyslím, že…

 

„Uvidíš,“ Snape znovu obrátil pohled k Harrymu. „Nechci…ne dnes.“

 

„Musí to být.“

 

„Já vím.“

 

„Chtějí prověřit i Harryho,“ zašeptal ředitel.

 

Snape se při těch slovech zachvěl. Prověřit! Seslat na mrtvé tělo kouzla na prověření jeho identity, jestli to je opravdu Harry Potter. Svlečou jej donaha, aby viděli všechna zranění a modřiny, které by Harry dobrovolně nikomu neukázal, tím si byl jistý.

 

Jeho také donutí svléknout se a ukázat všechna zranění jako důkaz do jejich spisů – velmi obsáhlých spisů o více než 3500 stranách, Brumbál mu o nich jednou řekl – spolu s jeho přiznáním a výpovědí, samozřejmě pod Veritasérem… Ach, ne, už ne. Znovu ho hodí do Azkabanu, protože potřebují nějakého obětního beránka za smrt Harryho Pottera…

 

Azkaban, ve kterém bude nucen prožívat Harryho a Quietusovu smrt. Znovu a znovu, nespočetněkrát po celé roky nebo desetiletí, dokud nezemře, ne…Ne. To se raději vrátí do mučíren Pána zla pro odpuštění a zapomnění…

 

„Albusi, prosím, nedovol jim strčit mě do Azkabanu,“ zašeptal slabým hlasem. „Ani na jeden den, prosím…“

 

„Uklidni se, Severusi. Nedovolím jim odvést tě mimo Bradavice, to ti slibuji.“

 

Snape zavřel oči.

 

„Děkuji, Albusi…“

 

Starý muž mu pomohl na nohy a doprovodil ho až k jeho posteli.

 

„Snaž se ještě trošku prospat. Budeš muset dnes večer podat svědectví o Harryho smrti a já chci, aby ses vzpamatoval a byl na to připravený.“

 

Podal svému kolegovi sklenku.

 

„Bezesný spánek na tři hodiny. Vypij to.“

 

Snape přikývl a obsah skleničky si vlil do úst.

 

Když už ležel v posteli pevně zamotaný do přikrývky, uvědomil si Brumbálova předchozí slova.

 

„Nikdy se nevzpamatuji.“

 

Brumbál sledoval usínajícího muže a na tváři se mu zračila vina.

 

„Je mi to líto, Severusi,“ zašeptal, přestože Mistr lektvarů neměl ponětí, za co přesně se Brumbál omlouvá.

 

XXX

 

O tři hodiny a jedno lehké jídlo později se Snape pokoušel obléct. Domácí skřítek Winky mu přinesla nějaké oblečení z jeho skříně ve sklepení, a trochu ho potěšilo, že má své staré šaty. I když ani nevěděl proč. Aby si udržel svůj starý vzhled? No, to by bylo to nejlepší: chovat se tak, jako vždy.

 

Oblékání nebude tak jednoduché, uvědomil si poté, co si natáhl kalhoty. Nikdy nebyl tlustý, ale teď cítil, že mu jsou jeho vlastní šaty prostě příliš velké a musel si říct skřítce o pásek, aby mu kalhoty nepadaly. Pod obvyklý černý hábit si navlékl jen jednoduchou černou košili, aby se vyhnul dlouhému vysvlékání před zástupci ministerstva. Ale pak si uvědomil, že ji nemůže zapnout a kvůli svým rukám neschopným žádného přesného pohybu prohrál i boj s tkaničkami a musel si na pomoc zavolat Winky. Nejdřív chtěl zkusit kouzlo (s Quietusovou hůlkou, která stále nebyla ochotná poslouchat jeho příkazy), ale nemohl si vzpomenout na správné zaklínadlo na zapnutí knoflíků nebo zavázání tkaniček, takže nakonec vzdal své pokusy a domácí skřítek s tím byl v mžiku hotov.

 

Bylo to úplně trapné, až ponižující.

 

Nakonec byl připravený vydat se do Brumbálovy kanceláře, kde ho už  pravděpodobně čekali bystrozorové. Bystrozorové, ano, byl si jistý, že jich na něj bude nejméně pět, a bude mít nevýslovné štěstí, pokud se vyhne otázkám o svých pocitech a emocích… To byl vždy nejhorší okamžik výslechu: když se ho tázali na jeho city a byl zesměšňovaný…

 

Ach, jak moc za to Longbottoma nenáviděl! Jeho oblíbená hra!

