Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola šestnáctá: Najdu cestu domů

28. 9. 2012

Přichází už teď závěrečná kapitola prvního dílu této úžasné trilogie. Luiso, užij si ji.

Neskonalé díky patří betě Marci.

 

Kapitola 16: Najdu cestu domů

Trvalo dlouhé minuty, než se Severus uklidnil.

„Harry…“

„Pojďme se posadit na pohovku,“ povzdechl si nakonec Harry. „Je to krapet pohodlnější než podlaha… pořád se necítím moc dobře…“

„Ale jak jsi mohl přežít… Pettigrew na tebe seslal vražednou kletbu…“

„Brumbál tvrdí, že je to kvůli jeho životnímu dluhu… Nemohl mě zavraždit. To on samozřejmě nevěděl. Ředitel si myslí, že mě doopravdy chtěl zabít, ale něco uvnitř něj mu zabránilo seslat kouzlo plnou silou a já jen ztratil vědomí.“

„Myslel jsem si, že jsi mrtvý.“

„Jo, já vím… Prosil jsem ředitele, aby ti řekl, že jsem naživu, ale on vždycky odolal a nechal mě samotného. Ani jsem nemohl jít za ním, byl jsem tak slabý a ředitel měl ještě hodně věcí na práci. Jen se postaral o má zranění a hned na to odešel. Neměl jsem čas si s ním promluvit, takže na něj musíme teď počkat,“ řekl Harry. „Neznám odpovědi na tvé otázky, ale prý tu bude za hodinu.“

Snape přikývl, sevřel opěrky křesla a ztěžka se zvedl. Točila se mu hlava, ale přesto Harryho chytil a pomohl mu postavit se. Doklopýtali až k pohovce a Snape se na ni s úlevou zhroutil. Najednou se cítil úplně prázdný.

Nemůžu uvěřit, že mi to Albus udělal…“ pronesl a nezaostřený pohled upínal ke krbu. „Nemůžu tomu uvěřit…“

Harry se posadil vedle něj.

„Jsem si jistý, že k tomu měl své důvody… A nejspíš ho nenapadlo, že to pro tebe bude tak těžké, když vezmeme v úvahu to, že jsi mě nikdy neměl příliš v lásce…“

„Asi máš pravdu… Ale na druhou stranu…“ Snape se stále nemohl sebrat.

Harry ustaraně studoval jeho tvář. Musel to pro něj být obrovský šok. A skutečnost, že Snape plakal, ho v jeho podezření ještě utvrdila. Ano, viděl ho v slzách už dvakrát během uplynulých týdnů: jednou, když ho pronásledovala noční můra o Quietusově smrti, a když ho Avery poprvé mučil. Ano, tenkrát měl Severus v očích slzy. Ale neplakal doopravdy.

Snape – plačící.

Plynoucí čas, který vždy obrací život vzhůru nohama. Ještě před dvěma měsíci opravdu neměl rád přísného a zakyslého Mistra lektvarů. A teď – cítil jeho bolest, jako by byla jeho vlastní. A Snape plakal, o čemž si Harry byl jistý, že neudělal léta či desetiletí…

„Mimochodem, je tu docela zima,“ zachvěl se najednou Harry. „NENÁVIDÍM sklepení…“

Snapeův pohled se okamžitě zaostřil. Vytáhl zpod opasku Quietusovu hůlku a jedním švihnutím zapálil dřevo v krbu, druhým přivolal deku a po třetím mávnutí hůlky se na konferenčním stolku vedle pohovky objevila čajová souprava. Pevně Harryho zamotal do deky a do rukou mu strčil hrnek s horkým čajem.

„Omlouvám se, že jsem byl trochu…nepozorný,“ usmál se slabě. „Je ti už líp?“

Rozhodně,“ usmál se v odpověď Harry. „A nemusíš se omlouvat za svoji nepozornost. Já bych udělal to samé.“

„Ale ty jsi ještě dítě a já bych se měl chovat jako dospělý,“ Severus zavřel oči v rozpacích. „Nechtěl jsem tě zneklidnit svými pocity…“

„Severusi, poslední dny pro tebe byly prostě příliš těžké. Není nic, za co by ses měl stydět.“

Snape přikývl a Harry byl ohromený poslušným chováním jinak přísného profesora.

„A, ehm…jak se cítíš? Zranění…“ povzdechl si nakonec Snape. Teď byla řada na Harrym, aby byl v rozpacích.

„Některá jsou stále bolestivá… Hlavně ta hluboká na mých… nohách a hýždích,“ Harry polkl.

„V těch místech zranění zasáhlo i kosti, Harry. Ještě nějakou dobu budou bolestivá…“

„Ředitel říkal to samé, když je léčil.“

„A Fawkes…?“

„Není tady. Nevím, kde je, ale neviděl jsem ho. V každém případě moje zranění už byla napůl vyléčená, když jsme sem dorazili a nejsem si jistý, jestli dokáže vyléčit zranění jako tato.“

„Aha… Ať už je to jakkoliv, řekl bych, že budeš mít problémy s těmi ranami od břitvy.“

„COŽE?“ zhrozil se Harry. „Co myslíš tím problémy?“

„Ehm… Doufám, že se mýlím, ale v některých případech můžou ještě bolet… znovu hodně bolet. V situacích, které jsou podobné tamté.“

Harry se znovu zachvěl a udělalo se mu zle. Musel se přemáhat, aby nezačal zvracet.

Když si Snape uvědomil dopad svých slov na chlapce, lehce zbledl a rychle dodal: „Ačkoliv se mohu mýlit. Nemám v tomto oboru žádné zkušenosti.“

„A co tvoje zranění?“ zeptal se náhle Harry.

„Výrazně lepší. Poppy strávila hodně času s léčením mých rukou…“

Harry přikývl. Chvíli seděli v úplném tichu.

„Jsem šťastný, že se nám povedlo všechno to přežít,“ promluvil Harry. „Nikdy bych tomu nevěřil. Byl jsem si naprosto jistý, že tam umřu… Ale teď… Nemůžu popsat, jak se cítím… Je to jako bych dostal druhou šanci na život, abych vše mohl začít od samého začátku.“

„Ty nepotřebuješ druhou šanci. Já nicméně ano. A také jsem ji dostal.“

„Ach, zase ta dobře známá diskuze o zásluhách?“ Harry Snapea šťouchl a věnoval mu široký úsměv. Snape se usmál nazpět.