 

Naštěstí byl ten zatracený bystrozor u Sv. Munga a potichu čekal na svou smrt bez pokládání otázek a radosti z cizího utrpení… už znovu ne, nikdy.

 

Pokoušel se po známých školních chodbách pohybovat stejně jako kdysi, ale nedařilo se mu to. Jeho chůze nebyla dravá a tichá, bylo v ní víc než trocha závratě a vrávorání, a tak se pomalu vydal k ředitelně, opíral se čas od času o zeď a těžce dýchal.

 

Když se konečně ocitl před chrličem strážícím Brumbálovu pracovnu, uvědomil si, že vlastně nezná heslo. Ale ne. Opravdu neměl chuť zůstat tu trčet několik dlouhých minut a vyjmenovávat všechny sladkosti a sušenky, co zná… Ulevilo se mu, když za sebou zaslechl hlas McGonagallové.

 

„Mohu ti pomoct, Severusi?“ zeptala se klidným hlasem a Snape od sochy o krok ustoupil.

 

„Byl bych ti velmi vděčný, Minervo,“ kývl na profesorku hlavou a ta se na něj smutně usmála.

 

„Harry Potter,“ zašeptala ředitelka Nebelvíru směrem k chrliči, který se odchýlil, aby mohli projít.

 

Snape sklonil hlavu. No, tohle bylo nečekané, nicméně ho to potěšilo. Zastavili se na chvíli naspodu točitého schodiště.

 

„Jsi v pořádku, Severusi?“ profesorka přeměňování vypadala starostlivě.

 

Snape otevřel pusu, aby ji odpověděl svým obvyklým způsobem, ale když zvedl oči a uviděl znepokojený pohled jeho kolegyně, změnil názor.

 

„Ne, Minervo. Nejsem a…necítím se připravený na… nadcházející výslech.“

 

McGonagallová mu konejšivě položila ruku na rameno.

 

„Albus žádal o právo osobně tě vyslýchat jako certifikovaný bystrozor, člen Starostolce a ředitel této školy. A ministr mu dal povolení. Nebude se tě ptát na nic, co by ti mohlo nějak ublížit.“

 

Obrovská úleva odvála všechno napětí Mistra lektvarů.

 

„Děkuji, Minervo,“ usmál se plaše a profesorka mu v odpověď jen kývla.

 

„Rádo se stalo, Severusi.“

 

Úleva zmizela v okamžiku, kdy vešel do ředitelovy pracovny. Bylo tu příliš mnoho lidí. Ministr Popletal, idiot, dva bystrozorové v obvyklé uniformě, Arcus Patil, oficiální ministerský úředník, a dva neznámí muži, kteří odešli, jen co Snape vešel. To znamená že přišli identifikovat mrtvého chlapce… Ministerští Identifikátoři…

 

„Prosím, Severusi, posaď se,“ pokynul mu Brumbál k jedné ze židlí. „Pane ministře?“ obrátil se ke značně nervóznímu chlapíkovi, který se zavrtěl na své židli, když zahlédl vysokého a tmavého muže vstupovat do místnosti.

 

„Podívejte, Brumbále… máte dovoleno ho vyslýchat, ale musíte mu pokládat i otázky, které jsem zapsal…“ Když ředitel přikývl, dal se znovu do řeči. „Ale nejdřív chci vidět… fyzický důkaz…“

 

„Už jsem vám podal písemnou výpověď paní Alicie Pomfreyové týkající se Severusových zranění a nemyslím si, že je nutné zkoumat je tímto způsobem…“

 

„To je v pořádku, Albusi,“ přerušil ho Mistr lektvarů. „Byl jsem na to připraven.“

 

Zvedl se, ještě než ředitel vůbec stihl otevřít pusu, otočil se, sundal si hábit, položil ho na opěradlo židle a aniž by rozepínal knoflíky, si svlékl i košili. Zůstal stát s očima upřenýma k zemi a staré vzpomínky se mu začaly prudce vracet. Staré vzpomínky na podobnou situaci… skoro jako by za zády slyšel výsměšný smích.

 

„Doufám, že to stačí,“ zamračil se, a když uviděl ministrův překvapený výraz, po chvíli dodal. „Vaši bystrozorové obecně nebývají spokojení s tak krátkou show, pane ministře,“ jeho hlas byl ledově chladný a ostrý. Střelil pohledem na bystrozory, kteří se mu v rozpacích snažili vyhnout pohledem. Přesto se Patil zvedl, aby hlouběji prozkoumal jeho zranění. Snape by se hanbou do země propadl.

 

„Vaše ruce, prosím,“ požádal ho zdvořile Patil, jakmile skončil s prohlídkou jeho těla. Severusovo zamračení se ještě prohloubilo.

 

„Takže jste četli zprávu od Poppy…“ dodal, nicméně nechal zaměstnance ministerstva prohlédnout jeho ruce. Jeho obvykle bledé a elegantní prsty teď k Severusovu zděšení byly celé červené a opuchlé. Patil jen přikývl.

 

„Madam Pomfreyová na nich odvedla dobrou práci, Severusi. Za několik týdnů by měly být v pořádku…“

 

Přátelský tón Snapea překvapil a tázavě se na muže před sebou podíval.

 

Rozhostilo se mezi nimi krátké ticho, až nakonec ministr promluvil:

 

„Můžete se obléct.“

 

Když se Snape znovu posadil na židli, zvedl se Brumbál, obešel stůl a postavil se naproti Snapeovi s malinkou lahvičkou v ruce.

 

„Doufám, že to není moje výroba, Albusi…“ ušklíbl se Snape nepřátelsky. „Nechci si to celé zopakovat jen kvůli podezření ze záměrného…“

 

„Ne, Severusi,“ zavrtěl hlavou ředitel. „Donesl ho pan Patil. Byl vyroben McCannem, oficiálním Mistrem lektvarů ministerstva. Vyhovuje ti to?“

 

„Samozřejmě,“ obrátil oči v sloup. „Dokonale. I když jsem skoro zapomněl na jeho chuť…Starý McCann a jeho lektvary…“ ušklíbl se znovu.

 

„Dobře tedy,“ povzdechl Snape, ale uvnitř se cítil velice nervózní. Celá situace byla ponižující, ale ředitel si toho přirozeně nebyl vědom. Nikdy nezažil nic takového, nikdy nebyl nucený odpovídat pod Veritasérem. A teď byl zcela nevinný a musel podstoupit tady tu šikanu, jako by byl vinen či podezřelý. Ach, jak to všechno nenáviděl! Ale otevřel poslušně ústa (vyslýchaným osobám nebylo dovoleno dotýkat se lektvaru) a při této příležitosti si vzpomněl, jak Harrymu vyhrožoval nalitím Veritaséra do dýňového džusu a otřásl se. Byl takový zatracený parchant…A teď už bylo opravdu pozdě litovat.

 

Zavřel oči. Ve skutečnosti neměl v úmyslu otevřít je v průběhu celého řízení. Takhle to pro něj bylo nějak lehčí.

 

Studený lektvar mu klouzal hrdlem a nemusel čekat dlouho na známý pocit: bylo to jako by mu mysl svírala silná dlaň, nutila ho čelit jeho chybám a hříchům a on v těch chvílích nedokázal uniknout útočící vině.

 

„Svažte ho,“ slyšel ministrův hlas. „Nechci, aby na někoho zaútočil…“

 

Odporný zmetek… Jako by nevěděl, že vyslýchaná osoba je agresivní, jen když byla nucena odpovídat na opravdu osobní a citlivé otázky.

 

‚Kolikrát ses vyspal s děvčetem? S kým? Líbilo se ti to? Jak přesně jste to dělali? Proč? Umyl ses předtím? A potom? Křičela slečna Blacková tvoje jméno, když…‘ NE! Vzpomněl si náhle, jak se proti séru bránil, jak se zoufale snažil udržet ústa zavřená, pevně stisknul zuby, ale byla to předem prohraná bitva a Longbottom se smál jeho snahám osvobodit se… Ne. Nechtěl na někoho zaútočit. Chtěl se jen někde skrýt a zemřít hanbou…

 

„Ne, pane ministře. Nemyslím, že je to nezbytné,“ vytrhl ho najednou Brumbálův hlas z myšlenek.

 

„Svažte ho. Není to žádost. Je to rozkaz. Kvůli mé osobní bezpečnosti…“

 

„Do toho, Albusi,“ uslyšel svůj vlastní hlas. „Udělej mu trochu radosti z ponížení jiné osoby… ne však lidské bytosti, jen Smrtijeda…“

 

„Severusi! NEJSI zadržený nebo podezřelý, takže mě nemůže žádat, abych tě spoutal.“

Brumbál zněl opravdu rozzlobeně.

 

„Trvám na tom, jinak budu nucen ho vyslýchat na ministerstvu…“

 

„Udělej to, Albusi, ať už s tím můžeme skoncovat,“ sykl Snape zlostně. „Nevadí mi to. Chci jen, aby už bylo po všem,“ odmítl otevřít oči, jen natočil hlavu směrem k Patilovi.