„Dobře, dobře, už toho nechám…“

„Díky bohu. Tvoje výčitky k sobě samému mě nudí k smrti…“

„Pottere!“

„Snape!“

„Cože?“

„Nejsem Potter, vzpomínáš si, strýčku? A pokud si dobře pamatuji, Harry Potter byl pohřbený před několika hodinami…“

Snapeův výraz potemněl při vzpomínce na pohřeb a události předchozích dnů vtrhly do jeho mysli. Ani si neuvědomil, že se začal znovu třást a jen Harryho pohyby ho dokázaly vytrhnout z jeho transu. Chlapec položil prázdný šálek na stůl, obmotal kolem nich pokrývku tak, jako to dělali v cele, a stulil se mu do náruče.

„Přežili jsme, Severusi. Je konec. Jsem živý. A ty taky,“ opakoval jemně stále dokola, dokud se Severus neuklidnil a nepřestal se třást.

„Myslím, že toho na mě bylo zkrátka…moc,“ zamumlal nakonec profesor. Zvedl oči k Harrymu. „Opravdu jsem věřil, že jsi zemřel, Harry. Neumíš si představit, jak jsem se cítil… Já…viděl jsem tě umřít. Bylo to…hrozné. Chtěl jsem taky umřít…Byla to moje vina…“

„Nic nebyla tvoje vina, Severusi. Vůbec nic.“

„Nechal jsem tě za sebou.“

„Ale já to přežil. S tvojí pomocí. Přivedl jsi mě zpátky do Bradavic.“

„Bylo to příliš podobné Quietusově smrti…“ zašeptal Severus.

„Ale já jsem naživu.“

„Ale mohl jsi být mrtvý.“

„Ale nejsem,“ řekl Harry ostře. „Prosím tě, Severusi. Přestaň s tím. Zachránil jsi mi život. Bez tebe bych byl mrtvý hned první večer nebo během mučení. Bez tebe bych ztratil důstojnost a i kdybych nějak přežil mučení, stále bych neměl domov…“ poslední slova byla vyslovena potichoučku. A něco za nimi bylo skryto. Naděje? Strach?

Snape uvolnil jednu paži z Harryho objetí a obtočil ji kolem chlapcových ramen.

„Nelituji toho, co jsem ti slíbil, Harry…“ začal, ale náhlé zaťukání na dveře ho vyrušilo. „To by měl být ředitel. Pojď dál,“ ušklíbl se směrem ke dveřím.

Pokud by pohled uměl zabíjet, zemřel by ředitel přímo ve dveřích. Snapeova tvář byla ještě bledší než obvykle a Harry přemýšlel, jestli ho vůbec kdy viděl takto naštvaného, obzvlášť vůči Brumbálovi. Ale chápal jeho pocity. Poslední dva dny byly i pro Harryho hotová muka a i když věděl, že oba přežili strašlivé události, Severusova společnost mu chyběla. Musel zůstat celou noc sám v temnotě ředitelových komnat, pronásledovaný představami a vzpomínkami na předešlé dny. Děsil se každého stínu a zvuku z okolí, a ani na chvíli nemohl usnout. Místnost byla pohodlná, a přestože měl ředitel zkušenosti s léčením, nemohl s Harrym ztrácet čas. Ten postrádal společnost dospělého, který by mu v tomto stádiu pomohl… Kdyby se musel vypořádat i se Severusovou smrtí, určitě by zešílel. Harry se zachvěl a ještě pevněji muže sevřel v objetí, než ho potom pustil.

Brumbál vypadal, jako by se snažil vyhnout Snapeovu pronikavému pohledu. Posadil se pohodlně v křesle naproti pohovce, a zvedl pohled ke dvojici sedící před ním, zabalené do společné přikrývky. Viděl Snapeovu ruku stále volně ležící na Harryho rameni a usmál se.

Harry se nějak zklidnil, když uviděl ředitelův úsměv, Severus, naopak, se rozzuřil.

„Doufám, že se ti to líbilo!“ vyprskl a chtěl zkřížit ruce na hrudi, ale Harryho rameno mu v tom zabránilo a tak jen na starého muže vrhl jeden ze svých nejlepších smrtijedských pohledů.

Brumbála ale toto vystoupení vůbec nezastrašilo. Přesto se jeho úsměv vytratil.

„Ne, nelíbilo se mi to, Severusi. Ani na chvilku. Ale bylo to nutné. Je mi to líto,“ jeho výraz byl smrtelně vážný.

„Nemluvím jen o posledních dnech, Albusi,“ Snapeův hlas byl ledový a ostrý. „Co předchozí roky? Patnáct posledních let? Byl to vskutku velký vtip, co?“

Harry si byl chvíli jistý, že Brumbál ztratí nervy, ale starý muž zůstal po celou dobu klidný a najednou vypadal tak…smutně.

„Myslím, že nám dlužíš vysvětlení,“ pokračoval Mistr lektvarů. „Ne fakta. Ta už jsme nějak uhodli. Jsem spíš zvědavý na tvé motivy držet to všechno v tajnosti.“

Celý rozhovor byl tak nepříjemný, že by Harry byl raději někde jinde než tam. Ano, také byl zvědavý, ale tón diskuse byl tak chladný… připomínalo mu to hodiny lektvarů nebo jejich první společný den v Nightmare Manor. A ten pocit se mu ani trochu nelíbil.

„Nebylo to moje rozhodnutí, Severusi,“ povzdechl si ředitel těžce. „V žádném případě. Nesouhlasil jsem s tím, ale moje situace byla jistým způsobem stejná jako tvoje…“

„Co tím chceš říct?“ chlad ze Snapeova hlasu nezmizel.

„Byl jsem přísahou donucen držet to v tajnosti.“

Snapeovým obličejem přeletěl záblesk pochopení.

„Lily?“ zeptal se opatrně.

Brumbál na to jen přikývl.

„Dnes se mi konečně ulevilo, když jsi mi řekl o rozluštění její hloupé hádanky,“ Harryho šokoval jasný hněv na ředitelově tváři. „Netušil jsem, jak ti to říct, aniž bych porušil přísahu…Naštěstí to nebylo zapotřebí.“

„No, Albusi, můžeme konečně slyšet celý příběh?“ opřel se Snape do křesla. Harrymu se ulevilo, když se napětí v místnosti trošku zmenšilo.