 

„Arcusi, prosím, udělej to. Nechci tu sedět do zítřka,“ znovu se ušklíbl, ale jeho hlas postrádal obvyklou potměšilost.

 

„Tak dobře, Severusi. Lego!“ Odpověděl Patil jemně.

 

Snape cítil ruce i nohy poutané k židli a snažil se neotřást se. Z protějšího rohu zaslechl McGonagallovou překvapeně zalapat po dechu, ale v duchu nad tím jen pokrčil rameny. Kdyby věděli…

 

„Jak se jmenuješ?“ Aha, tak už to začalo.

 

„Severus Nobilus Snape,“ řekl chladným a plochým hlasem.

 

„Jsi Smrtijed?“

 

Ne, Albusi, to není dobrá otázka. Jeho tělo se napnulo a záda se prohnula bolestí. Nemohl na otázku odpovědět. Ano, technicky vzato byl Smrtijed, Znamení zla bylo navždy vryto do jeho masa na levém předloktí, ale už nebyl Voldemortovým věrným služebníkem, takže víc už nebyl Smrtijed.

 

„Jsi oddaným Smrtijedem?“ změnil Brumbál otázku, když uviděl Snapeovu bolestnou grimasu.

 

„Ne. Opustil jsem Voldemortovy služby před šestnácti lety a dělal u něj pro tebe špiona,“ pod účinkem séra nemohl do své řeči vložit ani trochu sarkasmu, i když se o to snažil. Ke svému uspokojení zaslechl Popletala zasyčet při Voldemortově jménu vysloveném bez obvyklého strachu a rozhodl se vyslovovat ho co nejčastěji.

 

„Co se stalo před dvěma týdny?“

 

„17. července jsem byl povolán Voldemortem,“ pronesl jeho jméno, jen aby potrápil toho tupého idiota. „Musel jsem se účastnit mučení Harolda Jamese Pottera, který byl zajatý několika věrnými služebníky Voldemorta v ten samý den.“ Och, jak krásně to znělo. Slyšel Popletalovo naštvané škubnutí pokaždé, když vyslovil JEHO jméno.

 

„Proč jsi se nevrátil do Bradavic, jen co mučení skončilo?“

 

„Protože jsem se pokusil zachránit Harryho život a Voldemort se rozhodl vystavit nás delšímu mučení v Nightmare Manor. Voldemort nás nechal spolu v jedné cele a dva týdny nás různými způsoby týral. Byli jsme uvěznění ve sklepeních panství, takže jsem nebyl schopen se vrátit a upozornit vás,“ dvě možnosti, jak idiota šokovat.

 

„Zemřel Potter během jednoho z mučení?“

 

„Ne. Zemřel, když jsme se pokoušeli o útěk. Jeden Smrtijed, jménem Peter Pettigrew, na něj seslal smrtící kletbu. Nemohl jsem ho zachránit. Zemřel mi před očima. Pak jsem ho vzal a vrátil se do Bradavic.“

 

„Zranil jsi ho nějak během těch dvou týdnů?“

 

„Ano, mučil jsem ho během prvního dne. Potřeboval jsem čas na jeho záchranu a rozhodl jsem se přidat k mučení.“

 

„Použil jsi kletbu, která se nepromíjí?“

 

„Ne.“

 

„Ublížil jsi mu ještě někdy potom?“

 

„Ne.“

 

Brumbál vrhl pohled na papír ležící na stole.

 

„Projevoval Potter znaky psychické nevyrovnanosti?“

 

Přes svoje rozhodnutí neotvírat oči je Snape vytřeštil v naprostém šoku.

 

„Cože? Psychické nevyrovnanosti? Ne, samozřejmě že ne. Celou dobu byl v perfektním psychickém stavu,“ na jeho hlase nebyl jeho šok rozeznat, nevýrazný hlas byl spíše vedlejším účinkem séra.

 

„Zmiňoval se o smrti Cedrika Diggoriho?“

 

„Ano. Říkal, že Cedric Diggory byl na Voldemortovu žádost zabit Peterem Pettigrewem, kterého jsem tu již jmenoval.“

 

„Prokázal zájem o Temné umění?“

 

„Ne, vůbec ne. Spíše naopak. Odolával Voldemortovu pokušení, kdykoliv se chlapce pokusil přetáhnout na svou stranu.“

 

Brumbál přikývl a otočil se k pěkně otrávenému Popletalovi.

 

„Řekl bych, že by to stačilo, pane ministře,“ řekl neutrálním hlasem. „Nemám v úmyslu panu Snapeovi pokládat další otázky. Slyšel jste jeho svědectví. Odpověděl na všechny položené otázky.“

 

„Ale... v jeho příběhu jsem našel jisté mezery...“

 

„Samozřejmě, že v něm byla spousta mezer, pane ministře. Ale myslím, že jsme toho slyšeli dost. Nechci tu sedět do zítřka a poslouchat každý detail jejich věznění, který pro objasnění smrti Harolda Jamese Pottera není důležitý. A jak jste slyšel, pan Snape je jeho smrtí absolutně nevinný. Nesouhlasím s vámi v pokládání dalších otázek o jeho nebo Harryho ponížení, nebo o dalších osobních věcech, na které nepotřebujete odpovědi pod vlivem séra. Zde přítomný pan Snape není podezřelý, je to svědek a my nemáme žádné právo na další výslech.“

 

„Brumbál má pravdu, pane,“ zvedl se Patil klidně. „Neudělal nic špatného, takže nemáme právo pokládat mu žádné osobní otázky, pokud nemá možnost odpovědět dobrovolně.“

 

Popletal se rozlítil.

 

„Vy bráníte Smrtijeda?“

 

„Bývalého Smrtijeda, pane ministře, který byl před patnácti lety Starostolcem zproštěn viny.“

 

Hádku přerušilo klepání na dveře.

 

„Vstupte!“ řekl Brumbál. Dva Identifikátoři vstoupili do místnosti.

 

„Je to vyřešeno, pane ministře.“

 

„Ano?“ zeptal se Popletal netrpělivě.

 

„Oficiálně jsme ustanovili, že mrtvý chlapec je bezesporu syn Lily Evansové a Jamese Pottera, narozen v Godrikově Dole 31. července 1980 a zemřel 31. července 1995. Tady je povolení k pohřbu,“ podal řediteli dokument. „Pohřeb musí proběhnout do dvou dnů. Použili jsme konzervační kouzlo, aby žádná část těla nebyla odňata a použita pro ilegální účely. Jeho hrobka bude zapečetěná ministerstvem a oficiálně hlídána během dvou následujících týdnů, dokud z mrtvoly nevyprchají potenciální magické schopnosti.“

 

Chladná a bezcitná slova Snapea zraňovala. Mrtvola! Mluvili o Harrym! Ne o nějaké VĚCI, která by mohla být použita pro ‚ilegální účely‘! Pokusil se pohnout, ale byl stále připoután k židli.

 

„Dobře,“ přikývl Brumbál. „Pak si myslím, že jsme tu hotoví.“

 

Pobídl skupinku ke dveřím a během chvíle byl už Snape v kanceláři sám, stále pevně přivázaný k židli a neschopný pohybu. Sakra! Brumbál začíná stárnout... ale doufejme, že se snad za okamžik vrátí. Ale aspoň byl sám. Zástupci ministerstva odešli.

 

Znovu zavřel oči a v jeho mysli se objevil obraz Harryho tváře, jak seděl vedle něj a očekával od něj útěchu a slova přijetí… Alespoň tato slova chlapci neodepřel. Alespoň umřel s vědomím, že ho Snape přijal a staral se o něj…

 

Jeho myšlenky přerušil rozzlobený hlas.

 

„Tak jsi konečně šťastný, co?“ krutě ho napadl hořký hlas.

 

Snape otevřel oči a celé jeho tělo se v mžiku napnulo. Před ním se tyčil Black, na jeho tváři se mísila nenávist se smutkem. Snape se snažil postavit a čelit mu, ale magická pouta ho pevně držela na místě. K čertu! Blackova ústa se zkřivila v krutý úsměv.

 

„Nejsem šťastný, Blacku. Vůbec ne,“ procedil Mistr lektvarů skrz zaťaté zuby. ‚Tekuté Imperio‘, jak někdo říká Veritaséru. Ano, bylo. Není divu, že jeho použití ministerstvo neshledává neodpustitelným. Světlejší verze Imperia, která ovládne každého, kdo je užije.

 

„Možná že se ti nelíbí současná situace, nejspíš tě to štve, co, slizký Zmijáku.(1) Ty svázaný, zatímco já jsem volný?“

 

Harry se v Blackovi spletl. To špinavé psisko nebylo nic než krutý a brutální parchant, nic víc, a on musel znovu odpovědět.