„Samozřejmě,“ přikývnul Brumbál. „Jak jsi podotkl, máte právo to vědět… pojďme na to… Celý příběh začal v pátém ročníku tvého bratra. Lily a on byli vždy dobří přátelé, i když se to snažili skrývat. Quietus se obával tvé reakce a reakce tvých rodičů a nechtěl Lily ohrožovat. Ale jak se stávali bližšími, potřebovali nějaký plán, jak se nenápadně scházet a být spolu. Tehdy už byl James jedním z Quietusových nejlepších přátel, a přestože Sirius a Peter nebyli tímto přátelstvím příliš nadšení, akceptovali ho, protože… v té době byli zaneprázdněni jinými záležitostmi…“ pousmál se ředitel. „Black chodil s jednou dívkou z Havraspáru a Peter se snažil získat co nejlepší OVCE, protože chtěl pracovat na ministerstvu. Ten rok byl tvůj poslední, Severusi. Řekl bych, že sis ničeho nevšiml, protože jsi měl svých starostí dost.“

Severus nevypadal příliš potěšený touto poznámkou.

„Ano, v tu dobu jsem se přidal k Voldemortovi,“ vyštěkl temně.

Ředitel byl najednou zaskočený.

„Měl jsem na mysli Anne Blackovou, Severusi,“ řekl stařec.

„V té době jsem na ni tolik nemyslel,“ znechucení nad sebou samým bylo v jeho hlase jasně zřetelné. Harry ho šťouchnul.

„Hej, Severusi… Nezačínej zase…“ zamumlal k němu a ředitel školy se pousmál nad Harryho slovy. Harry se dostal do rozpaků, ale nakonec se také usmál. „Můžete, prosím, pokračovat v příběhu, řediteli?“

„Takže… James a Lily předstírali, že spolu chodí, což znamená, že Lily trávila prázdniny a několik víkendů u Potterů, zvlášť po tom, co James vychodil školu, takže Quietus a Lily se tam mohli scházet, aniž by vzbudili podezření…“ nasadil mírně odměřený tón. „Muselo to pro Jamese být velice těžké, protože ji také miloval. Nicméně si myslím, že jí o tom nikdy neřekl,“ dodal tiše.

„Ale po tom, co se vzali, jí to určitě pověděl…“ Harry na starého muže upřel prosebný pohled. Pouhá myšlenka na to, že jeho otec…ne, ne otec, ale ano, v jistém smyslu to byl jeho otec, jak mu Severus vysvětlil před několika dny…že James Potter žil s jeho matkou, aniž by mu jeho city byly opětovány… Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo.

„Nevím přesně, co se stalo během jejich manželství, ale osobně si nemyslím, že byli…že si byli blízcí v tom smyslu, jak by sis přál, Harry. James tvou matku respektoval a dělal, co mohl, aby ji utěšil po Quietusově smrti.“

„To pro něj muselo být hodně těžké…“ zašeptal chlapec stále pod vlivem předchozí myšlenky.

Snape jen pokýval hlavou.

„Nikdy jsem si nemyslel, že byl James tak…šlechetný,“ přiznal.

„Stejně jako jeho otec a jeho matka,“ Brumbálův úsměv pohasl. „Byli zkrátka příliš dobří…a naprosto nezištní a zemřeli při obraně jiných osob. Všichni. Ale to už je úplně jiný příběh. Jak jistě víš, když Quietus zemřel, Lily už věděla, že čeká jeho dítě. Byly to jen dva dny po jeho smrti, když jsi ji tenkrát zachránil.“

„To byly jen dva dny? Zdálo se mi to jako mnohem víc…“ zamumlal Snape. „No, možná máš pravdu. Když jsem ji zachránil, tak ještě nevěděla…řekl jsem jí to…ale pohřbu se zúčastnila.“

„Ano. Po pohřbu strávila hodně času nad jeho hrobem. Byla to jedna z těchto příležitostí, kdy jsem ji našel a měl jsem možnost s ní mluvit. Bylo to v zimě, takže byla napůl zmrzlá. Sedávala tam celé hodiny, když zjistila, že tam nikdy nechodíš. Hodně se jí tím ulevilo, protože se s tebou nechtěla potkat. Dotáhl jsem ji do své pracovny, kde se mi přiznala, že je těhotná s tvým bratrem. Byla úplně zoufalá. Nebyli svoji a její milenec byl po smrti. Děsila se hanby a posměchu, kdyby se zjistilo, že je těhotná a svobodná…Myslím, že hlavní důvod, proč si nechala to dítě, tebe, Harry, byl ten, že hluboce milovala tvého otce a že jsi byl jediná věc, která jí v životě po něm zůstala.“ Harry se dostal do rozpaků.

Od první chvíle, co se dozvěděl pravdu, Harry cítil teplý záchvěv v hrudi. Bylo to tak…správné a smutné zároveň.

‚Tvůj otec.‘ Brumbál to vyslovil tak věcně a přirozeně, až to v něm vzbuzovalo něco jako pocit sounáležitosti.

‚Tvůj otec.‘ ‚Milovala tvého otce.‘ Quietuse, ne Jamese. Harry pevně zavřel oči. Celá místnost se kolem něj točila.

‚Tvůj otec.‘ Jeho mrtvý otec. Proč se tyto věci musely stávat vždy jemu? Před několika dny, když to se Severusem zjistili, byl ten fakt schopný přijmout. Ale tehdy to hlavně znamenalo, že on a Severus jsou příbuzní. Líbila se mu představa, že je spřízněný se Severusem, ale nemohl si zvyknout na myšlenku, že Quietus je jeho otec. Znělo to tak neuvěřitelně. Tak vzdáleně. Ale Brumbálova přirozená slova ho zasáhla přímo do srdce. Takže to bylo jisté. Quietus. Muž, o kterém předtím nikdy neslyšel.

„Zakázala ti říct mi pravdu, že?“ Snape najednou vypadal strašně unavený. „Myslela si, že Quietuse nenávidím…protože jsem nikdy nenavštívil jeho hrob…“

„Možná to byl jeden z důvodů, to já nevím, nikdy se o tom nezmínila.“

„Tak v čem se mnou měla problém?“ povzdechl si Mistr lektvarů.