 

„Ano, nenávidím tě a nenávidím tuto situaci, Blacku, ale nejsem kvůli tomu naštvaný,“ v bezmocném boji se začal potit. Snažil se přemoci lektvar a udržet jazyk za zuby. Marně. Sérum bylo příliš silné.

 

„Opravdu?“ na tváři jeho největšího nepřítele se rozšířil nemilosrdný úsměv. „Proč? Konečně se ti splnil sen. Harry je mrtvý. Na světě už není jediný Potter. Remus umírá, léčitelé myslí, že nepřežije noc,“ když Black začal rozčíleně řvát, Snape náhle spatřil všechnu tu bolest. „Ministerstvo po mně jde. Peter nás zradil. A ty NEJSI šťastný! Proč, Srabusi, řekni! Copak ti to nestačí? Je mi líto, nemám chuť zabít se před tvýma očima jen pro tvoje uspokojení!“ ke konci už Black hulákal z plných plic.

 

Než Snape odpověděl, pomyslel si, že se Black chová, jako by i on užil sérum. Každá bolest a strach teď před ním ležely odhalené a on k tomuto muži pocítil lítost.

 

„Nepřál jsem si Harryho smrt,“ odpověděl klidně, aniž by proti těmto slovům bojoval. „Snažil jsem se ho zachránit, ale selhal jsem. A je mi líto, že Lupin…“

 

Blackovi se v absolutní nevíře rozšířily oči. Přistoupil ke Snapeovi a agresivně mu stiskl rameno.

 

„O co jde, zmetku?“ zeptal se hrozivým hlasem. „Je to snad nějaká nová role milujícího a starostlivého bradavického Mistra lektvarů?“

 

„Sundej ruku z mého ramene, Blacku. Já nežertuji. Neuvědomuješ si, ty stupidní parchante, že jsem kvůli tomu zatracenému séru nucený ti po pravdě odpovědět a sdílet s tebou své pocity?“

 

Bylo to celkem směšné. Říct ‚stupidní parchante‘ tímto neutrálním tónem…Black tím byl zaskočený.

 

„Ach, můj bože…“ zašeptal. „Ale ne…Ne… Já jsem takový zatracený idiot…“

 

Pozvedl hůlku a namířil ji na Snapea. Ten jen tázavě pozvedl obočí. To ho chtěl Black zabít? Prokázal by mu tím laskavost, ale…ne.

 

Libero,“ vyslovil Black a magická pouta zmizela. Snape se však ani nepohnul.

 

„Takže?“ promluvil Black po několika minutách. „Na co čekáš? Pojď, prašti mě, idiote!“ zakřičel na něj zvěromág nervózně. Snape zavrtěl v úžasu hlavou. Nechápal, kam tím Black míří.

 

„Proč bych tě měl uhodit?“ Ano, měl k tomu spoustu důvodů, ale zajímala ho psí interpretace.

 

Teď se pro změnu bavil Black.

 

„Protože jsem tě napadl a využil jsem situace, Snape. Určitě sis všiml, že…“ odvrátil se od něj.

 

„Ty otázky?“ promluvil Mistr lektvarů stále klidným hlasem.

 

„Nebylo to naschvál… To jen že jsem si neuvědomil, že sérum…Promiň.“

 

„Cože…?“ poslednímu slovu určitě špatně rozuměl. Asi si bude muset umýt uši. Nebo že by mučení…

 

Já vím, co to znamená... být vyslýchaný. Být donucený odpovídat na otázky o věcech, o kterých nechceš ani přemýšlet, nebo jsou příliš osobní… takže se omlouvám, Snape. Choval jsem se jako stupidní parchant, jak jsi řekl.“

 

Myslím si, že když se jednou rozhodneš dát mu šanci…omluví se…zazněla mu v hlavě Harryho slova. Harry měl pravdu. Harry to říkal a měl pravdu. Emoce ho znovu zaplavovaly, sklonil hlavu a skryl ji do dlaní. Harry…

 

„Co se děje, Snape?“ zeptal se ho Black tentokrát starostlivým hlasem, ale ten zpropadený pes si znovu neuvědomil, že je stále pod vlivem séra. Zasténal, ale přesto na otázku odpověděl.

 

„Harry…Harry mi řekl, že se omluvíš, pokud ti k tomu dám šanci… a měl pravdu… ale je mrtvý…“ zamumlal do dlaní.

 

„Ty…ty jsi tam s ním mluvil?“ jasná nevíra byla znát v Blackově hlase. Proboha, OPRAVDU se choval tak hrozně?

 

„Samozřejmě, idiote. Dva týdny jsme byli ve stejné cele.“

 

„A jak…co…“

 

Snape se ušklíbl.

 

„Sérum nefunguje, pokud nepokládáš jasné a přesné otázky…“

 

„Ale ne…“ Black si uvědomil, že Snapea znovu ptal. „Já jen…“

 

„Ty jsi naprostý idiot, Blacku.“

 

Black si povzdechl a pozvedl ke Snapeovi pohled.

 

„Máš Harryho rád,“ řekl. Nebylo to myšleno jako otázka, pomyslel si Snape, Black byl opatrný. Takže mohl odpovědět svobodně. Snape se na chvíli zamyslel.

 

Takže, co by měl odpovědět? Ano, samozřejmě že Harryho měl rád. Navíc, naučil se ho milovat, když byli oba dva spolu… ale do toho Blackovi nic nebylo, ne? Harry byl mrtvý a…

 

Harry zemřel. A Black to dítě také miloval. Ztratil Harryho stejně jako Snape. Oplakával ho jako on. Tak či tak měl právo to vědět.

 

A mohl se ho zeptat přímo, ale neudělal to. Zasloužil si vědět. Alespoň zčásti. Tu část, která nebyla příliš osobní.

 

„Ano, měl jsem ho rád. Stalo se to, když jsem ho viděl snášet bolest a mučení a v tu chvíli jsem na něj změnil názor. Choval se jako dospělý. Byl velmi silný. Blacku, nikdy jsem neviděl někoho chovat se tak statečně jako on. A… zemřel v poslední chvíli, když už byla svoboda tak blízko…“ sklonil hlavu a poslední slova vyslovil tiše. „Nemohl jsem ho zachránit, Blacku. Byla to má chyba…“

 

„Ehm…Já…si to nemyslím, Snape,“ zamumlal Black a zrudl. „Byli jste jen dva mezi Voldemortovými hlavním silami.“

 

„Bránil mě před mozkomory a kvůli tomu pak neměl čas chránit sám sebe před Smrtijedy… stalo se to kvůli mně…“ Proč to všechno vyprávěl tomu zatracenému psisku? Proč ukazoval svoji slabost?

 

„Remus mě v tu noc taky zachránil před mozkomory…nemohl jsem proti nim bojovat a kvůli tomu si nevšiml blížících se vlkodlaků a teď umírá…“ Alespoň Black nezneužil jeho slabosti, naopak, nechával jeho pohlédnout na svou vlastní křehkost. Pak si Black povzdechl a dodal: „Myslím, že jsme v této válce ztratili příliš mnoho, a to je teprve začátek. A… jsme na stejné straně, takže… je na čase urovnat si některé věci…ehm…“

 

Snape na Blacka upřel pohled.

 

„Ty chceš příměří?“

 

„Ne,“ kroutil Black hlavou. „Žádné příměří. Nabízím ti mír.“

 

Následovaly okamžiky hlubokého ticha, až nakonec Black natáhl ruku. Snape se podíval na nabízenou dlaň a pak na Blackovu tvář.

 

„Mír?“ zeptal se vážně.

 

„Ano. Mír,“ odpověděl pevně Black.

 

„Tak tedy dobrá,“ přikývl na znak souhlasu a stiskl Blackovu ruku. „Siriusi,“ dodal.

 

„Severusi,“ oplatil mu Black. „A omlouvám se za všechno… za Quietuse…“

 

Snapeova ruka se chvěla, když zaslechl jméno svého bratra z Blackových úst. Nadechl se, aby řekl nějakou štiplavou poznámku, ale přerušilo ho otevření dveří.

 

Ve dveřích se objevil ředitel s malou hnědovlasou holčičkou. Black při pohledu na ně ztuhl.

 

„Albusi… znamená to… Remus…“ koktal zhrozeně. „Není mrtvý, že ne?“

 

„Ne, Siriusi. Tato dívenka jen potřebuje někoho, kdo by se o ni postaral, a tebe prý Remus jmenoval pro tento úkol.“

 

Snape si vychutnával pohled na Blackův šok a rozpaky.

 

„Ale… já nevím, jak na to…“ Black se zavrtěl. Brumbál pustil dívčinu ruku.