„Věděla, že jsi Smrtijed. Quietus jí to prozradil. Nevěřila mi, když jsem trval na tom, že jsi změnil strany. Byla svědkem toho, jak jsi zabil tři děcka, a měla z tebe hrůzu. Prohlásila, že si nepřeje, abys měl nějaký vliv na Harryho. Obávala se toho, že ho přivedeš na temnou stranu, nebo ho přinutíš přidat se k Voldemortovi.“

„Nikdy bych ho k ničemu takovému nenutil, i kdybych byl stále Smrtijed!“ rozlítil se  Snape. „Ani Quietuse jsem se nesnažil k tomu nutit. Nikdy!“

„Já vím, Severusi. Nicméně byla podezřívavá. A myslím, že měla strach i z tvé rodiny…“

„Není divu…“ zamumlal profesor temně. „Ale ty jsi mi to po její smrti mohl prozradit, Albusi…“

„Byl jsi v Azkabanu, Severusi. Navíc jsem nemohl porušit svou přísahu. A také jsem nechtěl, aby Harry vyrůstal jako rozmazlované dítě…“

V tomto okamžiku si oba dospělí uvědomili, že s Harrym není něco v pořádku. Nepodílel se na jejich rozhovoru, jen tiše seděl na pohovce, tvář bledou, oči zavřené a po tváři mu stékaly slzy.

„Co se děje, Harry?“ zeptal se Snape ustaraně.

Harry bojoval se svými slzami a škytavkou, aby odpověděl.

„To je tak hrozné…Nikdy jsem ho neviděl… Nikdy jsem o něm neslyšel. Ani se mu nepodobám. A přitom je to můj otec, jenže zemřel ještě před mým narozením,“ potřásl hlavou. „A vy o něm mluvíte tak… přirozeně jako…jako…“ byl skutečně rozzlobený sám na sebe, že ukazuje svoji slabost, ale přesto nemohl větu dokončit. Slzy ho dusily a kousal se do rtů, aby tím zabránil pláči.

Snape se náhle zvedl.

Okamžik,“ řekl a odešel z místnosti. Brumbál to naštěstí nijak nekomentoval a Harrymu se podařilo trochu zklidnit do doby, než se Snape vrátil s krabicí v ruce. Posadil se vedle chlapce a položil mu ji do klína.

Harry k němu tázavě zvedl pohled.

„Fotky…“ povzdechl si Severus.

Chvíli zavládlo v místnosti úplné ticho, až Harry třesoucíma se rukama krabici otevřel. Opět fotky, jen fotky, nic víc. Nacházela se tam SPOUSTA fotek… ale neměl ŽIVÉ rodiče. Jen obrazy a vzpomínky. A teď tu byla jen další vzpomínka, kterou přidá k ostatním…

Ke konci svého života bude mít spoustu alb plných obrázků mužů a žen, které nikdy nepoznal, pomyslel si sarkasticky.

Pak ho uviděl. Stál vedle Severuse: pohledný, vysoký kluk, i když ne tak vysoký jako jeho starší bratr. Opravdu vypadal jako Mistr lektvarů, až na věčný posměšný úšklebek. Jen tam tak stál a nesměle se usmíval, ale jeho oči se třpytily podobně, jako ty Brumbálovy. Tančila v nich spousta hvězdiček a… ano. Obklopovala ho síla, nepopiratelná moc, stejně jako u ředitele. Jediný rozdíl byl, že Brumbálova moc byla zřejmá jen v případech, jako ten před dvěma měsíci při incidentu s Barty Skrkem. Jeho otec naproti tomu nebyl rozzlobený nebo jakkoliv rozrušený. Působil klidně a vyrovnaně, a opravdu plaše, přesto z něj vyzařovala ona moc.

Harryho najednou napadlo, jestli byl jediný, kdo si toho všiml. Aniž by zvedl zrak od obrázku, zeptal se tiše.

„Vždy vypadal tak silný?“

Slyšel Snapeův vzdech z jeho strany a Brumbálovo polknutí z křesla.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Snape ve stejné chvíli, jak Brumbál promluvil -

„Nejen že vypadal mocně, Harry. On mocný byl. Byl…možná ještě silnější než já.“

Snapeovi při té tiché poznámce poklesla čelist údivem, ale Harry odmítnul vzhlédnout. Místo toho vzal do ruky další fotku. Opět Severus a Quietus. Smáli se na břehu jezera, v pozadí byl vidět bradavický hrad. Severus zřejmě ani nepostřehl, že ho někdo fotí… Na tomto obrázku opravdu vypadali jako dvojčata.

A další: Quietus tváří v tvář neznámému muži, v rukách hůlky, v tradičním soubojovém postavení. Jak je Harry sledoval, oba sklonili své hůlky, usmáli se na něj a zamávali.

Druhý muž se mu zdál povědomý. Určité rysy…

„Harold Potter,“ uslyšel Severuse. „Nevím, kde byla pořízena tato fotka. Našel jsem ji mezi Quietusovými věcmi po jeho smrti… jako spoustu těchto fotografií.“

Po chvíli ticha se Brumbál podíval na dvě postavy sedící před ním.

„Řekl bych, že je čas na lehkou večeři,“ řekl a ladným pohybem hůlky objednal jídlo, které  se objevilo na stolku hned vedle čajové soupravy. Ředitel ji naplnil čajem a jeden plný šálek horké tekutiny vzal do ruky.

Harry neměl hlad, takže zůstal v klidu a jen dál rozjímal nad obrázky. Nicméně Snape se natáhl a vzal do ruky jeden talíř. Ale když si všiml, že se Harry ani nepohnul, tak ho chlapci podal.

„Musíš něco sníst, Harry.“

„Nemám hlad,“ pokrčil Harry rameny a jen si prohlížel další fotografii. James a Harold Potterovi, Lily Evansová a Quietus u jídla, sedící za velkým mahagonovým stolem. Bylo to tak jasné…Jeho máma a Quietus vedle sebe, James seděl naproti nim a zvláštně se usmíval. Smutně? Harry si povzdechl. Přitom slyšel Snapeovo reptání.