 

„Máme jiný problém, Siriusi, vážnější. Nevím, kde můžete bydlet, než se Remus uzdraví…“

 

„Dostane se z toho brzy?“ Blackův matný pohled se znovu naplnil životem. „Znamená to, že…?“

 

„Ano. Poppy říká, že ho pustí během několika týdnů. Ale do té doby musíme pro vás dva najít místo… Ty jsi stále stíhaný, Siriusi, a stejně tak v případě Severuse nechce ministerstvo přijmout jeho svědectví týkající se Harryho smrti…“

 

Harry…zase Harry. Snape si najednou vybavil Harryho tvář, když Siriuse bránil… a když se na něj pak utrhnul… och, byl takový idiot, on, ne Black. Kdyby jen věděl, že nemají čas na takovéto pitomé hádky…

 

„Můžou zůstat v mém sídle, Albusi,“ vůbec netušil, proč to řekl. Možná kvůli Harrymu? Určitě by si to Harry přál, kdyby žil… „Je to tam dost velké. Je tam dost místa pro každého, aniž bychom o sebe zakopávali…“ dodal, když uviděl ředitelův překvapený pohled.

 

„Ale vy dva…“

 

„Je po všem, Albusi,“ povzdechl si Black. Brumbál se tázavě podíval na Mistra lektvarů a přikývl.

 

„Nemohu tomu uvěřit…“ řekl, ale Snape v těch slovech pochytil náznak uštěpačnosti.

 

„Naplánoval jsi to, nemám pravdu?“ zeptal se ho a zkřížil ruce na hrudi. Ředitel neodpověděl, ale na jeho tváři se objevil jemný úsměv. „To jsem si mohl myslet… A jak se jmenuje?“ změnil náhle téma.

 

„Ehm…Anne,“ odpověděl Black místo dívky, která ho stydlivě sledovala.

 

„Určitě má i příjemní, ne?“ zamračil se na něj Severus a obrátil se k holčičce. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí učitelským tónem.

 

„Anne Blacková, pane,“ odpověděla poslušně dívka a Mistr lektvarů cítil, jak se s ním zatočila země a vše se v něm začalo hroutit.

 

„Ach ne…“ Blackovo sténání jako by bylo ozvěnou jeho myšlenek. „To nemůže být pravda.“

 

 

(1) greasy Sly – myslím, že Sly je zkratka od Slytherin, proto Zmiják. Ale nebráním se i jinému výrazu :-) Třeba Had též není špatný.   sly – lstivý, prohnaný, úskočný, mazaný, tajnůstkářský, vychytralý, potutelný...račte si vybrat, jak je vám libo

 

Tak, tohle je patrně na 14 dní poslední kapitola. Komentáře potěší.

Lupina

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 5. 1. 2014 19:06)

Anne Blackova? to bude Severusova dcéra? A Harry nie je naozaj mŕtvy??? či??? som totálne mimo. Tak radšej rýchlo čítam ďalej. Neuveriteľný príbeh toto.

***

(arkama, 18. 3. 2013 10:14)

Som mierne dezorientovana z deja ale pokracujem :) Skvele dialogy medzi postavami.

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 10:19)

Nu, Severus je v Bradavicích, Harryho tělo v márnici. Ale vše se vysvětlí v dalších kapitolách :-) Díky za komentík :-)

...

(denice, 27. 1. 2013 23:07)

Zase bezvadná kapitola, jako vždycky moc dobře napsané dialogy.
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 14:02)

Jsem moc ráda, že se Ti líbí :-) Já díky :-)

:)

(Adelaine, 16. 11. 2012 0:10)

Brumbál je super. Jen doufám, že nebude mít nakonec oplejtačky s ministerstvem, protože tady to vypadá, že má Popletal přece jen docela velkou moc. Děkuji za překlad.

Re: :)

(Lupina, 16. 11. 2012 6:59)

No, Brumbál je Brumbál. I když v této povídce není až tak zápornou postavou. I když pár chyb udělá :-) Děkuji za komentář.

:)

(Luisa, 13. 9. 2012 20:03)

Takhle se odchází od rozdělané práce:) Ty nám tedy dáváš, ještě že vím...Tak si pěkně užívej a brzy se vrať, ať nás to napětí neumoří:)

Re: :)

(Lupina, 16. 9. 2012 4:25)

Zdravim z Friska. Californie slunecna, lec od oceanu krapet fouka. Musime to vsechny vydrzet, vecer jsme mrtvi a to uz se neda nic tvorit. Hned po navratu slibuju, ze se budu snazit. Marci uz se urcite vrhla na dalsi dil, tak to pak pofrci. Diky za komentar, v rijnu to rozjedem.