„Neptal jsem se tě, jestli máš nebo nemáš hlad. Musíš něco sníst, i kdyby to mělo být jen trochu. Jestli se chceš úplně uzdravit, potřebuješ energii. Musíš jíst.“

„Tak dobrá,“ odpověděl Harry stále zahleděný do fotografie. Položil si talíř na kolena a začal oždibovat jídlo, zatímco bral do rukou další obrázek. „Nenávidím kouzelnické fotografie…“ zabrblal po nějaké době. „Skoro bys uvěřil, že ti lidé jsou živí: sledují tě, zdraví tě, jako by byli ještě schopni cítit, jako by mohli milovat…jenže nemohou. Netuší, co zrovna cítíš, po čem toužíš. Jsou mrtví. Jen předstírají, že existují, že jsou živí. A když je odložíš, jsi znovu sám…“

Severus s náhlým rozhodnutím popadl talíř z Harryho klína a klekl si tváří k němu tak, že jejich hlavy byly na stejné úrovni. Harry zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

„Harry… je příliš pozdě přemýšlet o těchto věcech. Ano, jsou mrtví, a ano, jejich fotografie tě nemohou milovat. Jsou to jen obrazy, vzpomínky na minulost. Ale ty nejsi sám. Samozřejmě že nejsi! Vzpomínáš si, co jsem ti sliboval? Pamatuješ si to?“

„Ano, Severusi,“ chlapcův hlas byl sotva silnější než šepot. „Tvrdil jsi, že tu pro mě budeš jako rodina…“

„…a myslel jsem to zatraceně vážně a pořád myslím,“ dodal Snape jasně, jako by mluvil na malé dítě.

„Ale když to bylo TEHDY…v zajetí. Ani jeden z nás ve skutečnosti ani nevěřil, že přežijeme…“

„Záleží na tom? Jak jsem ti řekl, myslel jsem to vážně. I teď. Jediná otázka je, jak se rozhodneš ty.“

Harry nebyl schopný odpovědět. Seděl tváří v tvář Severusovi, oči nevěřícně rozšířené.

„Proč, Harry?“ kroutil Snape hlavou zoufale. „Co mám udělat, abych tě přesvědčil, že OPRAVDU chci, abys byl se mou, že ti to nenabízím jen pro tvé dobro, ale i pro mé. Není to pro tvůj prospěch, není mi to na obtíž, není to povinnost. Byl bych rád, kdybys byl se mnou. Dokážeš to pochopit?“

„Ale nemusíš…jen proto, že jsem syn tvého bratra…“ zašeptal Harry slabě.

„NE!“ vykřikl Severus netrpělivě. Vypadal velmi rozzuřeně. „Nedával jsi pozor na to, co říkám, nebo jsi jen hlupák, jak jsem si vždy myslel? Není to kvůli Quietusovi. Pokud si dobře vzpomínám, nabízel jsem ti to den předtím, než jsme přišli na to, že můj bratr je tvůj otec.“

„Ano, ale já si myslel…“

„Myslel sis špatně,“ povzdechl si. „Přísahám, že je jednodušší přesvědčit zdrženlivou dívku, než tebe…“ usmál se, ale hned nato opět zvážněl. „Takže, co mi na to odpovíš? Chceš se mnou bydlet?“

Harry, neschopný ze sebe vydat hlásku, přikývl.

„Konečně,“ ztěžka se zvedl a posadil se vedle něj. „Někdy jsem si jistý, že jsi opravdu trochu idiot…“ strčil do Harryho lehce a ten se na něj plaše usmál.

„Asi máš pravdu…“

„Pánové, jak vidím, s mým plánem nebudou žádné velké problémy,“ promluvil Brumbál. Oba dva na něj nervózně pohlédli.


„S jakým plánem, Albusi?“ zeptal se Snape podezřívavě.


„Plán, jak ochráníme Harryho. Plán, jehož součástí byl i Harryho pohřeb.“

Snape na to nereagoval, jen na něj zamyšleně hleděl. Nakonec pomalu pronesl.

„Myslím, že teď už chápu, Albusi...“

„Ale já nechápu,“ ozval se Harry naštvaně. „A co s tím mým údajným úmrtím? A jak je chcete přesvědčit o tom, že jsem to já, když jste mě pohřbili?“

Na Harryho otázku ale neodpověděl ředitel.

„Voldemort si teď myslí, že jsi mrtvý. Teď už po tobě nepůjde. To byl i tvůj záměr, že, Albusi? Neřekl jsi mi pravdu, abych zahrál svou roli na jeho pohřbu dokonale. Před všemi kouzelníky, co se zúčastnili, včetně následovníků toho monstra.“

„Ano, Severusi,“ přitakal Brumbál. „Pokud bych ti byl řekl pravdu, bylo by pro tebe těžké hrát zlomeného a truchlícího muže. Jsi na to příliš hrdý. A tvá pýcha by ohrozila Harryho bezpečnost.“

„Proč?“ zeptal se Harry.

„Viděli nás spolu, Harry,“ vysvětlil Snape zamyšleně. „Nevěřili by, že bych dokázal být ten bezcitný bastard na TVÉM pohřbu po tom všem, čím jsme si prošli. A myslím, že Albus má pravdu. Kdybych znal pravdu, nemohl bych se pokořit před těmi idioty hranou slabostí... ale bylo to hrozné ...“

„A tělo?“ byl Harry opravdu zvědavý. „Řekl jste, že ministerstvo moji... ehm, mrtvolu prozkoumalo, aby potvrdilo identitu před tím, než povolili pohřeb.“

„Och, Harry, to je zajímavá otázka. Hlavně kvůli tomu, že jsem potřeboval tělo Harryho Pottera a ne to tvoje na to, abych podvedl ministerstvo.“

„Cože?“ Harry zmateně zamrkal.

„Když ministerstvo zkoumá mrtvolu, zkusí na ní několik identifikačních kouzel, která potvrdí rodičovství zahynulého. V tvém případě by ta kouzla odhalila Lily Evansovou a Quietuse Snapea. A já jsem nechtěl, aby se o tomto ministerstvo dozvědělo a už vůbec ne, aby si mysleli, že ty, Harry POTTER, jsi stále naživu. A tak jsem to tělo přeměnil ze dvou vlasů: jeden od tvé matky a druhý od Jamese Pottera. Byla to docela náročná přeměna, ale podařilo se!“ usmál se šibalsky.

„Ale proč jste chtěl podvést ministerstvo?“ stále nechápal Harry.

„Šli po tobě stejně jako Voldemort. Chtěli tě nejprve prohlásit za zodpovědného za Cedrikovu smrt, ale později Popletal a jeho tým zosnovali historku o tom, jak se chceš stát dalším Pánem zla, nebo alespoň spojencem Voldemorta, protože jsi mu právě ty dopomohl k moci... nevím, co přesně plánovali, ale umím si to představit,“ ředitelův úsměv zmizel.

„Chtěli se zbavit i tebe, Albusi, nemám pravdu? Opět Lucius, pokud se nemýlím,“ ušklíbl se Snape. „Jako vždy.“

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ poznamenal Harry suše.

„O tom, co vždy. Albusovy chyby: Quirrell, Hagrid poloobr, Lupin vlkodlak, Skrk Smrtijed, já jako další Smrtijed, ty jako další Pána zla ... a všem z nás Brumbál důvěřoval ... informujme kouzelnický svět o všech těchto ‚chybách‘ a oni ztratí svou víru v ředitele a budou požadovat jeho rezignaci. Nemám pravdu?“

„Přesně tak. Popletala ovládá Lucius Malfoy, který se touží stát ředitelem Bradavic.“

„Ale... to by byla katastrofa!“ vykřikl Harry zděšeně.

„Ano, to by byla,“ přikývl Brumbál. „Ale na druhé straně, kdybych jim dal vědět, že jsi přežil, odvedli by tě na ministerstvo a po Severusovi...“ Brumbál se náhle odmlčel, ale Severus jen mávl odmítavě rukou.

„Už jsem mu řekl o metodách výslechu na ministerstvu i mém svědectví před tebou. Klidně pokračuj.“

„No .... řeknu to takto: nechci, aby se k tobě dostali. Aby vyšetřovali tvůj případ. A pokud zjistí, že jsi naživu...“

Harry zbledl.

„To znamená... že už víc  nemůžu být sám sebou...“ zamumlal. „Voldemort mě chce zabít a ministerstvo mučit...“ sklonil hlavu a zabořil si tvář do dlaní. „Budu se muset skrývat nebo změnit svůj vzhled...“ Pak tiše dodal: „Proč bych měl vůbec přežít? Chci jen normální život bez strachu a ohrožení, nechci se skrývat, nebo něco podobného...“

Snape položil Harrymu ruku na rameno.

„Harry, Harry uklidni se. Jsem si jistý, že ředitel má něco za lubem. Poslechneš si jeho nápad a pak se spolu rozhodneme, co dál, dobře?“

Harry si povzdechl a přikývl, ale stále nezvedl hlavu.

„Takže, Albusi?“ otočil se ke starci Severus s očekáváním.

„Něco jsem už dopředu připravil, Severusi. Pokud Harryho přijmeš do rodiny, prolomí se tím Jamesovo kouzlo a on bude vypadat tak, jak by vypadal, kdyby vyrůstal jako Snape.“

„Takže budu vypadat jako můj otec?“ Harry zalapal po dechu.

„Ne, ne jako tvůj otec. Jako syn tvé matky a otce. V každém případě už víc nebudeš vypadat jako James. A pak tě můžeme do Bradavic zapsat jako Severusova syna.“

„COŽE?“ zařval mistr lektvarů. „Proč prostě nemůže být Quietusův syn?“

„Bylo by to příliš podezřelé. Existují lidé, kteří věděli o Quietusově a Lilyině vztahu. Téměř všichni členové učitelského sboru ví o proroctví Trelawneyové. Je zázrak, že dosud Harryho příbuzenství nikdo nezpochybnil. A teď není správná doba, aby někdo začal přemýšlet o těchto skutečnostech. Pravdu známe jen my tři. Nikdo jiný. A tak by to mělo i zůstat.“

„Ale... co.... co řeknu Ronovi a Hermioně...?“ vykoktal Harry. „Jsou moji přátelé. Musí to vědět!“

„Harry, vím, že to zní krutě, ale nemůžeš jim říct nic. Bylo by to příliš nebezpečné.“

„Ale, řediteli...“

„Harry, tohle už není vtip. Popravdě to nikdy ani nebyl, ale teď jsme na pokraji války. VÁLKY. Rozumíš tomu, Harry? Pokud by to věděli, ocitli by se ve vážném ohrožení. Mohli by se nechtěně proříct, ať už před přáteli, nebo před rodinou, nebo by to mohli v těžké situaci použít proti tobě a Severusovi… A to nemluvím o tom, že by si o tom určitě chtěli vyprávět mezi sebou... Pouhá skutečnost, že jste přátelé, by byla extrémně podezřelá. Víš, Harry, že nelze vyloučit, že je budou chtít vyslýchat na ministerstvu, nebo že je unese Voldemort jen proto, že jsou tvými přáteli...“

„Och, Bože... na to jsem nikdy nepomyslel...“ zašeptal Harry. „Ale to znamená, že budu muset začít všechno znovu.“

„Určitě se s nimi dokážeš znovu spřátelit,“ řekl Snape povzbudivě.

„Jasně, jako s TVÝM synem se se mnou Ron s radostí spřátelí...“ odsekl Harry. „Na to v sobě přechovává příliš mnoho předsudků... Takto ho ztratím... řediteli, neexistuje jiná možnost?“

„Mohli bychom změnit jeho vzhled kouzly...“ navrhl Snape zdráhavě.

„První, co bystrozorové použijí, pokud sem přijdou vyšetřovat studenty, je kouzlo Revelo. A změněný vzhled by byl v háji. Kromě toho, Harryho převlek není tak důležitý jako to, že musíme utajit fakt, že je stále naživu. A myslím, že nejbezpečnější způsob, jak ho zamaskovat je předstírání, že je tvůj syn.“

Harry přitáhl kolena k hrudi. Objal si je a položil si na ně bradu. Co by měl teď udělat? Nechtěl přijít o přítele, ale zároveň chápal, proč musí celou záležitost udržet v tajnosti. Stačilo by jedno náhodné oslovení (‚Harry!‘), náznak společných dobrodružství a odhalili by ho. A pojďme šupky dupky do ministerského sklepení, kde by s ním zacházeli jako s dalším Pánem zla... další mučení... ne. Možná, že se zachová sobecky, ale další mučení by nesnesl. Nikdy. A nechce ani, aby byli mučeni jeho přátelé. Se Snapem budou muset být VELMI opatrní, aby neohrozili Brumbála. Snape to zvládne. Léta byl špion a naučil se, jak na to. Ale co on? Bude muset změnit své chování, své zvyky... Nebude moci hrát famfrpál, je zkrátka příliš dobrý na to, aby to riskovali.

Musí si o tom promluvit se Snapem. On mu pomůže. Snape. Harryho najednou naplnilo vzrušení.

„Severusi, tobě by to nevadilo?“ zeptal se Snapea, který se usmál.

„Co? Předstírat, že jsem tvůj otec?“ zeptal se. Když Harry přikývl, Snapeův úsměv malinko pohasl. „Tentokrát ti to řeknu naposled, takže mě dobře poslouchej, pane…ehm, Harry. Byl bych tomu rád. Byl bych šťastný, protože tak budu moci strávit více času s tebou. Takže,“ kývl na ředitele, „myslím, že jsme připraveni.“

„Harry? Jak se rozhodneš? Chceš se stát členem rodiny Snapeů?“

Harry se zhluboka nadechl a přikývl.

„Ano, chci,“ řekl nakonec co nejpevněji.

„Tak tedy. Severusi, polož mu dlaň na rameno a přijmi ho do své rodiny svými vlastními slovy. Je to jednoduché kouzlo, takže na něj nepotřebuješ hůlku či kouzelnou formuli, stačí na to tvůj záměr.“

Severus přikývl a položil ruku Harrymu na rameno.

„Jsem připraven přijmout tohoto chlapce zpět do rodiny Snapeů. Přijímám ho jako Quietusova syna, ale postarám se o něj jako o svého vlastního,“ usmál se na Harryho. „Stačí to tak, Albusi?“

„Je to perfektní. Bude však potřebovat i nové jméno, Severusi.“

„Ano, já vím. Myslím ... myslím, že by se mohl jmenovat jako jeho otec. Pokud je to pro něj vyhovující. Co myslíš, Harry?“

„Bu-... budu se jmenovat tak, jako tvůj bratr?“

„Quietus Snape,“ vyslovil Mistr lektvarů a pocítil, jak se mu hrdlo stáhlo vznikajícími pocity. Jeho oči se setkaly s Harryho. „Myslím, že tvá matka by se mnou souhlasila ...“

Čas jakoby se v té chvíli zastavil.

„Quietus Snape ...“ zašeptal Harry. Znovu cítil odstup. Tentokrát se toho pocitu snažil zbavit. Naučí se, co má cítit. „Zní to fajn,“ přikývl na souhlas.

Brumbál se postavil.

„Velmi dobře. Myslím, že je pozdě. Opustím vás, abyste si odpočinuli. Pan Potter bude od zítřejšího rána pan Snape. Pokud tedy přijímá. Ostatní dořešíme v průběhu následujících týdnů. Myslím, že je můžete strávit na Snape Manoru, abyste si zvykli na novou situaci. Přijdu vás tam navštívit příští týden. Pak můžeme prodiskutovat i otázky, které se mezitím vyskytnou. Souhlasíte?“

„Ano, Albusi. A. .. děkujeme.“

„Nemáš za co, můj příteli. Dobrou noc Severusi, Quietusi.“

XXX


Harry ležel na břiše na pohovce, ale nedokázal usnout. Prostě se bál tmy a jeho sny byly plné událostí z předešlých dní. Zejména těch strávených v Nightmare Manor. V temném sklepení se cítil strašně sám, víc než v Brumbálově pokoji.

A když pomyslel na budoucnost... měl pocit, jako kdyby hleděl do bezedné propasti: měl závrať a bál se.

Ne. Nechce svůj zbrusu nový život. Chtěl ten starý s Dursleyovými, ale i se svými přáteli… Jenže si byl dobře vědom toho, že to není možné. Zabořil hlavu do polštáře. Cítil se sám.

Netušil jak dlouho tam ležel a plakal, když ucítil ruku na zádech.

„Harry… co se děje?“ Severus zněl ustaraně.

„Já... Já nemůžu usnout,“ zamumlal Harry do polštáře.

Severus si zamyšleně sedl na okraj pohovky.

„A spal jsi včera v noci?“

Harry jen zavrtěl hlavou.

„Tušil jsem to...“ povzdechl si unaveně Severus. „Ani já jsem nespal. Měl jsi taky noční můry?“

Harry tiše přikývl.

„Měl jsem si uvědomit...“

Severus vstal a opustil komnatu. Vzápětí se však vrátil s lahvičkou v ruce.

„Myslím, že bude lepší, když dnešní noc strávíš vedle mě,“ řekl. „Tak pojď, Harry.“

Harry opět cosi zamumlal do polštáře a ani se nepohnul.

„Harry…?“

„Nechci tě rušit.“

Snape otevřel ústa pro ostrou poznámku, ale nakonec se mu podařilo to spolknout. Místo toho zvedl Harryho i s přikrývkou a polštářem do náručí a přenesl jej do své ložnice. Naštěstí byl chlapec velmi lehký – dva týdny bez jídla na nich na obou zanechaly stopy. Položil ho na postel, vzal Quietusovu hůlku, mávl jí směrem ke krbu, aby zapálil oheň a rozžal i dvě pochodně.

„Nebude tu v noci tma,“ řekl a podal Harrymu lahvičku s lektvarem. „Vypij to. Bezesný spánek. Nemůžeš ho užívat pravidelně, protože ti nedopřeje přirozený spánek a je návykový. Ale tentokrát...“

„Nepotřebuji ho, Severusi. Jsem v pořádku. Jen... cítil jsem se sám... a bylo tam příliš tma... a občas mám pocit, jako bych byl zpět v Nigthtmare Manor a všechno tohle je jen sen. Když se probudím, přijdou, aby nás znovu mučili...“ třásl se Harry .

„Jsou to jen dva dny, co jsme se odtamtud dostali... není divu, že ses přes to ještě nedostal. Bude to chvíli trvat. Tobě i mně.“

„A to všechno ostatní. Víš, je to... hrozné. Bojím se budoucnosti a minulost mě děsí. Chtěl bych být jako ostatní děti. Ale ne. Já jsem vždy jiný. Nenávidím to.“

Severus si povzdechl a objal plačícího mladíka.

„Harry…všechno dobře dopadne. Věř mi. Ocitli jsme se spolu v mnohem horší situaci a přežili jsme. Nyní jsme volní a nikdo nám nechce ublížit. Zvládneme to, jsem si jistý. Nikdy nezapomeň na to, že v tom nejsi sám. Slibuji ti, že ti pomůžu. Ale teď si potřebuješ odpočinout. Pořádně jsi nespal pomalu více než dva dny. Vypij ten elixír a dobře se vyspi. Budu tu při tobě,“ řekl a opatrně jej objal. „Budu tady.“

„Ne, ten lektvar nepotřebuji,“ zavrtěl Harry hlavou, zívl a stočil se po Severusovu boku. „Cítím se lépe. Když se mnou mluvíš... jako... otec se synem...“ usmál se. „Víš, docela se mi ředitelův plán zamlouvá. Líbí se mi myšlenka, že budeš můj otec,“ zamumlal se zavřenýma očima a s úsměvem na rtech.

Mistr Lektvarů se usmál tak šíleně, že byl opravdu vděčný, že ho v té chvíli nikdo nevidí. Harryho slova ho zahřála víc, než cokoliv předtím. Byl šťastný, i když netušil proč... Možná ta psychologická fakta mají něco do sebe, široce se usmál. To musí být ono. Ale kdo by se staral? Možná že nepřišel o možnost mít rodinu, syna... Možná mu bylo nakonec odpuštěno a opravdu dostal druhou šanci na normální život. Tedy tak normální, jak jen může v těchto dnech být...

„Líbí se mi nápad, že budeš můj syn,“ zašeptal Harrymu do ucha. Harry otevřel oči a usmál se.

„Dobrou noc, Severusi,“ mrknul a zavřel oči.

„Dobrou noc, Harry.“

„Quietus, nezapomeň,“ zamumlal chlapec do polštáře.

„Tak dobře. Dobrou noc, Quietusi.“

Snape zůstal vzhůru, dokud Harry neusnul.

Nebude to snadné ani pro jednoho. Harrymu o tom neřekl, ale jeho pronásledovaly stejné noční můry, když uslyšel chlapce plakat v obývacím pokoji.

Krev... mučení... bolest... ale teď byli volní. A on nedovolí těmto vzpomínkám, aby zničily jejich životy. Osvobodí se nejen fyzicky, ale i psychicky, přísahal si.


A jednou... společně se postaví Voldemortovi a porazí ho.

Severus spícího chlapce sevřel v pevnějším objetí a také on nakonec usnul. Následující dny budou těžké pro oba.

 

Konec první části.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 5. 1. 2014 20:01)

Krásny koniec. Je to takmer dokonalé. Má to len jednu zlú vec a to, že Ron a Hermiona sa stále trápia. Ale pri Hermioninej inteligencii verím, že na to časom príde. Som zvedavá ako sa skamarátia a do akej fakulty bude Quietus alebo ako sa volá zaradený. Strašne moc ďakujem za preklad. :)

Re: ...

(Lupina, 15. 4. 2014 22:39)

V této povídce je toho hodně bolavého. Ale konec vše napraví :-) Děkuji za koemntář :-)

***

(arkama, 18. 3. 2013 10:50)

Aspon ze vsetci zatial ziju. Hned ako bude trochu casu pustim sa do druheho dielu. Obaja si zasluzia trochu kludu po tom muceni. Dumbledore je tazky manipulator, ale akosi vzdy to tak okeca, ze vyjde z toho vcelku dobre. Co uz , tesim sa dalej, za tento preklad dik, posuniem link kamoskam :)

Re: ***

(Lupina, 18. 3. 2013 10:54)

To nejhorší máš za sebou. Ale bez těchto zážitků by tolik nevyznělo, co se stane v mém oblíbeném druhém dílu. Ten mám nejraději. Ne, že by třetí byl špatný, to vůbec, ale holt dvojka je moje srdcovka. Díky za komentáře i šíření odkazu :-)

...

(denice, 27. 1. 2013 23:33)

Krásně to dopadlo. vím, že to nebudou mít lehké, ale mají jeden druhého. Severus je skvělý otec.
A Brumbál se ze všeho vymluvil, jako obvykle...
Díky.

Re: ...

(Lupina, 28. 1. 2013 13:59)

Jen tak kruté zážitky mohly mezi nimi vytvořit tak neobyčejné pouto. Brumbál je holt Brumbál. Někdo nám musí lézt na nervy :-) Děkuji Ti, denice, za komentáře. Moc si jich vážím.

:)

(Adelaine, 16. 11. 2012 0:27)

Nemůžu věřit, že by Albus věřil, že by Severus Harryho rozmazloval:P. Ale je hezký, že Harry konečně získal rodinu, i když za cenu ztráty sebe. Myslím, že kdyby se se Severusem sebrali a odjeli pryč a začínali někde nanovo, bylo by to pro ně daleko lehčí, hlavně pro Harryho. Opustit přátele a přitom je mít celou dobu na očích bude hrozné. A ty noční můry... :(.
Děkuji moc za překlad. Už od začátku byl velmi povedený a měla jsem i přesto pocit, že je každou kapitolou lepší. Děkuji.

Re: :)

(Lupina, 16. 11. 2012 7:25)

Jenomže Brumbál je nemohl pustit skrzevá to proroctví :-( Takže si myslím, že i kdyby chtěli, nemohli by. A asi taky kvůli ochraně. Bradavice by měly být nejbezpečnějším místem Británie.
Jsem moc ráda, že se překlad líbí, doufám, že Tě v budoucnu nezklame. Snažím se :-) Teď ve třetím díle i proto, aby mi s tím beta oběta Marci nesekla :-D

Rychlovka

(Solzo, 13. 11. 2012 17:04)

Není to ani 24 hodin co jsem tohle začal číst, teď si dám několika hodinovou přestávku a vrhnu se na další díl.

Re: Rychlovka

(Lupina, 13. 11. 2012 17:10)

Takže maratónek, co? ;-)
Budu se těšit na nějaký další komentář :-)

:))

(Luisa, 28. 9. 2012 22:59)

Díky moc, užívám si volna s dobrým čtením. Splnila jsi mi tajné přání:) Těším se na další.

Re: :))

(Lupina, 29. 9. 2012 8:03)

Není zač, jsem moc ráda, že se Ti překlad líbí. :-)
Konečně jsme začaly druhý díl - můj nejoblíbenější. A informace ze zákulisí: Celý druhý díl je u bety, ze třetího už první čtyři kapitoly.